Putování po Ennsradweg, Part 2 (mokrá cesta pod alpské velikány)

Druhý a třetí díl tohoto rakouského cestopisu mapuje naše putování z údolí Salzachu do údolí Ennsu, zkrátka tolik - a toužebně - očekávaný průjezd podhůřím alpských velikánů v čele s Dachsteinem. Měla to být skutečná výkladní skříň naší cesty i našich fotoalb. Měla … počasí ale, bohužel, bylo trošku jiného názoru, takže Hory nad sebou jsme někdy i zahlédli, většinou však pouze tušili. To ovšem neznamená, že by nebylo se na co dívat, ale v některých momentech chybějící slunce až zabolelo … a také jsme si několikrát uvědomili, že modrá je skutečně dobrá. A než se vrhnu na bližší popis průběhu dnů (ne)dávno minulých, připomenu raději hned pár postřehů, z nichž některé se vlastně dotýkají také již předchozího salcburského prologu.

Rakousko je "zadrátováno" stejně jako ČR, což mnohdy při hledání místa pro hezkou fotografii dost vadí. A stejně jako ČR je i Rakousko mnohde vysloveně zahlceno neskutečnou směsicí dopravních značek, hlavně ve větších městech (na rozdíl od nás zde ale výhoda průjezdů pěšími zónami a jednosměrkami platí, naštěstí, pro cyklisty téměř všude i nadále).

Jistou zajímavostí je i to, že poměrně výrazná většina Madon (i Ježíšků) v rakouských kostelech (pokud se ovšem nejedná o původní inventář z období 14. - 18. stol.) je opatřena mohutným vlasovým porostem v podobě paruk. A dost mě upoutalo také neuvěřitelné množství, převážně renesančních, náhrobků, často s velmi zajímavými motivy. U nás se z nich vždy velmi raduji (od Dolních Studének po Moravskou Třebovou), tam se ale nacházejí v téměř každém kostele, mnohde i v nadživotní velikosti (jen na svatopetrském hřbitově v Salzburgu jich je údajně kolem 400). A tak někdy už skoro platilo, že čeho je moc, toho je příliš.

A pro mě osobně byl tento úsek pozoruhodný i tím, že tady jsem si na internetu dopředu žádné pamětihodnosti nevyhledával, takže jsem v těchto dnech mohl být kdečím, zcela neznámým, mile překvapen.

Naše další cesta tedy začíná na louce před městečkem Kuchl. V noci sice pršelo, ale ráno nijak katastroficky nevypadá. Chvíli proto zevlujeme po okolí a potom se přes Kuchl vydáváme ke čtyřtisícovému městečku Golling an der Salzach, kde si uděláme první větší zastávku. Městečko je známé hlavně svým vodopádem, ale my si jen tak zdálky prohlédneme zdejší muzejní hrad i zajímavý farní kostel (k mému potěšení opět se zbytky gotiky) a v trafice nakoupíme nějaký ten pohled. Následuje výjezd do sedla Pass Lueg a po něm sjezd k řece Salzach, která zde protéká regulérním skalním kaňonem. Údolí řeky se pak rozšiřuje a my před sebou poprvé vidíme kopečky, které vyrostly do nadmořské výšky přes dva kilometry. Do té ovšem my máme ještě hodně daleko.

Zanedlouho se před námi objeví krásný, takřka pohádkový, hrad Hohenwerfen (vzhledem k tomu hohen nepřekvapuje, že k němu od parkoviště vede lanovka). Impozantní nedobytná pevnost je stará více než devět století. Moc rád bych se tam podíval, ale na rozdíl od mnoha jiných (parkoviště pod hradem je přeplněné) mám v tomto smůlu. Jedeme dál a zastavíme se až v nedalekém Werfenu. Toto třítisícové historické městečko dodnes nabízí pár hodně zajímavých historických památek i obchod, který nám poslouží k doplnění chybějících tekutin i kalorií.

V následujícím Pfarwerfenu jsme původně ani zastavovat nechtěli, ale začalo zase pršet, takže nám vlastně nic jiného ani nezbylo. Nevadí, zdejší farní kostel je zajímavou pozdně gotickou stavbou z přelomu 15. a 16. stol. Stojí na místě starší románské stavby a vidět zde můžeme např. krásný křídlový oltář nebo monumentální fresku se sv. Kryštofem. Využijeme zde ještě Infocentrum i obecní sociálky, pokoukáme na místní pány v pumpkových krojích, kteří se hotoví na nějakou oslavnou akci, a vyrazíme dál. Slavný skokanský areál v Bischofshofenu ani klášter Kreuzberg však, bohužel, nenavštívíme. Přemostíme pouze řeku Salzach a odbočíme do údolíčka říčky Fritztal. Pokocháme se pohledem na vysoký silniční most, chvíli postoupáme a v Hüttau nás opět zastaví déšť.

Pomalu se blížíme k výšce 900 nadmořských metrů a zanedlouho také k Ennstalu, kde konečně najedeme na onu Ennsradweg, která tomuto cestopisu dala jeho jméno a která začíná ve Flachau, přibližně 20 km odsud. Poslední zastávkou dne se stává Altermarkt, kde se nachází jednak světoznámá továrna firmy Atomic, jednak obchod, ve kterém doplníme zásoby (což se brzy ukázalo jako velmi prozíravé rozhodnutí). Před Radstadtem rozbijeme hlavní vůdcův stan a jen smutně posloucháme opět sílící déšť.

Vodu z oblohy bavilo intenzivně padat celou noc a ani denní světlo jí tuto kratochvíli nesebralo. Je jasné, že hodně dlouho nikam nevyjedeme. Nastává nekonečné období věčného polehávání a smutných myšlenek. Míč proti trudomyslnosti jsme si s sebou nevzali a nakonec nám tato činnost musí vydržet až do odpoledne. Město Radstadt je přitom celou dobu v podstatě na dohled. A jedná se navíc o pěkné pětitisícové historické městečko s hradbami, baštami a mnohými dalšími památkami. Počasí nás zdrží nějakou dobu i tady, takže se nakonec na cestu vydáme až v době, kdy zavírají obchody a místní usedají k večeři. Ztratili jsme tak celý den …

Zanedlouho zjistíme, že jsme možná udělali chybu. Pár kilometrů za městem je cesta téměř suchá, takže jsme možná měli více riskovat a využít dešťového stínu okolního horstva. Člověk ale nemůže vědět všechno a po bitvě se lehce získávají generálské prýmky. Snažíme se proto rychle ještě najet nějaké kilometry a tiše nadáváme tomu nahoře, že nás takto trestá za naše nepatrné životní omyly. Vždyť už jsme jen kousek od třítisícového Dachsteinu i sjezdovek ve Schladmingu ...

(psáno v srpnu 2009)

Více fotografií k článku na:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Ennsradweg_A__08_2009/