Procházka dědinami Vrbětice a Vlachovice

Na začátku měsíce září jsem pojal úmysl projít si místa, která v blízké budoucnosti zaplaví vodstvo plánované Vlachovické přehrady... no a protože nám na sobotu 9.9.2023 meteorologové „naplánovali“ krásný slunečný den, vydal jsem se brzy ráno na cestu.

Ve Zlíně k busu jeden tatínek doprovodil holčičku, která cestovala sama až do Slavičína, tam si ji na zastávce vyzvedla fešná maminka. Pak už autobus zamířil k bývalé slavičínské zbrojovce, u níž stojí zmodernizované učiliště. Nejen ono, ale i továrna se od časů mého dospívání změnila tak, že jsem tahle místa skoro ani nepoznal. (Přitom jsem zde ještě jako mladý „zobák“ strávil plné čtyři roky, bych se v tehdy nově vzniklém experimentálním učebním oboru s maturitou vyučil pro n.p. MEZ Brumov univerzálnímu obráběči kovů.)

Od místa, kde se u Bohuslavic nad Vláří silnice málem dotkla železniční trati Brno -Vlárský průsmyk, bus odbočil okolo říčky Vláry k severu, minul zastávku u neblaze proslulých muničních skladů u Vrbětic a na té následující u vlastní obce jsem učinil „výsadek.“

Kromě návštěvy terénu v místech budoucí přehradní nádrže jsem si totiž chtěl projít i osídlení Vrbětic a Vlachovic, spojené do jedné obce. I ta se za těch víc jak čtyřicet let, kdy jsem tudy denně projížděl, nesmírně změnila... a centrum té první a menší vlastně neznám vůbec.

 

Dne 16.října 2014 se v dopoledních hodinách nad areálem vrbětických muničních skladů rozprostřel velký pumový mrak a země i lidské příbytky se do vzdálenosti desítek kilometrů otřásly v důsledku strašlivé exploze. Závan spáleného korditu lidé ucítili až na téměř 20 km vzdálené pulčínské dědině. V místě epicentra výbuchu se neznámo kam doslova vypařil jeden z muničních skladů (i spolu se dvěma neodborně manipulujícími pracovníky) a v terénu po něm zůstal zet jen ohromný rozšklebený kráter, Skladovaný a nevybuchlý „tovar“ byl rozmetán do okruhu bezmála jednoho kilometru a zem se co chvíli zachvěla pod sériemi dalších, už ale menších detonací.

Nečekaná událost zastihla naprosto nepřipraveny nejen obyvatele okolních vesnic, ale hlavně všechna „příslušná místa“ až do sfér nejvyšších, jež najednou nevěděla, co mají po výbuchu dělat! Však také o jisté bezhlavosti svědčí i to, že hned po explozi přijely do areálu desítky hasičských jednotek z okolí a nebýt jejich rozumného velitele z Valašských Klobouk, který je po zjištění situace nechal okamžitě stáhnout, kdoví, co by se stalo, kdyby v ten moment došlo k dalšímu výbuchu!

Po evakuaci pracovníků areálu muničních skladů a obyvatelů okolních obcí následovaly drobné detonace způsobené pády munice ze stromů anebo doteky lesní zvěře. 13.prosince téhož roku vybuchl další sklad s dělostřeleckou municí a samopaly, vzdálený od místa první exploze 1200 metrů. Přitom bylo vyloučeno, že by se tak stalo samovolně... no a o tom ostatním, co se dělo s areálem dál až do jeho celkového vyčištění roku 2015, netřeba se více rozepisovat, neboť to každý dobře zná z tisku, rozhlasu a televize...

 

Ano - o tomhle všem média dlouho předlouho informovala celou naši vlast, ale jen velmi málo se dosud ví o vlastní dědině Vrbětice, zmiňované v análech již Léta Páně 1318.

Ta leží u horního toku Vláry, jež tady tvoří rozmezí mezi Vizovickými vrchy a oddělenou částí Bílých Karpat – Hložcem. Větší část vísky se rozkládá na levém břehu na území Bílých Karpat. Ve Vrběticích žije téměř 400 obyvatel, kteří jsou už více jak 50 let součástí mnohem větších Vlachovic a dohromady počet lidí žijících v obou sloučených obcích dosahuje číslovky 1500.

 

Jak jsem pak sám za přímo ukázkového slunečného ranního osvícení viděl, je to dědinka velmi malebná a její nejcennější památkou jest roubená sloupová zvonice pocházející ze „století páry“, zajímavý to doklad lidového stavitelství. Hlavně tedy svou - pro Valašsko nezvyklou - šestibokou konstrukcí. Přesná kopie zvonice se nachází v Muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, konkrétně ve Valašské dědině.

U školy stojí pěkný Pomník obětem I.světové války z roku 1928, jehož součástí se po roce 1945 stal i menší Pomník padlým ve II.světové válce.

V obci je k vidění i několik křížů a ten nejzajímavější stojí na pozemku školy poblíž Vláry. Roku 1898 jej nechal zhotovit místní učitel Hlobil ke stoletému výročí narození Františka Palackého a ke svým jubilejním dvaceti létům kantořiny.

 

 

Po „průzkumu“ jsem se vrátil po mostě přes říčku k hlavní silnici a po ní pokračoval do asi 1 km vzdálených Vlachovic. Napravo cesta míjela velký objekt bývalého mlýna a dále ji z téhle strany lemovala lučina s pasoucím se skotem, na straně druhé pak zástavba pěkných domků i vilek. Ty v minulosti obývali spolu s rodinami vojáci z povolání, ti se šaržemi, velící strážní jednotce hlídající areál slavičínské zbrojovky a muničních skladů.

 

 

Pak už jsem doťapkal k mostu, za nímž se rozprostíral střed vlastních Vlachovic. Nabízel se odtud pohled (i zkratka) k dobře viditelným pozůstatkům té větší místní tvrze – zvané místními Kaštýl. Leč pěšina k ní vedla vysokou travou plnou rosy, takže jsem bystře hodil čelem vzad a spkojil se na ni jen pohledem z dálky. Však jsem na tom tvrzišti kdysi ještě jako žák deváté třídy spolu s kamarádem byl a ono se skládá jen z travnatého pahorku jádra tvrze (bez jakéhokoliv zdiva) o rozměrech 27 x 20 m, vystupujícího nad bývalým širokým vodním příkopem do výše necelých čtyř metrů. Z vnější strany byl příkop chráněn valem.

Tvrz vznikla krátce po půli 15.století, na funkční pevnost si zahrála ještě za Rákoczyho povstání a poté sloužila už jen správcům brumovského panství, k němuž byly Vlachovice připojeny 1636. Na konci osmnáctého století byl neobydlený „zámek“ postupně rozebrán na stavební materiál.

 

 

V centru obce jsem minul starobylou hospodu Sparta (mám takový dojem, že se za dob mé puberty, kdy jsme se tu s kámoši několikrát stavili na pivu, jmenovala úplně jinak) a zamířil na pěkně upravené prostranství vlachovické vesničky střediskové. Disponuje novou restaurací Na Mýtě (přes víkend se tu bohužel nevaří), obecním úřadem s novodobou fontánou a kulturním domem.

 

Na ten nemám moc dobré vzpomínky: eště za „komančů“ sem v něm aj s tehdejší mojú galánkú navštívil koncert ostravskéj metalovéj skupiny Citron. Na tom nebylo nic špatného, ale my moseli kvůlivá davom posluchačů a strašlivéj mačkanici celé show protrpět pod jedným ohromným reproduktorem „osoleným“ skupinú totálně nadoraz! Při následnéj šestikilometrovéj anabázi do Klobúk sem býl po celú dobu na levé ucho úplně hluchý (enom mně v něm pískalo) a štěbetání společnice na obě ušiska částečně zas uslyšél, až když sme doťápali na valašskoklobucké vlakové nádraží.

 

 

Z upraveného středu obce moje trasa pokračovala přes další most přes Vláru a odtud stoupající uličkou a schodištěm ku vlachovické nejvýznamnější sakrální památce – kostelu sv.Michaela, řadícím se k nejstarším chrámům na Moravě.

Dvoulodní svatyně má odsazené kněžiště a nad západním vstupním průčelím se vypíná hranolová věž zvonice s hodinami. Ve věži visí i nejstarší zvon Michal - Vendelín.

Součástí kostelního areálu je i kříž z roku 1928 připomínající padlé v I.světové válce, barokní socha sv.Jana Nepomuckého a na východě zbytek bývalé obranné zdi. Nad kostelem se ve svahu rozprostírá velký hřbitov.

 

První písemná zmínka o chrámu sv.Archanděla Michaela pochází z roku 1500. Stál tu ale už mnohem dříve, což dokládá zachovalé gotické ostění okenního rámu, zazděné při rozšiřování chrámu do presbytáře a dle památkářů datované do roku 1240. Za tatarských vpádů chrám vyhořel a zůstaly z něj stát jen obvodové zdi. Poté byl opraven, za éry baroka přestavěn a jistých úprav doznal ještě ve dvacátém století.

Z výzdoby interiéru zaujme zlatý ozdobný kříž (pacifikál) z roku 1741 a také postavníky, pocházející ze století devatenáctého. Bývaly připevněny k okrajům kostelních lavic, kde sedávali členové určitého řemeslného cechu. Při církevních slavnostech, na nichž členové jednotlivých profesí kráčeli za svým vlastním praporem s vyobrazením patrona cechu, se v průvodu nesl i postavník z kostela.

 

 

Dalším mojím zastavením tady ve Vlachovicích měly být pozůstatky první místní tvrze a nová roubená sušárna, k nimž mne mělo od kostela přivést značení Vlachovské NS. Musím říct, že se všelijakými těmihle místními značeními nemám moc dobrou zkušenost: většinou bývá velmi sporadické a stezka si dál pokračuje svou trasou, kterou túrista nepostřehne i kdyby si oči vykoukal... a to samé se mi přihodilo i tady. Okolo žalova a pak do kopce k silnici do Loučky to šlo, pak ale chyběla jakákoliv šipka či na stromě namalovaný symbol a já se musel potupně vrátit pod hřbitov. Silnička odtud pokračovala vzhůru k několika stavením, z jednoho vyšel na procházku pán se psem... a když jsem se jej zeptal, kudy se ke svému cíli dostanu, dovolil mi projít jeho zahradou k lesu s tím, že mám na konci jen za sebou zaklapnout branku.

 

Což se díky jeho laskavosti stalo, za zahradou mne lesem pěšina vyvedla na hřebínkem, již klesal širší chodník se značením NS a ten záhy vyústil na upravenou širokou travnatou terasu, umístěnou v úbočí kopce. Jen o kousek dál jsem si mohl na lučině prohlédnout novou dřevěnou kapličku zasvěcenou sv.Hubertovi (vznikla v květnu 2017), za ní minul tábořiště a roubené ukončení malého amfiteátru i s jednou dřevěnou budovou. Odtud už jsem pod sebou viděl vyvýšeninu jádra vlachovické tvrze Hradišťko. Mezi mnou a jím se nacházel ještě jeden velmi interesantní objekt – malebná roubená chaloupka s vedle umístěnou Info tabulí, ale její důslednou obhlídku jsem si nechal napotom a šel napřed okouknout areál tvrziště.

 

 

Tohle Hradišťko je z vlachovických tvrzí tou starší, v kronikách zmiňovanou již LP 1391. Už před polovinou čtrnáctého století na ní sídlil vladyka Víšek, poté syn Buzek a ještě jeho potomci. Zhruba v půli následujícího století tito Vlachovičtí z Vlachovic zjistili, že je sídlo nevyhovující a rozhodli si vystavět nové a pohodlnější poblíž středu dědiny Vlachovice, která vznikla už někdy v půli třináctého století.

Skromné reliéfní pozůstatky Hradišťka se nacházejí ve volně přístupném sadu pod novodobým společenským amfiteátrem a dodnes je tu k vidění kruhovitě vystupující jádro tvrze o průměru 33 metrů, okružní příkop a val.

 

 

Po návratu k nové roubence jsem z Info panelu vyzvěděl, že se nacházím v přírodně kulturním areálu Hradišťko a ta malebná dřevěná roubenka je zbrusu vystavěnou sušárnou.

 

 

Valašsko proslulo hlavně svou kyselicí, frgály a slivovicí, ale už jen málo se ví, že v 18. a 19.století byla jižní část této svérázné končiny známa také svým sušeným ovocem. V té době Valaši patřili k významným vývozcům křížal nejen po Moravě, Čechách a „zbytku“ Rakousko-Uherska, ale v podstatě do celé Evropy. Sušilo se téměř v každé chalupě a vzniklé produkty byly pojídány hlavně přes zimu, kdy často sloužily jako náhražka chleba.

Sušárny byly malé roubené stavby, v nichž bylo umístěna řada dlouhých šuplíků – tzv.lés a vprostřed objektu se nacházelo topeniště. Na jednu lésu se vlezlo až 25 kg ovoce, které se při teplotě do 60 stupňů Celsia usušilo za dva dny. Nejprve přišly na řadu trnky (švestky), následovala jablka, hrušky a další.

 

 

Ještě na začátku minulého století se na Vizovicku a Valašskokloboucku nacházelo přes tisíc sušáren ovoce. Do dnešní doby se jich moc nezachovalo a většina je zchátralá. Roku 1940 bylo ve Vlachovicích - Vrběticích na Valašskokloboucku evidováno ještě 25 takovýchto objektů, v současnosti z nich zbylo 8.

Roku 2010 se skupina přátel, jež si dala název DOKOPY, rozhodla některé vlachovické sušárny zachránit a postavit také přesnou (ale funkční) repliku nové, v níž by se dalo ovoce sušit nejen pro potřeby členů spolku, ale i pro jiné osoby. Vyhlédli si pro ni rovný pozemek, který s ní dnes sousedí, ale tehdy jej celý pokrývala zarostlá černá skládka. Prostranství bylo vyčištěno, zarovnáno a časem zde vznikl již zmíněný přírodní amfiteátr, kde v letním období vystupuje místní cimbálovka „Dokopyjan“, dětský folklorní soubor „Dokopyjánek“ a pořádají se další kulturní akce.

Spolek DOKOPY se pustil pod dohledem odborníků i do rekonstrukce tradičních vlachovských krojů a za dobu své existence zorganizoval množství přednášek, koncertů a jiných aktivit. Roku 2015 se spolek, který se mezitím rozrostl na 51 členů, s pomocí obce a dalších místních sdružení na jaře pustil do stavby nové sušárny (pojaté v tradičním valašském stylu) a v září následujícího roku se konalo její slavnostní otevření.

Mimo této nové byla do původního stavu uvedena Vaňatkova sušárňa ve Vrběticích (má šindelovou střechu) a opět funkční je i sušárna U Raků a U Fryzelků. Majitelé jedné z nich vlastní i farmu s názvem KVĚTOMLUVA, kde na sedmi tisících metrů čtverečných pěstují bylinky. A to nejen pro místní, ale i do restaurací a luhačovických hotelů.

V interiéru nové sušárny spolku DOKOPY zaplňuje celou jednu stěnu regál s lésami, dlouhými 1 metr a 80 centimetrů. Těch lés je tu 18 a ve středu místnosti se nachází topeniště.

 

 

Gdyž už sme u tých „lés“, rád bych tady vzpomněl na jeden zážitek z dětství, gdy mňa a brášku mama varovala před nadměrnú konzumacú střešní, natrhaných ve Březovských:

„Nejezte teho tolik a hlavně potem nepijte vodu, nebo budete zasraní jak Lésa!“

Častokrát sem sa pak nad tým nebohým strýcem, kerý se tak strašně potentoval, až vešel do „dějin“, přemýšlal a litovál ho... enomže gdyž sa ně o moc pozděj kapku zbystříl rozum, tož sem došél na to, že ten „Lésa“ nebýl žádný pán, ale použitý šuplík na sušení ovoce!)

 

 

U „Muzea lidové kultury a tradic Vlachovska“ začíná naučná stezka, která zájemce provede po všech místních sušárnách. Je značena trojúhelníkem se dvěma vodorovnými čárami umístěnými na dřevěné destičce. Nejblíže amfiteátru Hradišťko a sušárny DOKOPY se nachází ve svahu kopce Hradisko Míčova sušárňa (asi 300 m) a čtvrt kilometru od ní Šimoníkova sušárňa. Ty další už jsou vzdálenější a je třeba počítat s tím, že pokud se je rozhodnete vidět všechny, čeká vaše nožky ujít hezkých pár kilometrů!

 

Mne odtud ale čekaly kilometry úplně jiným směrem: po zelené značce vedoucí protější strání se zástavbou do míst, která přehradí hráz nové přehrady a odtud k nové rozhledně u Vysokého Pole, jejíž siluetu jsem na obzoru zahlédl od Hradišťka.

 

Ale o tomto putování zase až něco příště...