Prosluněná Provence potřetí (prolog v České republice – Kladruby, Přimda)

Jak již název úvodní části souboru provensálských cestopisů napovídá, podařilo se mi v průběhu léta roku 2017 navštívit francouzskou Provence v životě již potřetí … a na nějakou dobu zřejmě také naposledy. Opět nám zde naplno vyšlo počasí, což ovšem v této lokalitě, kde slunce svítí 300 až 330 dní v roce, není až takovým překvapením. Na druhou stranu musím doznat, že jsme tentokrát jeli až v průběhu hlavní turistické sezóny, kdy je to v celé Provence jako na Václaváku nebo Pražském hradě v době výstavy korunovačních klenotů. Hlavně proto jsem v letošním roce do programu jednotlivých dní raději zvolil jen malá městečka a vesničky, kde jsem čekal – ne vždy právem - přece jen časy klidnější. A také díky tomu člověk pozná Provence tak nějak lépe a blíže než v přeplněných velkých městech a místech, kam zajíždí svými autobusy každá CK. Zůstávali jsme tentokrát také celou dobu v jedné prostorově malé destinaci, protože jsem chtěl dobře využít nabízejícího se času a pošetřit co nejvíce sil řidiče výpravy. Takže to bylo takové klidnější a bez návštěvy velkolepých staveb i celosvětově profláklých míst (pravda, Jirka měl stejně pocit, že posezení na jednom místě mělo být více a kroků v terénu podstatně méně, ale celkově si myslím, že to bylo velmi oddechové a nenáročné).  A jak už je ve Francii „dobrým" zvykem, také dost drahé.

Jako plánovač akce jsem jen 2x lehce selhal (tradiční občasné opomenutí v úpravě nastavení zrcadlovky při opuštění temného interiéru kostela, už raději ani nezmiňuji), protože jsem měl „rozvrh hodin" celkem jasný a jen málokdy jsem musel nějak improvizovat. Podcenil jsem ovšem některé zdejší nezvyklosti či spíše místní tradice. Takže jsem k jedné bazilice dorazil v jediný den, kdy je zavřená, a do jednoho městečka v den trhů, kdy se tam nedá ani pohybovat, natož něco vidět a vyfotit. Ale vše se v obou případech nakonec v dobré obrátilo. Měli jsme i štěstí, protože když jsme stáli kousek od té zavřené baziliky, upadl kus vedlejšího domu. Kámen o velikosti nadpoloviční většiny cihly spadl z výšky asi 12 metrů až nepříjemně blízko od nás (a těsně vedle nějakého dítěte) ... prostě ještě nebyl náš čas. A teď už pomalu přejdu k jednotlivým dnům našeho putování.

Vše začalo v pátek 30.6.2017, kdy jsme ještě celý den putovali po vlastech českých. Chtěl jsem se původně v rámci programu dne zastavit na třech místech, nakonec jsme to ale zredukovali na místa dvě (Tachov už mi prostě u jisté části kolektivu neprošel). První naší zastávkou byl klášter Kladruby, nacházející se nedaleko Stříbra a v okrese Tachov. Kdysi jsem tam byl s kamarádem na kole, ale tehdy byla pondělní zavíračka, takže jsme nafotili jen exteriéry. Tentokrát jsme to konečně měli i s prohlídkou, která rozhodně stála za investované peníze. Fotit se sice může jen v kostele, ale ten je tam stejně to jednoznačně nejdůležitější. A to i při vší úctě k lapidáriu barokních soch, silně připomínajících Braunovy Ctnosti a Neřesti ve Šporkově Kuksu, nebo k pohledu na pozoruhodnou historickou elektrickou rozvodnu. Celkově se jedná - alespoň podle mě - o možná nejkrásnější Santiniho stavbu ve stylu jeho oblíbeného gotického baroka. Výklad průvodkyně mě, bohužel, kvůli pořizování fotodokumentace víceméně minul, ale užil jsem si toto místo po svém.

Klášteru, nazývaném často Kladruby u Klatov, a jeho prohlídce bych rád věnoval ještě alespoň pár následujících řádků.

Klášter údajně založil již v roce 1115 kníže Vladislav I., ale pozdně románská trojlodní bazilika byla – coby klášterní svatostánek - dokončena teprve v roce 1233 a za vlády krále Václava I. Jednalo se o klášter benediktinský a jeho největší rozkvět započal s blížícím se příchodem 18. století. Tehdy také byli požádáni dva „naši“ nejlepší architekti své doby – tedy Jan Blažej Santini–Aichel a Kryštof Dientzenhofer – o návrh nové podoby kláštera. Vyhrál Santini a podle jeho projektu pak byl v letech 1711 až 1726 vybudován současný monumentální klášterní kostel. Při své práce využil částečně i původní románskou baziliku a soustředil se na svou oblíbenou hru se světlem. Z umělců, kteří se podíleli na podobě chrámového interiéru, je nutno ještě zmínit min. Řehoře Thényho (sochařská výzdoba hlavního oltáře a náhrobku zakladatele kláštera, knížete Vladislava I.,) a Jacoba Burkhardta (barokní varhany).

Zlé časy klášteru začaly v roce 1785, kdy jej zrušil Josef II. Komplex pak získali Windischgrätzové … a moc mu to nepomohlo. Nový konvent byl přestavěn na pivovar, který byl v roce 1875 téměř zničen požárem, a z východního křídla konventu vznikla dosti necitlivou přestavbou rodová knihovna a byty. Jako součást pivovaru byl v průběhu 19. století využíván rovněž nádherný Santiniho kostel. Od roku 1945 patří bývalý klášter státu. Nejprve se zde nacházely kanceláře a byty státního statku i Státních lesů, ale v roce 1968 se klášter dostal do současné správy Národního památkového ústavu. Je však nutno doznat, že za posledních pár let tam žádný velký pokrok v restaurování vzhledu klášterního areálu vidět není …

Klášter nabízí na internetu dva prohlídkové okruhy (Klášter a Zámek) a na každý z nich je vstupné 90,- Kč. Je ovšem zajímavé, že námi absolvovaný okruh byl spojením obou uvedených a tak nějak vyzobl – alespoň pro mě - to nejzajímavější. Povinností byl jednoznačně klášterní Kostel Nanebevzetí Panny Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta (ten byl z I. okruhu) a potěšilo také již zmíněné lapidárium soch M. B. Brauna (spíše ale bych ale tipoval jen jeho dílnu) ze zámeckého parku ve Valči u Karlových Varů nebo knihovna rodu Windischgrätz (oboje z II. okruhu). Sochy se nacházejí v ambitové chodbě konventu, pocházejí ze 30. let 18. století a zobrazují náměty z řecké a římské mytologie i alegorie lidských vlastností.

Po odjezdu z kláštera mi bylo ještě umožněno se krátce potěšit souborem smírčích křížů před kladrubským kostelem sv. Jakuba Většího, ale druhou oficiální zastávkou byla až zřícenina hradu Přimda. Hrad nevelký, ale o to významnější a vysoko položený (přes 800 nadmořských metrů) byl údajně vybudován na rulovém bradle již v I. čtvrtině 12. století (snad roku 1121) německým markrabětem Děpoltem II. z Vohburgu. Od roku 1126 však patřil náš nejstarší kamenný hrad českým panovníkům. Nebyl ovšem vždy jen významnou strážní pohraniční pevností, ale také vězením, kde svého času nedobrovolně pobýval i pozdější král Přemysl Otakar II. V průběhu 15. a 16. století byl hrad dáván do zástavy šlechtickým rodům, zejména pánům ze Švamberka. Poté již jen pustl a chátral, aby se v 17. století definitivně stal zříceninou. Do dnešní doby zůstala z původní stavby zachována mohutná hranolová věž z lomového kamene a žulových kvádrů.

Přimda je celkově příjemným i magickým místem (někomu může vadit nedlouhé stoupání kolem lesní kaple, ale jdeme ke strážnímu hradu, že ano), kde se o víkendech také placeně provádí. My tak ušetřili pár desetikorun (přesně 4 každý z nás), ale také díky tomu nevstoupili na malé hradní nádvoříčko, které by nebylo problém přeplivnout ani v protivětru, a neviděli zdejší historický hajzlík. Pak už nás čekala jen krátká zastávka u zdejšího kostela sv. Jiří, jehož vznik je datován někam do poloviny 14. století, i návštěva místního informačního centra a mohli jsme ještě krátce pokračovat dál.

Počasí nám zatím stále přálo, i když občas se na obloze temně zatáhlo a pár kapek na naše hlavy spadlo. Večer jsme pak trávili ve Svaté Kateřině u Rozvadova, kde už nás pomalu připravovali na ceny v zahraničí - za desítku Gambrinus tady totiž berou 50,- Kč. A tak jsme poseděli jen krátce a raději pak v penzionu otevřeli nějaké to vínko. I to jsme brali jako – takřka povinnou - průpravu na dny příští …