Putování po bavorských zámcích, kde žil nebo které postavil Ludvík II. Bavorský

Cestopisy

Zámek Hohenschwangau • Fotografie (47) • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

Jezero Alpsee

Městečko Hohenschwangau

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

S naší oblíbenou cestovkou jsme se na jaře 2016 vydali na výlet na jih Bavorska. Hlavním tématem bylo navštívit zámky na jihu Bavorska, těsně u hranic s Rakouskem. Na prvním z nich - v Hohenschwangau - Ludvík II. prožil své dětství a už tam se seznámil s legendou o Lohengrinovi, který údajně právě z této oblasti pocházel. Když v r. 1861 viděl poprvé operu tohoto jména od Richarda Wagnera, oblíbil si i jeho hudbu i samotného Wágnera. Postupem času se zamiloval do všech jeho oper a do bájných hrdinů těchto děl.

Když byl r. 1864 ve svých 18 letech korunován králem, nic už nebránilo tomu, aby své sny zhmotnil. Důkazem toho je zámek Neuschwanstein, který je směsí všech možných stylů a jeho interiér připomíná Wagnerovy opery, nejvíce však Lohengrina.

Dále se realizoval na stavbě zámku Linderhof na místě, kam jezdil se svým otcem na lov.

Ludvík II. byl obdivovatelem francouzského krále Ludvíka XIV. Představoval si, že je jako on, že má jeho moc. Proto si postavil další zámek Herrenchiemsee, který je věrnou kopií zámku ve Versai, který si postavil právě Ludvík XIV.

Ranní odjezd z Plzně ve 4 hodiny byl docela krutý. Ale pořád jsme na tom byli líp než Brňáci, kteří v autobusu strávili prakticky celou noc. Z Brna vyjížděli už ve 23,30 hodin.

Autobus přijel dřív a už před čtvrtou jsme vyrazili. Průvodce se zdá sympatický. Ráno, po pauze před hranicemi nás seznamuje se zajímavostmi na trase a s programem. K tomu přidává spoustu informací o Ludvíkovi II. i o historii zámků, které máme navštívit. Je vidět, že ho historie baví. Ví toho hodně a má to hezky připravené. Je legrační, že kdykoli mluví o autobusu, neopomene zdůraznit, že jedeme luxusním autobusem zn. Man. Je tak luxusní, že kdesi pod námi má lůžko druhý řidič. Výstup z tohoto prostoru je u prostředních dveří - hned proti WC.

Cesta rychle ubíhala, bohužel kdesi před Mnichovem cosi opravují a silnice je pěkně ucpaná. Popojíždíme krokem nebo stojíme. Naštěstí se to po 1/2 hodině pohnulo a už zase jedeme. Jenže na trase máme ještě dvě objížďky a tak to přestává časově vycházet. Místo v 9 jsme do Hohenschwangau dorazili až v 10 hodin. Je tu však už spousta lidí, těsně před námi dorazily tři autobusy. Vstupenky na oba zámky se prodávají ve městě v infocentru. Než se nám podařilo na ně vystát frontu (a to nebyla ani moc dlouhá, v sezoně je to prý daleko horší), už jsme dostali vstupenky až na poměrně pozdě odpoledne. Průvodce posouvá čas odjezdu z 15 (úplně nejdřív měl být však ve 14) na 17 hodin. Nedá se nic dělat, je jen škoda, že vstupenky na zámky nebyly zajištěny předem. Chápu, že je to asi těžké, ne každý chtěl jít na oba zámky. Navíc je možnost nákupu výhodnějších vstupenek - na oba zámky, na tři královské zámky a několik dalších různých kombinací. Asi by se to těžko domlouvalo.

Je zajímavé, jakým způsobem jejich systém řeší prodej lístků. Většina z nás jsme si koupili společnou vstupenku na oba zámky. Většina začíná na zámku Neuschwanstein a jako druhý jdou na zámek Hohenschwangau. My a pár dalších jsme to měli opačně. Navíc ani na ten druhý zámek jsme nešli společně. Ostatní z naší části měli prohlídku druhého zámku ještě později než my.

Zámek Hohenschwangau byl jen kousek od města, cesta k němu trvala snad sotva 10 minut, jenže my měli asi hodinu času. Prošli jsme se k jezeru Alpsee, po schodech vystoupali k zámku, obešli ho, ale prakticky ani nebylo co obcházet. A tak jsme se před mírným mrholením na chvíli schovali i v prodejně upomínkových předmětů. Jediná dobrá zpráva byla, že toalety zde u zámku jsou zdarma (ve městě nedaleko parkoviště byly placené).

Konečně je 12,45 hodin a my můžeme vstoupit do novogotického zámku. Je to jediný zámek, který Ludvík II. nepostavil, proto je zde zachována čistá novogotika. Do ruky jsme dostali audio-průvodce s nastavenou češtinou. Místnosti jsou poměrně malé a tak ani naše skupina není početná. Průvodce nám v každé místnosti posílá impuls, abychom si mohli poslechnout informace o zámku i jednotlivých místnostech. Fotit se uvnitř nesmí a tak zhruba po půl hodině plni dojmů opouštíme zámek. Výzdoba je skutečně nádherná, malované zdi, vyřezávaný nábytek, mohutné zlacení.

A venku nepřestává mrholit. Máme víc jak 1,5 hodiny času na přesun na vzdálenější zámek Neuschwanstein. Tentokrát jdeme ze zámku na druhou stranu – opět k jezeru. Pozvolna klesáme po silnici Královskou cestou – jak jsme ji sami nazvali. Lemují ji několik portrétů králů.

Na zámek Neuschwanstein je to 2 km, nechá se jít pěšky, ale také je možno se svézt autobusem (ale zhruba asi jen do půlky cesty) nebo koňským spřežením – to jede téměř až nahoru. Samozřejmě jdeme pěšky, času máme dost. Je to ale docela náročné – zámek je vysoko, cesta prudce stoupá. Ale dorazili jsme tam ještě o trošku dřív než ti, co tam jeli autobusem. I tady se situace opakovala. Trošku jsme si to tady prošli – ani tady nebylo moc možností, kam se jít projít. Mariánský most, odkud by byla hezká vyhlídka, byl uzavřen z důvodu rekonstrukce. Ale asi to moc nevadí. Vyhlídka by byla i od zámku, jenže je tak mlhavo, že toho moc nevidíme. Tady je však možnost, kde se před prohlídkou schovat. Je zde malé infocentrum, je zde možnost se i posadit. Je tu i docela teplo, což bylo víc než příjemné. Už mi bylo docela chladno.

Naše prohlídka začíná ve 14,50 hodin, konečně vcházíme dovnitř. Zde jsou skupiny výrazně početnější. Opět jsme dostali audio-průvodce, ale chytání signálu je občas bojovou hrou. Nejčastěji jsou u dveří značky signálu – stačí se na ně nasměrovat. Ale občas nám ukazuje průvodkyně kamsi do prostoru (na lustr, obraz apod.), kde svítí červený puntík – signál. Někteří s tím mají opravdu problém – zjevně nechápou, jak si signál chytit. Navíc prohlídka zámku chce docela kondičku. Nejdřív postupně stoupáme do horních pater, zpátky však se schází rovnou až dolů. Děláme si legraci, že snad vyjdeme až na parkovišti, že jsme tolik schodů nahoru nemohli vystoupat.

Jednotlivé místnosti jsou skutečně velké, bohatě zdobené, snad se nenajde místečko, kde by byla vidět hladká omítka. Stěny jsou obloženy dřevem, zlatem, vše mohutně zdobené ornamenty, obrazy, zrcadly. Stejně tak i nábytek je mohutně vyřezávaný. Nechybí náměty z Wagnerových oper.

Na parkoviště cesta uběhla z kopečka hodně rychle. Jen kousek jsme šli zpátky stejnou cestou po asfaltce, pak jsme odbočili po schodech z kopečka a tím jsme si prošli ještě kousek městečka. Ještě se zde nechalo zajít do Muzea králů, ale tam jsme už nechtěli. Aspoň jsme se v klidu občerstvili.

Ještě před pátou jsme opustili město. Bohužel z důvodu pozdního odjezdu se musela zrušit procházka historickým městečkem Füssen. Jeli jsme rovnou do Garmisch-Partenkirchenu, kde v hotelu Atlas Sport jsme měli zajištěné ubytování se snídaní. Pokoje byly velké, se sociálním zařízením, s balkonem, s televizí. Jen restaurace nám tam chyběla.

Aspoň jsme museli vyrazit do centra, jen asi 10 minut vzdáleného. Celodenní mrholení ani večer nepřestalo. Ještě k tomu začal foukat studený vítr. Prostě počasí, že by jeden ani psa nevyhnal. Ale tak nádherně malované domky jsou snad skutečně jen v Bavorsku. To byla fakt nádhera. A skoro jeden vedle druhého – tedy na té hlavní třídě, kterou jsme procházeli. Kousek stranou jsme pak našli i hospůdku, chtěli jsme ochutnat nějaké zdejší pivo. A povedlo se. Za jednotnou cenu 3,10 Euro zde měli mnichovské pivo Hacker-Pschorr. Dali jsme si pšeničné, Ota ještě i světlou klasiku. Nebyla tak hořká, jako jsou naše piva, ale pochutnali jsme si.

Ještě si k nám přisedl jeden místní a zkoušel se s námi bavit. Byla to docela zábava. On uměl anglicky ještě méně, než já německy, navíc ta bavorština má nějaký hrozný přízvuk. Ale trochu jsme si popovídali, dokonce jsme zjistili, že stále přetrvává nevraživost mezi obyvateli obou půlek města Garmisch a Partenkirchen – dříve samostatných obcí, které byly spojeny před r. 1936 z důvodu zimních olympijských her. Až tak daleko jsme se dostali.

Dlouho jsme se však nezdrželi. Za celý den jsme toho měli víc než dost. Na hotelu jsme ani televizi nevyužili. Jen jsme se osprchovali a za chvíli jsme už spali.

V neděli byla snídaně od 7 hodin a v 8,15 odjezd. Když jsme vstávali, nepršelo, ale mlha byla, že snad nebylo vidět ani na chodník. Takže výhledy zase asi nebudou.

Snídaně byla formou švédského stolu, nabídka byla veliká. Jen nám chyběl černý chléb nebo celozrnné pečivo. To snad ani neznají. Ale housky byly vynikající, křupavé, ještě trochu teplé.

Když jsme opouštěli hotel, naštěstí mlha zmizela, slibované sluníčko zatím se ukázat nechtělo, ale aspoň už jsme viděli, že projíždíme podhůřím Alp. Dokonce i skokanský můstek jsme viděli.

Hned po ránu jsme vyrazili k dalšímu zámku Ludvíka II. - na Linderhof. Je to poměrně malý zámeček, ale nádherně zasazený do horské KRAJINY. O co je menší zámek, o to je větší okolní park s řadou malých domečků, jeskyní apod. Vstupenky se prodávají nedaleko parkoviště v infocentru u hotelu, ne přímo v zámku. Já jsem prohlídku tohoto zámku vzdala. Řeknu po pravdě, platit 7,5 Euro za prohlídku 4 místností bez českého překladu – to se mi nechtělo. Nakonec bylo vše trochu jinak. Ota na prohlídku šel a vrátil se nadšený. Průvodkyně zjistila, že většina návštěvníků jsou Češi, tak pustila povídání i v češtině. Ve čtyřech místnostech byl výklad, ale prošli i několik dalších menších místností.

Já jsem si mezitím prohlédla část parku, zjistila jsem, kudy je nejlepší si park projít, počkala jsem na Otu a prohlídku parku a všeho v něm jsme zvládli už spolu. Mezitím vylezlo i sluníčko a tak nám trochu nasvítilo okolní zasněžené vrcholky hor. Moc se mi tam líbilo a vůbec mi nevadilo, že jsem nebyla uvnitř.

Jen kousek od Linderhof je klášter Ettal. Mniši tam stále žijí, vyučují na tamním gymnáziu, jsou celkově hodně akční. Mají zahradu, provozují hotel, vyrábí bylinný likér, dělají sýry, vaří pivo a vše je prý výborné.

Dostali jsme jen půlhodinky na návštěvu a příp. nákupy, ale nakonec to stačilo. Nechá se zaparkovat hned u vstupu do kláštera, v barokním kostele Nanebevzetí Panny Marie byla mše, takže jsme se dostali i dovnitř – ale musím říct, že to byla naprosto stavební nádhera. Krámky s jejich výrobky jsou hned kousek od parkoviště a tak nebyl problém si koupit cokoli z jejich výrobků. Kdybychom tam byli večer, určitě bychom si dali točené pivo, takhle nám to vyšlo určitě levněji. Za 7,95 Euro měli kazetu šesti piv. Sice ve vedlejším krámku měli těch kazet víc – i s těmi porcelánovými uzávěry, ale samozřejmě zase dražší. Takhle jsme měli výběr jednodušší. Dokonce jsem na paní vymámila i nádherný pivní tácek.

Poslední zastávkou našeho zájezdu byl zámek Herrenchiemsee na ostrově na jezeře Chiemsee. Přejezd byl docela dlouhý, je to 120 km. Měla jsem strach, abychom ještě dostali vstupenku na prohlídku. Ale dopadlo to dobře.

Na ostrov se musí jet parníkem, který jezdí z Prien am Chiemsee. Velké parkoviště je nedaleko přístavu. Průvodce zájemce tentokrát spočítal a zajistil levnější společné jízdenky. Dokonce to nebyla jedna společná, ale každý jsme dostali svou vlastní. Mohli jsme se pak z ostrova vracet sami podle naší potřeby. Vždy v celou a v půl jezdí loď na ostrov (ve čtvrt a ve tři čtvrtě zpátky). Měli jsme to skoro akorát a ve dvě už jsme seděli na parníku.

Vstupenky na prohlídku zámku se kupují hned v přístavu. K zámku je to zhruba 10 -15 minut, my měli necelou hodinu času, tak jsme si mohli aspoň v klidu prohlédnout okolí zámku. Svítilo sluníčko, bylo docela příjemné teplo. Jen já začala mít problémy. Najednou jsem začala cítit nosohltan – už si ani nepamatuji, kdy jsem něco podobného měla. Přičítala jsem to klimatizaci. V autobusu byl vzduch dost těžký a kdykoli jsem tam nastoupila, tak jsem poměrně dlouho pokašlávala. Já jako astmatik a alergik tyto změny nemám ráda. Takže jsem byla z toho trochu mrzutá.

Podle průvodce to vypadalo, že dostaneme česky psané texty, ale i tady to dopadlo daleko lépe. Když nadešel náš čas, sešli jsme se u vchodu ještě s několika Angličany a Italy. Ale najednou vyvolávali pouze Čechy a ostatní docela koukali a bylo vidět, že mají strach, že je tam snad ani nepustí. Nakonec je pustili, dostali v jejich mateřštině texty a nám to pouštěli opět v češtině. Jsou tu přece jen na české výpravy připraveni. A to bylo hodně příjemné.

Tenhle zámek je úplně fantastický. Je téměř věrnou kopií zámku ve Versai, a to nejen zvenku, ale i uvnitř. Těžko se nechá popsat ta nádhera, ta zdobnost. Všude je řada zrcadel, zlata, mramoru. Řada místností však není hotova, protože zemřel dřív, než ho stačil dostavět. Dokonce si ho ani neužil. Na zámku bydlel jen devět dnů, a to ještě dřív, než byl dostavěn do současné podoby. Po jeho smrti se ve stavbě už nikdy nepokračovalo.

Po prohlídce tohoto zámku, Ota prohlásil, že některé místnosti zámku Linderhof jsou obdobou některých těchto místností, ale v daleko menším měřítku a že mne nemusí vůbec mrzet, že jsem uvnitř nebyla.

Po prohlídce zámku jsme se prošli alejí za zámkem skoro až k moři a při okraji ostrova se vraceli k přístavu. Tam jsme se ještě prošli okolo starého zámku, kostela a kaple a ve 1/4 na šest jsme opustili přístav. Do odjezdu v 18,30 hodin jsme měli ještě chvilku času, abychom se prošli parkem na pobřeží a prohlédli si zdejší nádražíčko. Jen mne bolelo v krku stále víc.

Když jsme odjížděli domů, byli jsme doslova nabiti informacemi. Něco nám řekli v zámcích, ale hodně nám toho pověděl i průvodce, který nám cestou zpátky ještě zopakoval spoustu údajů. Ještě nám vyprávěl životní příběhy krále Ludvíka II., hudebního skladatele Richarda Wagnera i celou legendu O Lohengrinovi, podle které Wagner napsal operu a kterou právě Ludvík II. miloval.

Všechny tyto zámky jsou nákladně zdobené, bohaté na štukovou výzdobu, s vyřezávaným nábytkem a obklady, vše bohatě zlacené. I když jsou názory, že se jedná až o kýčovité interiéry, jsou důkazem umění tehdejších řemeslníků. I když se Ludvík II. mohutně zadlužil stavbou těchto zámků, v současné době určitě tyto peníze už vydělaly, protože patří mezi nejvíce navštěvované zámky Bavorska.

Při zpáteční cestě jsme zvládli už jen pár zdravotních zastávek. Cesta dobře ubíhala. Do Plzně jsme dorazili ve 23 hodin a vůbec jsme nezáviděli Brňákům, že mají před sebou ještě minimálně 4 hodiny jízdy.

Já byla obzvlášť ráda, že opouštím autobus, protože v krku mne bolelo tak příšerně, jak snad ještě nikdy. Jen jsem se děsila toho, co se z toho vyklube, protože už ve čtvrtek jsme měli jet s touto cestovkou na další zájezd.

Jak to však raketově nastoupilo, tak stejně raketově to ustoupilo. Sice jsem v noci rozkousala kousek česneku, ale po snídani už jsem nevěděla o ničem.

Až doma druhý den při vybalování jsme zjistili, co jsme vlastně za piva nakoupili a docela jsme žasli. Kromě světlého, tmavého, tmavého speciálu, tam byli i tři pšeničná piva – světlé, tmavé a nealko. Dlouho nám doma nevydržela. A musím říct, že byla skutečně dobrá. Asi byla o trošku méně hořká, než naše česká klasika, ale fakt jsme si pochutnali. Jen to nealko máme zatím ještě schované.

Poslední aktualizace: 24.4.2016

Putování po bavorských zámcích, kde žil nebo které postavil Ludvík II. Bavorský na mapě