Putování pod hledím sv.Hostýna - 2.část (Stáj pod Chlumem, Bílavsko a Prusinovice

Od polního letiště za Brusným jsem po silničce stoupal k rozcestí, za nímž se na obzoru nad okolními pastvinami a lány polí vypínal vrch Chlum. Větev pánů z Kunštátu si na něm v půli čtrnáctého století zbudovala hrad, zanikl ale už po pouhých sto letech své existence za uherských válek a dnes tu z něj v terénu zůstaly jen valy a hluboký příkop.

Jako by nestačil neustále vanoucí vítr, dosahující v poryvech rychlosti téměř jednoho machu – k tomu se ještě slunce zašilo za táhlou frontu temně šedých mraků a já zauvažoval, jestli má smysl v takové psotě vůbec na zříceninu lézt. Nakonec padlo rozhodnutí, že ji pro tentokrát vynechám a namísto toho projdu pod úpatím Chlumu bývalým zemědělským areálem k jedné studánce a poté zamířím do Bílavska.

 

Pod areálem silnička vyústila na hlavní komunikaci. Napravo vedla do blízkého Slavkova pod Hostýnem, vlevo k hlavní silnici z Holešova do Bystřice pod Hostýnem. Mne čekalo po odbočce přímo do kopce stoupání v délce čtvrt kilometru. Ale když jsem spatřil, jaká se po obou stranách cesty na lučinách pasou nádherná ušlechtilá zvířata, podstatně jsem krok zvolnil. A plně se věnoval pořízení co nejlepších záběrů plnokrevníků, které jsem se naučil mít rád díky knihám Dicka Francise.

 

Nakonec jsem se dostal až k vlastnímu zemědělskému areálu, který se v červenci 2008 změnil a do obchodního rejstříku byl zaregistrovaný jako Stáj Chlum. Když jsem viděl, že je pozemek oplocený a já se tudy ke studánce nedostanu, musel jsem hodit „navrátila“ dolů k silniční křižovatce a odtud zamířil do Bílavska. Vlevo se mi přes pole a pastviny zjevilo panoráma rolníky obhospodařované krajiny u Hlinska pod Hostýnem, což nebránilo menšímu stádu srn, aby se tu na jarní travičce s chutí nepopáslo.

 

Naštěstí jsem nemusel až k hlavní silnici: do Bílavska stoupala mezi poli boční silnička. Nad domy obce, která je místní částí nedalekého města Bystřice pod Hostýnem, se vypínal kostelík sv.Bartoloměje s vysokou hranolovou věží - za pěkného počasí výrazné dominantě širého okolí.

 

Ještě než jsem k němu po svažité návsi vystoupal, prohlédl jsem si ukázku lidového baroka v podobě sochy sv.Floriána z roku 1760, která nedávno prošla celkovou renovací.

 

Pak už přímo ke kostelíku, jehož předchůdce – rovněž zděný chrám, tady stál už v roce 1364. Až do začátku sedmnáctého století sloužil českobratrským bohoslužbám. Za třicetileté vojny farnost v Bílavsku zanikla a v dlouhé nekonečné válce byla zpustošena jak obec, tak i kostel. Opravy se dočkal roku 1689 a zároveň k němu byla přistavěna hranolová věž zvonice. V kostele už se pak sloužily mše katolické a před koncem osmnáctého století stísněný interiér nahradila nová chrámová loď. Věž dosahuje od úpatí až po špici kříže na jehlancovité střeše úctyhodné výše 36 metrů. Visí v ní velký zvon datován letopočtem 1568 a umíráček, další zvon ukrývá věžička sanktusníku.

 

Interiér je bohužel přístupný jen o mších, takže jsem se od kostelíka vrátil dolů na náves a sestoupil po ní až k hlavní silnici. Namísto hospody tu v centru obce stál obchod s rybářskými potřebami a zastávka busu. Kvůli nečekaně zhoršenému počasí se do mne dala taková rozmrzelost, že bych se nejradši hned teď vrátil domů. Jenže když jsem zjistil, že mi odsud na Holešov jede nejbližší autobus až v pondělí ráno, vztek mne „zázračně“ přešel a já se rozhodl dodržet původní cestovní plán.

 

A ten jasně hlásal, že mám po polní silničce pokračovat do údolí potoka Kozrálky a z něj se přesunout na hlavní komunikaci směřující do velké obce Prusinovice!

 

Po ujítí 400 metrů jsem narazil na prostou výklenkovou kapličku sv.Cyrila a Metoděje, umístěnou na louce pod několika stromy. Tvořil ji sloupovitý podstavec z červených cihel a bílého spárování a nad ním byla umístěna nádstavba s nikou vytvořená z cihel bílých, nahoře kryta oblou plechovou stříškou s křížkem. Niku zdobil portrét obou moravských věrozvěstů. Stejně jako předtím v obci u sv.Floriana, byla i kaplička obehnána nízkou kovanou mříží.

 

Silnička sestoupila mezi pastvinami a lány polí (převážně s řepkou) k potoku Kozrálka, odtud moje další kroky vedly podél jeho břehu nejprve polňačkou a poté lesní cestou přes protáhlý hvozdík. Když jsem z něj po ujítí půldruhého kilometru vystoupil, ocitl jsem se na volném prostranství, nad nímž se za kopcem rozkládala odtud neviditelná vesnice Hlinsko pod Hostýnem. Do dědiny vedla tak blátivá cesta, že se mi po ní šlapat v žádném případě nechtělo, navíc jsem odtud viděl za koncem pole silnici vedoucí do Prusinovic. Byla vzdálena jen asi 800 m a já se rozhodl dosáhnout jí chůzí těsně vedle lánu s řepkou a břehem potoka Kozrálky, který byl v těchto místech asi dva metry vysoký.

 

Byla to anabáze hodná Švejka, protože už na začátku plahočiny se nad obzor zpoza mraků opět vyloupl Oskar a snažil se dohnat, co předtím tak flákal! Navíc jsem něchtě vyplašil ve vysoké trávě odpočívající srnu...

 

Nakonec jsem silnice lemované pěknou alejí po určitém časovém úseku notně vyfluslý přece jen dosáhl a vyrazil po ní k Prusinovicím. Komunikace byla kupodivu dost frekventovaná - krom aut kolem mne co chvíli profrčeli i borci a borkyně na kolech. Takže jsem byl rád, když jsem o kus dál narazil na louku, kde bylo možno si kousek od silnice v klidu na chvíli odpočinout a vpravit do kvílejícího žaludku nějaký kus žvance.

 

Přitom jsem se radil s mozkem, jestli má cenu si na okraji Prusinovic odskakovat po cestě k bývalému hrádku Kasařovu, kde jsou k vidění jen valy, příkopy a novostavba myslivecké chaty a bylo mi řečeno, že se na to mám teď - v období vegetačního neklidu - vybodnout!

 

Na začátku Prusinovic jsem si místo toho důkladně prohlédl Pomník Rudé armádě, sestávající z vysokého kamenného pylonu s nápisem, fotografií padlých soldátů a pietně upraveným okolím.

 

Na pylonu se skvěl nápis: „Věčná sláva hrdinům Rudé armády SSSR. Zde při osvobození obce Prusinovice padli 7.5.1945 poručík Viktor Godun a 6 jeho druhů. Seržant Zacharov Vasilij, serž.Kosovarov Alexej, serž.Obdujanin Vasilij, serž.Teplov Ilarion, vojín Markovskij Ivan, voj.Matvienko Alexej a jedna neznámá žena. Dodatečně bylo zjištěno, že tu padl i velitel průzkumu dělostřelectva divizí kapitán Andrej Šiška.“

 

Vedle pomníku bylo na podstavci umístěno kolo z vraku samohybného děla SU – 76 Rudé armády, které ten den fašisté zničili.

 

V březnu 2022, krátce po napadení Ukrajiny Ruskem, pomník někdo poškodil nastříkáním červené barvy. Zřejmě si tento jedinec (poněkud mdlého rozumu) neuvědomil, že tihle padlí neměli s Putinem absolutně nic společného a způsobil škodu obci, která jej musela nechat na vlastní náklady vyčistit. Navíc byly místní na neznámého sprejera hodně naštvaní – tomu totiž nejspíš slůvko „historie“ nic neříká a tak, netušil, co se v Prusinovicích na samém konci války odehrálo.

 

V obci bylo tehdy ve škole ubytováno 700 německých vojáků a dalších několik stovek po domech. S očekávaným příchodem fronty byla škola podminována s tím, že bude v kritickém okamžiku vyhozena do vzduchu.

V něděli 6.května 1945 okolo desáté hodiny vydal německý velitel rozkaz, aby se ve škole shromáždili všichni muži obce ve stáří 15 – 65 let. Kdo by neuposlechl, měl býto okamžitě zastřelen. Zadržení měli následující den budovat barikády a někteří z nich pak odvážet ustupující Němce.

Právě 7.května se část jednotek Rudé armády v Hlinsku p. Host. odklonila a jela do Prusinovic vyhnat Němce a zabránit velké tragédii. Okolo 19.hodiny se před obcí na silnici objevil první sovětský tank, byl ale zasažen německým protitankovým dělem a celá jeho osádka zahynula.

Krátce po desáté hodině večerní byly Prusinovice obsazeny vojáky Rudé armády a místní muži byli ze školy bez úhony propuštěni.

 

O kousek dál už jsem procházel obcí, kde se vlevo nacházelo autobusové nádražíčko a napravo kulturák s otevřenou hospodou. Z její zahrádky se až k silnici ozýval řev rozjuchaných hanáckých šohajů, kteří zde zřejmě s notným předstihem (ještě není ani konec května!) slavili dožínky.

 

Pak už jsem se ocitl ve středu obce a tady se u hlavní silniční křižovatky z nízkého návrší vypínal moc pěkný a impozantní chrám sv.Kateřiny Alexandrijské.

 

Jeho předchůdcem byl gotický kostel, který na začátku sedmnáctého století obnovil Arkleb z Víckova. Prusinovští obec vlastnili od poloviny 15.století a zdejší majetek odprodali po Bílé hoře. Tento rod dal světu v 16.století olomouckého arcibiskupa Viléma, jenž byl zakladatelem tamější univerzity. V prusinovském kostele měli Prusinovští rodinnou hrobku.

 

Při velké přestavbě chrámu o několik set let později zůstala ze starého kostela jen věž, základy a obvodové zdivo do výše oken. Vše ostatní (známé dnes) pak bylo nově dostavěno roku 1866. Přitom byla věž pocházející z 18.století navýšena na 36 metrů. Přestavbu řídíl přerovský stavitel Emanuel Zapletal a po ní se kostel prostorově zvětšil o polovinu. Interesantní gotické a renesanční náhrobky Prusinovských z Víckova byly z interiéru přeneseny ven a vetknuty do jižní kostelní zdi.

 

Ještě než jsem nakouknul ze síně přes sklo dovnitř do kostela, byl jsem si je prohlédnout a moc se mi líbily. Stejně tak i nádherný interiér chrámu.

 

Kostel stojí na půdorysu latinského kříže a má bohatě členěné fasády. Sestává z chrámové lodi, presbytáře, věže a sakristie. Presbytář má jedno pole zaklenuté valenou klenbou s výsečemi, loď má taková pole tři. Interiér je dále krášlen pilastry a římskými hlavicemi. Vnější fasádu kryje hladká omítka, zajímavé jsou masivní opěráky. Hranolová věž byla částečně vestavěna do západního vstupního průčelí a její přízemí je zaklenuto hřebínkovou klenbou.

 

Chrám sv.Kateřiny Alexandrijské byl prohlášen kulturní památkou již v roce 1958.

 

Od něj jsem velkou dědinou (jíž dnes obývá okolo 1200 lidí) vyrazil k dalšímu kostelu - tentokrát evangelickému. Cestou mne zaujaly hezky barevně řešená stavení: patrový objekt vpravo zářil červení a naproti přes cestu mu konkuroval modrobílý domek, který měl modrou dokonce i střechu!

 

Pak už jsem stanul před evangelickým chrámem, jehož interiér byl bohužel uzavřen. Evangelíci nahradili po roce 1620 místní zaniklou Jednotu bratrskou. Po vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781 vznikl v obci luteránský sbor, jehož první farář pocházel ze Slovenska. O něco později přešli místní evangelíci k helvétskému vyznání a vznikla první modlitebna, ale věřící snili o vlastním kostelu.

Přání se jim vyplnilo roku 1848, kdy za faráře J.Kubíka započala jeho výstavba a za faráře F.Šilera byla v listopadu sakrální novostavba posvěcena. Ještě před koncem 19.století se podařilo do chrámu zakoupit varhany a místní sbor dostal od pruského polního maršála hrabětě von Wrangela dvojí dar: kalich k Večeři Páně a zvon. Druhý zvon si místní pořídili sami (nesl jméno císaře Františka Josefa I.), ale ve druhé světové válce jej Němci zabavili pro válečné účely.

Po roce 1968 odstartovala podle plánů faráře a výtvarníka Jiřího Zejfarta rekonstrukce interiéru. Generální opravou chrám prošel těsně po sametu a o osm let později dostal i novou střechu.

 

Od chrámu už jsem Prusinovicemi spěchal nazpět k autobusovému nádraží, ale když mi časomíra na mobilu ukázala, že mi to do Holešova jede až za dlouhých 15 minut, odskočil jsem si do té „kulturácké“ hospody ještě rychle vypít malé pivečko...