Procházka dědinkou Dobrkovice

 

Jen co jsem v Pašovicích z jízdního řádu vyčetl, že se dnes do Dobrkovic přece jen dostanu a tu barokní sochu sv.Jana Křtitele na hřebeni nad obcí vlastními zraky důkladně „zrentgenuju“, byl tady autobus. Z Pašovic jsme vyjeli nahoru na hřeben a z hlavní silnice pak za skulpturou světce sjeli tou vedlejší do hluboké doliny horního toku potoka Holomni, okolo něhož jsou po obou stranách rozhozena stavení Dobrkovic. Z Pašovic nám to až sem na náves, kde jsem vystupoval, trvalo pouhých 7 minut. Na průzkum středu obce a návrat nahoru na hřeben k soše a zastávce busu jsem měl těch minut asi sedmkrát více. I tak ale bylo nutno sebou hodit, protože to byl po 16.hodině poslední spoj, kterým se domů dostanu včas ještě před koncem zdravotní vycházky. Takže žádné pokuřování, jdem na věc... a ty, milé operované koleno, se drž a zbytečně páníčka neotravuj!

 

Jak už jsem lehce načtrl, zástavba středu Dobrkovic je rozhozena v „dolíku“ okolo vodoteče jménem Holomňa v nadm.výšce 276 m kol pěkně upravené návsi, jinak je ale obcí „ulicového typu.“

První písemná zmínka o dědině se v análech objevuje roku 1360, ale katastr obce byl v osídlen už mnohem dříve, což dokládá nález sekeromlatu z období neolitu. Dnes zde žije 290 obyvatel. Na sklonku druhé světové války bylo při osvobozování obce dělostřeleckými granáty a leteckými pumami poškozeno 24 stavení, škola i hostinec, takže měli místní spoustu práce, než všechno zase opravili.

 

 

Jedinou rovinatější plochou v Dobrkovicích je náves, kterou prý po zbourání obchodu a hospody dlouhý čas „zdobila“ ošklivá proluka. Náprava uskutečněna roku 2009 a z dříve nevábného prostranství vzniklo příjemné místo pro setkávání místních. Náves byla osázena stromy, květinami a keři, dřevěnou sochou a nainstalovány i lavičky. Malá obec na tohle všechno samozřejmě neměla dost peněz, ale k uskutečnění bohulibého plánu pomohla výrazná dotace ze Zlínského kraje. Mně osobně se upravená náves velmi líbila... a musím pochválit místní za to, že i když si starou hospodu zbourali, obec o svůj „útulek mudrců“ v žádném případě nepřišla, neboť ten nový i se zahrádkou se dnes nachází ve stavení čp.64.

 

Nejzdobnějším prvkem návsi je krom novodobější kaple dřevěná zvonice pocházející z roku 1832. Jedná se o jednoduchou roubenou stavbu stojící na čtvercové základně s jehlancovitou střechou. Z ní směrem k nebesům vystupuje pár dřevěných sloupů, jenž nesou zvon z roku 1935. Zvon je před rozmary počasí chráněn sedlovou stříškou.

 

Mně se ale zdál daleko zajímavější ten vedlejší - ve stínu památných lip - stojící kamenný kříž, u něhož se v minulosti konaly májové pobožnosti a nedělní růžencové modlitby.

Podle poněkud nezřetelného letopočtu na zadní straně je snad datován do roku 1858 a na první pohled celý zaujme neobvyklou zdobností. Myslím si, že jej nezrobil jen tak nějaký obyčejný kameník a kovář, ale oba pánové byli mistry svého řemesla!

 

 

Před prohlídkou nemalebnějšího stavení na návsi mne zpod lip přišla pozdravit jedna místní trojbarevná kočka a teprve po důkladném pomazlení mi bylo dovoleno pokračovat k vedle stojící kapli, před níž z trávy shrabovala listí dvojice žen.

O vznik této sakrální stavby se nejvíce přičinil místní rodák a salesiánský kněz P.Vojtěch Fuglík, který byl vězněn komunisty. Po návratu z pracovního tábora se zapojil do kulturního i duchovního dění v obci. Jeho snaha o rozšíření životního obzoru nejen dětí, ale i jejich rodičů, byla radostně akceptována a všichni místní věřící se nechali zasvětit pod ochranu Panny Marie, Pomocnice křesťanů. Na paměť tohoto zasvěcení nechal kněz zhotovit sochu Bohorodičky, na jejíž zhotovení přispěli finančními dary i místní.

 

Panenka Maria samozřejmě nemohla stát jen tak někde na návsi (komunistické úřady by to nedovolily), proto našla azyl v domě obývaném obzvláště zbožnou rodinou. V roce 1968 se po „Pražském jaru“ chvilku zdálo, že by se občanům Dobrkovic mohl splnit sen o zbudování vlastní kaple, jenomže následná normalizace plány zmařila. Proto alespoň zakoupen maličký rodinný dům, jenž se stal roku 1974 příbytkem sochy Panny Marie a uvnitř se pak konávaly pobožnosti a modlitby růžence.

 

Po sametu přistoupila místní odnož lidovců k opravě domu, ale dostatek financí se podařilo sehnat až po roce 1996. Vzápětí prošlo stavení přestavbou na prostou kapli. Stěny člení vysoká, nahoře zaoblená okna. Střecha má nádstavbu v podobě dřevěné věžičky kryté jehlancovitou plechovou střechou s křížkem. Vchod do sakrální stavby je obzvláštněn krytým dřevěným a průchozím altánem.

 

 

Po obhlídce kaple jsem se vrátil k zasávce busu a odtud začal ulicí stoupat k hornímu konci dědinky. Nad zatáčkou u budovy Obecního úřadu jsem narazil na Pomník padlým z I.světové války. Z Dobrkovic dostalo povolávací rozkaz 72 mužů, z nichž deset se již domů nikdy nevrátilo.

Pomník se skládá z odstupňovaného podstavce, v jehož spodní části je vytesán v současnosti téměř nečitelný zápis o věnování památníku. Nad ním je reliéf žalem zlomené ženy a horní část soklu s předsunutou římsou. Na čelní stěně podstavce jsou umístěny medailonky s portréty padlých. Některé neodolaly zubu času a chybí. Nahoře z památníku vystupuje sousoší Panny Marie Bolestné (Pieta) a za ním se tyčí vysoký kříž.

 

 

Od pomníku mne čekalo závěrečné a nejprudší stoupání k horní zastávce a konci Dobrkovic, odtud už silnice k asi půl kilometru vzdálené hlavní komunkaci na holém hřebeni kopce vedla mnohem mírnějším terénem. Cestu lemovala z obou stran pole a s přibývající nadmořskou výškou zároveň do výše vystupovaly (skoro jak divadelní kulisy) i všechny okolní vrchy a kopečky. Blízké okolí je v podobě Prakšické a Komonecké vrchoviny součástí rozlehlých Vizovických vrchů, ale těsně pod hřebenem už bylo vidět i několik stavení a hlavně impozantní kostel sv.Václava stojící v blízkém Velkém Ořechově. No a když jsem se otočil, obsáhl můj zrak velký kus Pomoraví a notně si „pošmákl“ na siluetě dlouhého hřebenu Bílých Karpat. Daleko na obzoru ho reprezentovalo témě Velkého Lopeníku (911 m) a Velké Javořiny (970 m). Nutno se také zmínit o velmi pěkném zpětném pohledu dolů na Dobrkovice, Tady z kopce byla vidět nejen celá jejich zástavba s průmyslovým areálem naproti (zřejmě bývalé JZD), ale i pěkné kopečky dědinu ze všech stran obklopující.

 

 

Poté už jsem se nahoře na kopci doplahočil k rozcestí, které víc jak oživovalo impozantní barokní sochařské dílo z roku 1774. Svým umístěním na bezlesém hřebeni tvoří perfektní orientační bod a je výrazným dominantním prvkem okolní krajiny.

Vlastní kamenný základ sochy je obehnán plotem v podobě čtyř nízkých nárožních pylonů, mezi nimiž je provléknut prověšený řetěz. Na dvoustupňové podestě se tyčí podstavec s velkými bočními volutovými křídly, které jsou zdobeny rostlinným dekorem. Přední část soklu je doplněna kartuší podoby mušle. V nápisovém poli je latinský text. Na zadní straně podstavce se nachází další nápis, ale už jen prostý a bez ozdob.

Vrcholová část podstavce je ukončena předsunutou profilovanou římsou, z níž se vypíná nádstavec s hlavičkami andílků (párek putti) a obláčky, jenž mají evokovat nebe.

Na hlavní části soklu je umístěna vlastní socha sv.Jana Křtitele, zhotovená neznámým umělcem v životní velikosti, oděná pláštěm. Nejvýraznější a nejpropracovanější částí pískovcové skulptury je její hlava.

 

Jedná se o velmi hodnotnou práci z éry baroka, nemající v širokém okolí konkurenci. Socha je památkově chráněna od května roku 1958.

 

 

Velmi spokojen jsem pak popošel pár desítek metrů k lavičce na zastávce busu a než mi přijel spoj do Zlína, doplnil jsem absenci nikotinu v organismu jen pomalu hořící a sladce vonící camelkou. Však byla zasloužená... a o tom, že dnes na jeden zátah zvládnu hned tři (pro mne dosud neznámé) dědiny, tak o tom se mi ani nesnilo!