Triglav všemi cestami severní stěny

Autor textu a fotek: Michal AKA eschus

 22. -24.7. 2012
Nápad na Triglav se zrodil v hlavě Radka Z. (Zemča) a my ostatní kluci jsme jej přivítali s nadšením, neboť jsme si chtěli zopakovat předloňský výstup tentokrát Tomiškovou cestou (Tominškov pot). Nekonečná cesta starým fordem, v pěti lidech namačkáno, časté občerstvovačky, záchod, pivo na benzince, záchod. Krawankentunnel nás vyplivne v údolí, kde podél nadmíru krásné světlemodré řeky přijíždíme k horské vesničce Mojstrana a dál klikatící se Alpenstrasse údolím Vrata, fordka supí na jedničku zařezaným údolím k parkovišti u Aljažev dom. V 17 hodin jsme byli na místě. Pokud nemáte moc času, je lépe stoupat na Triglav od severu, pokud máte času dost, doporučuji zakempovat na straně jižní u jezera Bohinj, na Triglav jít dva dny a užít si koupání. Rád bych zde vyvrátil některé zcestné stanoviska, které se na českých webech o výstupu na Triglav tradují a konečně rozkryl pravdu:) Při průměrné kondici se dá Triglav celkem v pohodě otočit nalehko severní cestou za jeden den. Pokud nejste zvyklí chodit v horách a nemáte moc fyzičku, asi budou lepší dva dny.
Krátké přebalení věcí u auta, platíme babce a opouštíme parkoviště kolem Aljažev dom podél tenčící se bystřiny Bistrici, půldenních turistů v trepkách ubývá, chodník stoupá a pohled k sedlu Luknjo slibuje podvečerní šichtu, v jejímž závěru je osvědčený bivak Pod Luknjo, o 400m výše než parkoviště. Kdosi, možná já, nasadil tempo (které rychle opadlo) a za rekordní hodinu a čtvrt skládáme batohy u bivaku. Lituji několika věcí v batohu navíc a jdu do sebe, jestli neztrácím outdoorové knowhow. Těžká Gore bunda zbytečná, uvažuji o pořízení lehké Gore pláštěnky. Tahám tak 30m lano pro případ nouze, naopak nemám rukavice – fatální chyba. Bivak na zalesněné terase pod finálním úsekem suti pod sedlem Luknjo je horolezecká chata, která má přístupné podkroví s šesti všivými matracemi – náš hotel na dvě noci. Je tam sucho a bezpečí. A kolonie myší. Oddech, pivko, mapa a plánujeme zítřek. Předpověď slibuje pondělí jako jediný možný výstupový den, moc se nepotvrdila.

Ráno budíček ve 4, chceme vyrazit kolem páté do údolí na start Tominškov pot. Nad Triglavskou severní stěnou se houlí mračna, na hřebeni silný vítr a dohadování o změně plánu nás připravuje o hodinu času. Nakonec vyrážíme v 6 ráno do sedla Luknjo, vzdáváme Tominškov pot v zájmu rychlejšího postupu a možnosti případného úniku a stoupáme naší předloňskou cestou po Plemenici. Je všední den a nikde nikdo. Postupujeme klettersteigem vzhůru, kličkujeme po strmém a ostrém hřebeni na hranu Severni steny. Předhání nás starší Rakušák, který to má co se týče hor v hlavě zjevně srovnané. Cesta není technicky náročná, těžká je svým převýšením, jištění moc není, ačkoli na některých místech bych jej čekal. Občas volné dvojkové, místy krátké trojkové lezení, místy je i kam spadnout. Odjištěný vertikální úsek komínem nás vyvedl do mraku, za hranou skály slota, velmi silný vítr, vlhko, které namrzá na skále, chodníček není odjištěn. Martin hlásí zledovatělé plochy skály (no, nebylo to tak strašné), chvíle rozhodování, shodujeme se na ústupu. Jsme zkušení, ne, že by byl pro nás další postup fyzicky a technicky nemožný, ale rozhodli jsme se podle pocitu, možná raději malinko opatrněji. Nemaje dlouhé rukavice, některým z nás ve chvilce omrzly prsty do necitelna, což při nezbytném kontaktu se skálou trochu vadí. Otáčíme kolem deváté ranní těsně pod náhorní planinou, ze které se později vypíná samotný masiv Triglavu. Počasí nahoře by nebylo lepší. Kolem jedenácté zpět v sedle Lukjo, nepochopitelně krásně, jiné party vyrážejí nahoru. Pro nás ovšem již cesta skončila. Byť zde o nic moc nešlo, prožili jsme si ten pocit, kdy věnujete energii a čas přípravě, cestě, jste natěšení a nakonec musíte učinit takovéto rozhodnutí... Všechno špatně, pocit nasranosti.
Odpoledne jsme se party rozdělili. Dva Radci a já jsme chtěli vylézt Tomiškovou cestou do sedla a cestou Čez Prag dolů, ale sestup nám zabral tolik času, že to už nemělo cenu. Tedy Radler v Aljažev dom a zase zpět na bivak. Máme plno času na vaření a pozorujeme, kdy se vrátí druhá skupina Martin K. a Pitrýz, kteří šli na protější svah a měli parádní výlet, viděli celou náhorní planinu pod Triglavem, s chatou Triglavski dom na Kredarici. Od bivaku jsme sledovali ty dva, jak sestupují sutí a nízkým porostem ze strmého sedla v masivu hory Gamsovec. Cestou spatřili několik zvířat a skupinu Čechů, ovšem Martin Kardaš vůbec nenaznal, jestli byly holky hezké, zato nám byl schopen posléze vyjmenovat značky jejích kusů oblečení. Zato získal od Pitrýze hezkou přezdívku Čardaš. Tuším, že se ujme.
Pak jen klidné odpoledne, popíjíme víno, plechovky, vaříme, fotíme, pozorujeme oblaka nad Severní stenou, na osamoceném místě dobíjíme baterky pro další fungování našich životů.

Rozhodnutí o programu na úterý padlo už večer: Družstvo dvou Radků a mě – nový pokus o okruh Tominškov pot do sedla a zpět po pot Čez Prag (tj. přes práh). Při pohledu na úctyhodný monument Severní steny netuším, kde v té kolmé skále vede cesta. Ovšem lidský tvor je mravenec a v majestátnosti hor se úzký chodník vždycky najde.
Budíček trochu později, nespěcháme tolik, den odjezdu. Martina a Pitrýze jsme nechali po domluvě spící na bivaku, měli dost ze včerejška. Sbíháme z hor na parkoviště, bleskurychle přebalujeme a nalehko, pouze s výzbrojí a výstrojí na ferraty vyrážíme na rozcestí, které nás navede na variantu Tomiškova cesta. Chodník nekonečně dlouho stoupá prudkým zalesněným svahem, přechází na skalnatý hřebínek – výběžek Severni steny – který několikrát oblézáme a obíháme jednoduchým chodníkem, čím dál vzdušnějším a nad výhledy do údolí Vrata se tají dech. Výběžek nás zavedl do poměrně značné výšky v rámci Severní steny a přechází v římsy ve velmi strmé nebo kolmé skále. Chystám se hodně fotit a můj několikakilový Canon se houpe na sedáku natřikrát zajištěný karabinami. Místy je chodník jištěn ocelovým lanem s poměrně novým a solidním kotvením, navazování není vždy nutné. Nejištěný chodník často sleduje mírnější skalnaté, nebo suťové římsy, kde má člověk jistou omezenou volnost pohybu, ale zároveň respekt před neústupnou výškou, ve které se nachází. Pokud ovšem nemáte závratě, je cesta bezpečná, výhledy nepopsatelné. Neustále máte kolem sebe prostor, cesta je dosti vzdušná. Všechny cesty vedoucí na Triglav po technické stránce a co do klasifikace ferraty spíše nižší střední obtížnosti. Stačí nebát se volného prostoru a mít jistý krok. Cca 14 jištěnými úseky ústí chodník do suťového sedla. Chvíle váhání, jestli se skutečně nepokusíme o Triglav, počasí je proti předpovědi dobré, ale čas nám nehraje do karet, ještě dnes vyrážíme domů, a únava z předchozího dne je také znát. Klesáme tedy suťoviskem po značené cestě zvané Čez Prag. Tato cesta je asi nejjednodušší, serpentinky v suti, která se střídá s kolmými skalkami, které zlézáme pomocí železných kramlí. Jištění vhodné pouze na jednom úseku. V závěrečném úseku chodník traverzuje skalnatým, mírně obrostlým prahem a klesá k pramenícímu potoku Bistrica. Pak nás čeká již několikrát zopakovaný úsek údolím Vrata podél potoka k Aljažev dom.

Čardaš s Pitrýzem s mým lanem mezitím lezli krátkou skalku u Aljažev dom a čekali náš pozdní příchod. Na parkovišti krátký veget, měl jsem v plánu triumfální odhalení schované domácí bábovky, neujalo se.