Procházka z Kopřivnice na pěkné vyhlídky, hřeben Brd a hrad Šostýn

Cestopisy

Město Kopřivnice láká turisty k návštěvě zejména kvůli prohlídce Technického muzea Tatra. Pokud muzeum ale zůstane jediným místem, které zde návštěvník shlédne, je to zejména pro něj škoda. Kopřivnice nabízí další památky, kterými jsou muzea Šustalova vila, Fojtství, kostel sv.Bartoloměje, zajímavý Starý hřbitov s hrobkami významných podnikatelů rodiny Šustalů a také rodu Rašků. Nad městem se vypíná Rozhledna Bílá Hora, nová Bezručova vyhlídka a přírodní památky zastupuje Váňův kámen. Nechybí ani bývalý středověký hrad Šostýn, dnes romantická zřícenina.

Město Kopřivnici jsme navštívili již několikrát, jelikož to nemáme z Olomouce dalek,o ale zejména právě kvůli výše uvedeným památkám. Byli jsme zde na jaře 2009, v zimě 2012, v létě 2013 a postupně jsme navštívili tyto muzea a památky. Chybělo nám poznat novou rozhlednu s názvem Bezručova vyhlídka. Sice jsme ve městě byli v roce 2013, když už tato dřevěná věž stála, ale po celodenní prohlídce sousedního města Štramberk a výstupu na rozhlednu Bílá Hora jsme byli již unaveni a navíc naštvaní, jelikož nám městští strážníci zkrášlili našeho francouzského stříbrného Citroenka nevzhledným obutím, které ani nešlo zout. Ale vraťme se do Kopřivnice.

Počtvrté jsme Kopřivnici navštívili na jaře 2014. Auto jsme nechali na důvěrně známém parkovišti u obchodu Albert, kde jsme zaparkovali také minule a zatímco syn u muzea Tatra odlovil kešku, uvnitř budovy plné krásných aut a nákladních vozů jsme získali tři razítka do památníku. Jelikož jsme vozy Tatra viděli hned při první návštěvě města, dovnitř jsme nešli. Následně jsme šli do informačního centra v téže budově a zde jsme koupili turistickou známku Rozhledny Bezručova vyhlídka, dále pohled a také jsme získali další čtyři razítka. Pak jsme v Albertu koupili nějaké občerstvení a poté odjeli ke kostelu sv. Bartoloměje, v jehož okolí syn postupně našel dokonce tři kešky. Pak jsme autem odjeli ke koupališti, kde jsme na parkovišti nechali auto a vydali se na již zmíněnou Bezručovu vyhlídku, náš hlavní cíl ve městě.

Parkoviště nám bylo již známo z minulosti, neboť na jaře 2010 jsme zde zaparkovali náš starý vůz Hyundai Lantra a vydali se na hrad Šostýn. Začátek cesty je pro oba cíle - Bezručovu vyhlídku a hrad Šostýn - stejný. Záhy se však cesta rozděluje. Ale nepředbíhejme.

Od auta jsme ušli pouhých 100 metrů po žluté značce, když jsme přišli k Husově lípě. Tento památný strom je posledním z původního stromořadí, které lemovalo cestu od městského koupaliště směrem na hrad Šostýn. V roce 1933 poblíž lípy umístil Klub československých turistů pískovcový památník s nápisem Husova lípa a symbolem kalicha. Téměř 100 let se zde drží tradice pálení vatry 6. července k Husově vzpomínce, ale my jsme zde byli na jaře, takže jediné co zde pálilo, byly oči, které žhnuly touhou vidět rozhlednu Bezručova vyhlídka.

U Husovy lípy se cesta rozděluje a zatímco o čtyři roky dříve jsme jako laně přeskočili potůček Kopřivnička a vydali se Doprava na hrad Šostýn, nyní jsme zamířili doleva na rozhlednu. Obě cesty mají dvě věci společné - vedou za krásnými cíly a do pořádného kopce. Inu jen blázen by stavěl vyhlídkové stavby a středověkými válečníky ohrožený hrad na rovině a snadno dostupných místech. Naštěstí stoupání nebylo dlouhé a cestu nám zpříjemňovala vůně Měsíčnice vytrvalé, vyskytující se na zastíněných a vlhkých místech. Její světle fialové květy byly rozesety pod stromy, kam jen naše oči dohlédly. A jelikož si tato rostlina nejraději vybírá své stanoviště ve stínu nebo polostínu a dává přednost stále vlhkým místům, není divu, že jsme po chvíli narazili na studánku.

Říčka Kopřivnička, kolem níž jsme kráčeli, odvádí z kopců vodu z četných pramenů. U pramene jednoho z bezejmenného přítoků říčky sedával Adolf Jasník, snílek a básník. Okouzlen zdejší nádhernou přírodou psal své básně, na krásném místě s bohatstvím květin a motýlů. A ani se tomu nelze divit, bylo zde opravdu krásně. Jasníkova studánka byla postavena v letech 1933 – 1934 v místě, kde ve svahu vyvěrá pramen podzemní vody. Studánka leží v Motýlím údolí, pojmenovaném takto romanticky podle značného výskytu dnes již vzácných motýlů, členy Klubu českých turistů ve 30. letech minulého století. Ten byl dán tehdejším vysokým podílem kvetoucích bylin v mladém listnatém lese a na okrajích pasek.

U Jasníkovy studánky jsme se z informační tabule dozvěděli název omamně vonící Měsíčnice vytrvalé a také to, že její druhý lidový název je Čertovy peňisky. Naštěstí jsme žádného rohatého nepotkali, jen další turisty, kteří kráčeli směrem dolů a také jsme nenašli žádné penízky, takže jsme se museli spokojit s těmi vlastními.

Za studánkou naše stezka prudce zatočila doleva a museli jsme překonat největší převýšení na 600 metrů dlouhé trase z parkoviště na rozhlednu, která již prosvítala mezi stromy. Posledních pár metrů a už jsme byli pod Rozhlednou, která byla slavnostně otevřena ve středu 15. srpna roku 2012. Avšak první Rozhledna zde stávala již roku 1934 a vystavěl ji Klub československých turistů. Když zchátrala, vystavěl kopřivnický turistický oddíl vedený ve skautském duchu Ivanem Váňou vyhlídku novou. Stalo se tak v roce 1981. Byla však poměrně nízká a brzy ji zakryly stromy a začala chátrat. V průběhu následujících třiceti let byla postupně zdevastována a stala se pro návštěvníky potencionálně nebezpečnou. Pak již přišla na řadu současná verze vyhlídkové stavby.

Když jsme přišli k patě Rozhledny, bylo zde poměrně hodně lidí. Syn si odskočil mezi stromy pro kešku a my jsme zatím pořídili několik fotografií. Potom jsme všichni společně vystoupali po poměrně příkrém schodišti na úzkou vyhlídkovou plošinu ve výšce 10 metrů. Výhled byl omezen na Kopřivnici a protější Bílou Horu, ale i tak to pro nás byl pěkný zážitek. Po chvilce jsme sešli dolů a všimli jsme si, že na patě Rozhledny sedí nevšední pár lidí. Starší muž a žena středního věku vedli rozhovor o nástrahách života, hledali jeho smysl a vůbec vedli podobné řeči, přičemž mluvil tak nějak podivným hlasem muž a žena spíše přikyvovala, přitakala nebo prohodila pár slov. Omlouvám se, ale když jsme šli kolem, nešlo jejich rozhovor přeslechnout. Připadalo mi to jako setkání na inzerát a první schůzka.

Opustili jsme Bezručovu vyhlídku a vydali se dál. Většinou cesta od Rozhledny vede směrem dolů, nikoli však v našem případě. Nevraceli jsme se zpět stejnou cestou, ale pokračovali ve výstupu na hřeben Brd. Nejednalo se však o Brdy v Čechách ani o rozhlednu Brdo v Chřibech, ale o Brdy u Kopřivnice. Hřeben Brd je tvořen vápencovými skalisky s několika slujemi a pěti krasovými propadlinami. Po hřebeni také pokračovala naše cesta poté, co jsme od Rozhledny překonali krátké stoupání. Žlutá značka skončila dávno u Jasníkovy studánky a tak jsme se již pohybovali po značené Lašské naučné stezce. Brzy jsme narazili na informační ceduli, která nám poskytla informace právě o Brdech.

Kráčeli jsme dál a v jednom místě se nám otevřel průhled mezi stromy. V dálce jsme viděli kopec Červený kámen, na kterém se v zimě prohánějí lyžaři sjezdaři. Po několika desítkách metrů jsme pak viděli strom, zlomený v jedné třetině své výšky. Naštěstí nezasahoval do naší cesty a tak jsme brzy došli do zatáčky, zabočili Doprava a hřeben Brd opustili. Sbohem ty Brďo, bylo nám s tebou dobře !

Následoval krátký sestup dolů a místo stezky mezi stromy jsme již kráčeli po široké lesní cestě. Minuli jsme jakousi mělkou propadlinu v zemi a nás minuli dva kluci na horských kolech, kteří nabrali slušnou rychlost s kopce dolů, zatímco my jsme ten kopec museli vystoupat. Cestu nám opět zpříjemnila naše stará známá Měsíčnice vytrvalá. Krátké stoupání jsme rychle překonali a po pár metrech jsme přišli na rozcestí.

A jak to někdy bývá, turistická značka nikde, pouze na stromech byly bílé šipky, ukazující všemi směry. Ale každý problém má své řešení. Syn šel na vrchol Pískovna vzdálený asi půl kilometru. Vrchol Pískovny, který je druhým nejvyšším bodem na Lašské naučné stezce, nabízí výhled na všechny světové strany. My jsme šli dál po široké lesní cestě. V tomto místě začala trasa vytrvale klesat dolů. Minuli jsme značku zimní běžkařská trasa a pak cedulku pro cyklisty, upozorňující na nebezpečí pádu. Nevím jestli to bylo proto, že přes cestu leželo několik dlouhých kmenů poražených stromů, ale to by zde musely ležet dlouho. Jinou překážku jsme nezaznamenali. Kmeny jsme přeskákali jako krásná lesní zvěř, kterou jsme bohužel žádnou neviděli a pokračovali jsme dál.

Od rozcestí jsme ušli půl kilometru a ocitli jsme se na rozcestí Pod Pískovnou. Netradiční trasovníky na stromě dávaly dvě možnosti kam pokračovat. Doprava a dolů cesta padala ke hradu Šostýn, ale my jsme pokračovali doleva po rovině k 300 metrů vzdálenému kameni. Nebyl to ale obyčejný kámen, nebyl ani kouzelný, ale byl to Raškův kámen. Jeho název u mne okamžitě vyvolal vzpomínku na skoky na lyžích a na našeho olympijského vítěze Jiřího Rašku z nedalekého Frenštátu pod Radhoštěm, který bohužel v roce 2012 zemřel. A tak jsem si říkal, jestli s toho kamene třeba neprováděl první skoky. Když jsme ke kameni přišli, zjistili jsme, že to tak opravdu není, protože by skočil možná jen jednou a naposled.

Raškův kámen je skutečnou perlou kopřivnických hor. Jeho bělostná barva upoutá už z dálky, protože je tvořen štramberskými vápenci. Tento izolovaný vápencový blok vznikl odtržením od korálového útesu a přemístěním podmořským sesuvem do hlubší části mořské pánve.

Když jsme dorazili na Raškův kámen, počkali jsme chvíli na syna, který přišel z druhé strany z vrcholu Pískovna s tím, že se mu podařilo úspěšně keš najít a stejně tak učinil vzápětí i zde. Potom jsme vyšlapali pár vytesaných schodů na vyhlídkový můstek, vybudovaný v roce 1951 Klubem českých turistů a rozhlédli se po krajině. Z můstku je krásný pohled do okolní KRAJINY, zejména na Červený kámen, část města Štramberka a Bílou horu.

Když jsme se pokochali výhledem po okolí Kopřivnice, sešli jsme dolů z vyhlídky a po žluté značce jsme prudkým klesáním sestoupili na rozcestí Čarodějnic. Nachází se na křižovatce pěti lesních cest. A jak jeho název napovídá, je toto rozcestí opředeno četnými pověstmi o čarodějnicích.

Povídá se, že jednou do roka na jednu noc se tady slétaly na košťatech čarodějnice z celého okolí na svůj sněm a samotný Satan jim na tomto místě sloužil černé mše. Čarodějnice vyváděly, tancovaly a zpívaly bezbožné písničky. Nakonec se Satan proměnil v hromádku popela a čarodějnice si ho roznesly do svých domovů a čarovaly s ním zase po celý rok.

Zřejmě jsme se do toho jednoho dne v roce netrefili, protože jsme žádné čarodějnice neviděli. Od rozcestí již prosvítala hladina hradního rybníka, obnoveného roku 1999, který ve středověku plnil zejména funkci hospodářskou - zásobování vodou, chov ryb - ale byl rovněž významnou přirozenou ochranou v rámci opevnění hradu Šostýn, který se vypínal nad rybníkem. Než jsme se k němu vydali, chvíli jsme se u rybníka zdrželi. Kdo má štěstí, může zde pozorovat například skokana hnědého, ropuchu obecnou či rosničku zelenou. V mělké vodě podél břehu již běžně žije čolek obecný či zde na hladinu často sedne kachna divoká, ale nikoho z vyjmenovaných zvířat jsme neviděli.

Po pár minutách jsme rybník obešli a vydali se na hrad Šostýn, který byl vystavěn v gotickém slohu koncem 13. století příborským hrabětem Jindřichem z Hückeswagenu. V počátcích husitské revoluce na severovýchodní Moravě byl v kraji poprvé porušen mír dobytím biskupského lenního hradu Šostýna, který obýval Záviš z Vikštejna, bojovou družinou Vaňka z Lamberka okolo roku 1420. Tento spor pokračoval před biskupským manským soudem v Kroměříži až do roku 1422, kdy byl hrad rozbořen biskupským vojskem. To mělo za úkol hrad od jmenovaného Vaňka převzít násilím a vrátit Závišovi. Hrad byl obléháním vážně poškozen, vypálen a Záviš již neměl zájem ho obnovit. Hrad poté 500 let ležel v troskách.

Ruiny hradu jsme si prošli stejným způsobem jako o 4 roky dříve a zjistili jsme, že se prakticky nic od naší první návštěvy nezměnilo. Syn zde samozřejmě odlovil kešku a pak jsme již středověké sídlo opustili a kolem rybníka jsme se vydali dál po žluté značce.

Po 300 metrech prudšího klesání jsme přeskočili jako sliční kopytníci potůček a pozorný čtenář jistě poznal, že jsme se ocitli opět u Husovy lípy. Jaké bylo naše překvapení, když na lavičce u ní seděla známá dvojice, kterou jsme potkali na Bezručově vyhlídce sedět v družném rozhovoru na patě Rozhledny. Patu vystřídala lavička, ale jinak se nic nezměnilo. Zřejmě ještě mnoho si měli co říci......

Za chvilinku jsme se vrátili k našemu stříbrnému vozítku, věrně na nás čekajíce na parkovišti a jenž se nemohlo dočkat, než opět rozvrní svůj motor. Měli jsme za sebou příjemnou procházku o délce 4 kilometrů a opět jsme poznali pěkný kus české země. Inu všude je něco a tady bylo opravdu krásně. Sbohem Kopřivnice, třeba zase někdy nashledanou.

Poslední aktualizace: 9.4.2015

Procházka z Kopřivnice na pěkné vyhlídky, hřeben Brd a hrad Šostýn na mapě