Expedice Štramberk 2014 - 2.část
Možná to bude znít jako klišé, ale my se po první noci ve Štramberku skutečně budíme do překrásného rána. Bohužel ale také notně hladového... Po snídani (kafé, cigareta a každý půl sáčku brambůrků) vyrážíme ven. Tam hladové turisty přivítá suprově nasvícené náměstí a shora na ně přívětivě mrkne kolegyně Trúba. Prvním našim cílem se stává ulice Horní Bašta, ve které si naši předkové své dřevěné domovy vystavěli ve strmém úpatí hradního kopce. Tady dostávají naše fotoaparáty první dávku výživné stravy a nášup je čeká v Dolní Baště, kterou se vracíme pod náměstí nazpět. Dál už pokračujeme Záuličím směr Kotouč. Přitom člověku v hlavě naskočí otázka, proč nemají místní rádi pěší turisty – ulice je křivá, chodníky uzoučké a to ještě na nich na mnoha místech parkují automobily! A když se člověk otočí, aby pořídil zpětnou momentku, aby jak torero před rozzuřeným turem uskakoval před projíždějícími vozy! Hladem hřmící žaludky (a nervy) si uklidňujeme návštěvou jednoho z potravinových řetězců Hruška a na venkovní lavičce pak posíláme dolů do našich rozbouřených podpalubí kus bochte a hlt Ondrášovky. Rebelie je potlačena a už mnohem klidněji se dá pokračovat k závěru stoupání, kde vede okolo školy odbočka do Národního sadu na kopci Kotouči.
Kdo by neznal jeskyni Šipku (odkud asi dostala své jméno?), která se proslavila nálezem čelisti neandertálského pacholete? A Bezručovu vyhlídku se zvoničkou, odkud se otvírá na celou tu téměř skanzenovou městskou nádheru pohled nejinteresantnější? Ale i další místa v Národním sadu stojí za pozornost: na úpatí naleznete poslední zachovalou kapličku z původních deseti zastavení, jejíž interiér se pyšní replikou valašského Betlému (ten původní byl tři roky po „převratu“ ukraden!) Anebo památníky našim kulturním velikánům ve svahu Kotouče nad vyhlídkou či jeho vrchol, odkud se otvírá pohled do nesmírné hlubiny velkolomu a my vidíme, že do dnešních časů už stačil „zežrat“ polovinu kopce! Bohužel, kvůli protisvětlu nemožno tu hrůzu zaznamenat, a tak rozmrzelý návrat k manželce... a o něco později od restaurace Prosek odjezd busem do Kopřivnice. Na okraji města se z okna nabídne ještě jeden zajímavý pohled na nebohý Kotouč, pak už vystupujeme u restaurace Pod kaštany. Na oběd to tady nevypadá, nezbývá než pokračovat hlavní ulicí k modernímu centru města. Kopřivnice ale nejsou jen ta novodobá sídliště, vzniklá s rozvojem automobilky Tatra, ale město návštěvníkům nabízí překvapení v podobě objektů i na mnohem vzdálenější minulost.
Tím pro nás nejatraktivnějším by byla zřícenina hradu Šostýna, pod nímž původní ves Kopřivnice kdysi vznikla, ale venkovní dosud Krásné počasí je tady v ulicích města znepříjemněno silným nárazovým větrem. K mé veliké lítosti se návštěvy romantické ruiny pro dnešek vzdáváme. Ale huby neutřem, čekají nás tady i jiné pozoruhodnosti. Tou první je krásný bělostný novogotický skvost, jehož Vysoká věž vysoko převyšuje i ty nejvyšší koruny stromů v parčíků, mezi nimiž je ukryt. Jedná se o chrám sv.Bartoloměje a člověka potěší, že má možnost shlédnout i monumentální interiér. Další příjemnou „mňamkou“ je klasicistní Šustalova vila. Její majitel byl zakladatelem továrny na kočáry, které se měnily na první automobily. Dnes v budově sídlí Lašské Muzeum, nabízející množství Krásných exponátů a zajímavostí. V přízemí může návštěvník obdivovat původní zařízení s kachlovými kamny, salonky s křišťálovými lustry a sbírky porcelánu a keramických plastik. Milovníky a znalce díla Zdeňka Buriana jistě potěší výstava, věnovaná tomuto geniálnímu umělci a v patře pak nalezne informace o rodině Šustalovic, výstavu litinové umělecké tvorby a připomínku na velkého milovníka Beskyd – slavného fotografa J.Sudka. A nejvíce nás samozřejmě potěšilo, že i dnes (neděle) bylo muzeum otevřeno i nám a navíc zde bylo dovoleno (bez omezení) i fotografovat...
Parkem E.Beneše se okolo další, poněkud zdevastované vily, dostáváme zpět na hlavní kopřivnickou avenídu. Při pohledu vpravo nás ohromí pohled na mamutí stavbu, ale nenecháme se jí zmást a odbočíme do moderního centra města vlevo, neboť už máme zase hlad a od jedné domorodkyně jsme dostali tip na restauraci Žába. Není to vtip – jídlo zde námi pozřivší je naprosto skvělé (moravský brabec se zelím a já pro sichr i dvě knedle navíc) a pak už jen na dálku zamáváme Muzeu Tatra, jehož návštěvu si dneska odpustíme, neboť nás čeká prohlídka jiného. Je jím Muzeum Fojtství, ke kterému musíme až téměř na městskou periférii. V budově bývalého kopřivnického fojta (rychtáře) se dnes v přízemí setkáme s mnoha připomínkami starých časů. Kromě stylové selské jizby opět připomínky na rodinu Šustalů a pak (pro mne) expozice nejzajímavější – nálezy z archeologického průzkumu Šostýna a předpokládaná podoba hradu na obrázcích dle odborníků. Patrně nejzajímavějším exponátem je Šostýnská Venuše, zrealizovaná do kosti ze slonoviny. Na rozdíl od té macatější a slavnější kolegyně Věstonické, vypadá tato jako vyschlá treska anebo jakoby trpěla podvýživou. Ale nedivme se: soška ze 13.století nevznikla na hradě, ale dostala se na něj údajně až z dalekého Porýní, takže budiž autorovi odpuštěno, neboť on nemohl znáti parametrů slovanské ženské krásy... V patře Muzea se návštěvník může potěšit obrazovou galerií a jako poslední bod prohlídky ho čeká okukování několika starých kočárů, umístěných ve stáji na nádvoří fojtství.
I když v silném vichru, velice spokojeni odcházíme napříč městem zpět k restauraci Pod kaštany, odkud nás k místu našeho noclehu veze turistický vláček „Štramberáček.“ Při cestě přemýšlím nad tím, kolik slavných osobností najdeme mezi kopřivnickými rodáky - kromě již zmiňovaných Šustalů a Zdeňka Buriana, je jím například i Emil Zátopek, Jiří Hanzelka anebo Marta Gottwaldová - známá korpulentní manželka prvního komunistického prezidenta, který Kopřivnici „povýšil“ na město. Jana má sebou „noťas“, a tak se hned po příchodu do našeho apartmánku dává do upravování fotek. Já, abych ji nerušil, tož si dávám na dvě hodinky šlofíka. Přichází větrný večer a je čas vyrazit na večeři. Jen tak z legrace procházíme obě ty restaurace na rynku, jestli v nich to předražené jídlo ze včerejška náhodou dnes nebude v „akci“, ale kdeže! A tož ve tmě směr Kotouč a restaurace Prosek. A zase pech – všechno, co máme rádi, přemíra návštěvníků přes den už zkonzumovala – musíme se proto spokojit se smaženým sýrem. Než se po večeři doplazíme zpět na náměstí, máme znovu hlad, a tož se ještě jdeme dorazit klobásou a plzeňským do bistra... a pak už při nárazech vichřice mezi přívětivé stěny našeho apartmánku...