Na vyhlídkový Pardus, k čecherské jeskyni a zříceninám hradu Křídlo
Den před túrou jsem se nesmírně radoval, že mi v opravně konečně zalepili kanady, a přitom jak na smrt zapomněl na přísloví nabádající nás, abychom nechválili dne před večerem. Bohužel mělo pravdu. Stejně jako výrok - Co se má stát, stane se!
Ale nechme čagan viset, jak říkáme my Valaši, a raději si vychutnejme to loňské krásné prosluněné srpnové ráno a vydejme se na cestu.
Ze Zlína jsem se nechal autobuskem přepravit nahoru na Tesák a tu usedl na lavičku kryté čekárny, abych organismu před výšlapem nejprve dodal potřebné kalorie. Prvního půl kilometru jich snad ani nebylo třeba, neboť cesta k rozcestí pod Kyčerou vede po rovině. Ale dál už Hostýnská hřebenovka stoupá nahoru a dolů, a já, poněvadž mám někdy Hosipa, bych třeba na svačinu zapomněl a dopadl jak ta nebohá studentka U Tří kamenů. (Jenže ta zde nezhynula hladem, ale umrzla.)
Cestou dál je v lese příšeří, neboť slunce se zašilo za mraky, ale když vycházím z hvozdu na lučinaté sedlo Klapinov, je už zase zpátky na obloze a usilovně dohání, co zameškalo. A svými paprsky upozorňuje na dřevěnou skulpturu portáše, která tu loni ještě nestála.
Díky, Oskare! Máš to u mne... ale teď už mi raději pořádně posviť na cestu k Pardusu, ať nezakufruju, neboť cesta k němu je nově přeznačkována!
Na pasínku si mne přes ohradník prohlídlo vykulené tele (co tady dělá samo samotinké?), po jeho přátelském zamávání ocasem jsem mu na pozdrav pokynul i já, ale pak už spěchal do sedélka s pasekářskou usedlostí, abych strmým výšvihem přes les dosáhl vrcholku Pardusu.
Není tomu tak dávno, kdy z něj býval na Rusavu a okolí nádherný kruhový výhled, ale čo bolo, to bolo - do frasa! Terazky možno čučať iba na východ a juh, lebo tie okolné kríky a iná svoloč rastú ako o život a zbytok nevidno!
Škoda... A jelikož je zajímavý výhled k pohraničním horám díky slunci znemožněn, mohu se vydat na další cestu.
Předtím je ale třeba z balvanu vystupujícího z trávy nahlásit osobě mě blízké, se kterou sdílím stůl, lože, kočku a internet, že nejsem K.O.
I vytáhl jsem z batohu svůj mobil, kterého převážně využívám jako náhražky hodinek a oslněn sluncem, zadal PIN. Vzápětí jsem byl upozorněn, že je neplatný, a tak jsem některá číselka přehodil. Druhý pokus... a opět špatně. No teda! Tož ještě jednou a do třetice všeho dobrého... A krucinál: a je to tady! Mobil zablokován a jeho debilní majitel nejenže se nedovolá drahé choti, ale už z něj ani nevydoluje správnou časomíru! Odteď aby hodiny odhadoval podle slunce, ale především valil a valil, aby mu odpoledne z Přílep neujel zpáteční spoj!
Dolů z Pardusu klesal chodník dosti zprudka k lesu a procházel mezi pastvinami se zvědavým stádem tura polodivokého, jehož vůdkyně mne uctivě pozdravila. Též jsem v odpověď cosi nevrle zabučel, ale raději se věnoval poslednímu pohledu na krásu krajiny, neboť mne vzápětí pohltil les.
A vyplivl až nad hotelem Čecher, který dostal jméno po vedlejším kuželovitém kopci. Pod jeho vrcholem se v lese mají nacházet mrazové sruby a pseudokrasová jeskyně... a k tomu všemu směřovaly i další moje kroky.
Z optického hlediska byl Top nejlépe přístupný po travnaté šíji, oddělující hřeben od doliny s dědinou Rusavou, na níž se z té výše otevřel skvělý pohled.
Nevzhledné skály (dole pískovec, nad ním slepenec) se ukrývaly až na opačném srázu kopčiska a sestup k jejich terasovitému úpatí byl krkolomný. Pod první stěnu jsem odhodil batoh a jen s fotoaparátem a baterkou v ruce vyrazil na průzkum.
Pod největším mrazovou obludou jsem na vstup do jeskyně narazil, ale ke svému bezmeznému žalu viděl, že je zabezpečen mříží. Smutně jsem se přišoural blíž... a jejkote – vždyť ty zámky na ní tam visí jen na okrasu, neboť je kdosi nedávno všechny urazil a ona se dá normálně otevřít! Hurá!
Dva metry široká chodba profilu kosočtverce (bohužel položeného víc nakoso, než by se lidskému jedinci zamlouvalo) je do nitra kopce nejprve zahloubena mírně vzhůru. Po šesti metrech lezení a přískoků po záhy bolavém koleně přišel ohyb a dál chodba klesala k místům, kde se zužovala na úzkou štěrbinu. Dál nelezu, neboť jsem to slíbil manželce a bylo by to nebezpečné. Z článku Marka Křížka stejně vím, jak ta asi 20 m dlouhá sluj vypadá dál: za zúžením by měl následovat čtyřmetrový propad do velké komory (4m x 6m x 2m) pokryté popadanými kameny a balvany a po dalších dvou metrech je jeskyně konec.
Tak – teď zase v podobě čtyřnožce opatrně zpátky na sluneční světlo a v nohy, neboť není radno tady být přistižen. Čecherská pseudokrasová jeskyně je totiž jako většina podobných veřejnosti nepřístupná a navíc v ní žijí chránění netopýři.
Ve strmém lesním svahu jsem narazil na horizontálně položenou pěšinu, která mne okolo několika chat vyvedla na silničku směřující nahoru k hotelu. Pod zatáčkou se přede mnou otevřel líbezný pohled na Rusavu, protilehlou hradbu kopců a na stylovou čecherskou kolibu, ležící jen kousek pode mnou. Vedle zaparkovaných aut se za ohradníkem procházely hnědé kozy. Že by i ony byly využívány k přepravě zhnilých dvounožců?
Za pomoci nakloněné roviny jsem dosti zrychleně klesl na spodní konec Rusavy a žíznivé vole v osvěžovně napojil malým pivkem. Pak už zbývalo rozhodnout se mezi barvami značení dvou turistických tras, ale žlutá je prý také dobrá a já po ní vyrazil vstříc ruinám hradu Křídlo.
Ale nebyla to dobrá volba, protože cesta do kopce byla plna nepříjemných překvapení. Já si, lidičky, sice velmi vážím práce „pavoučkářů“ značkařů, kteří od turistického pravěku až dodnes u nás utkali takovou síť turistických cest, díky nimž je dnes Česko turistickou velmocí, ale občas by některé zteřelé pavučinové vlákenko přece jen potřebovalo vyměnit.
Tak jako tady to žlutě obarvené, po němž jsem se soukal na křídelský hradní vrch. Nic proti průběhu trasy – kdysi ještě za totality jsme jí s partou procházeli a to, že trasa vzhůru do kopce kličkuje jak vyplašený zajíc, nám pranic nevadilo, neboť značení bylo přehledné. Jenže od těch dob se ,mnohé změnilo: díky pokácenému lesu a novým pasekám sice přibylo hezkých výhledů na Hostýn, Pardus a Skalný, ale újmy došla samotná trasa.
První zádrhel nastal vysoko nad lesní roklí, kde se lesní cesta stočila do protisměru a tu byla přehrazena novodobou oplocenkou. Značka tu odbočila přímo do strmého svahu, kde procházela v délce jednoho a půl fotbalového hřiště rovno hore ve stylu zdechni, kdo můžeš!
Po listí mi to v abnormálním svahu klouzalo i v kanadách a už vůbec jsem si nedokázal představit, jak se tudy chodí opačným směrem. Nejspíš po „jánošíkovsku“ od Buku k Buku, jak se od jejich kmenů odráží vaše padající tělo!
Další trable nastaly na rozsáhlé vyhlídkové pasece. Sice jsem se mohl poklonit protějšímu památnému Hostýnu, ale ne už žluté značce, která mne sem přivedla, protože ta prostě i s chodníkem najednou zmizela!
Mezi vzrostlou travou obydlenou hladovými klíšťaty jsem pak dlouho procházel sem a tam a dumal, kudy dál. Nakonec jsem to vyřešil velmi nechutným průstupem vzhůru pasekou k okraji přepychové zpevněné lesní cesty (prochází po ní modrá značka) a ku hradu Křídlo se nakonec dostal jak gróf.
Hostýnky se mohou pochlubit vícero hradními zříceninami, ale většinou toho z nich moc nezbylo. Vyjímkou jsou dosud zachovalé zdi královského Lukova, na opačné straně spektra najdeme takové, po nichž v terénu vidno jen příkopy, valy a prohlubně.
Křídlo by se dalo zařadit někam doprostřed. Vypíná se na posledním výběžku vrchů nad dědinou Brusné a ačkoliv nepatří k těm nejrozsáhlejším ( hradní jádro dosahuje rozměrů jen 40 x 20 metrů) je pro túristy velkým lákadlem i dnes. Přitom se jejich zraky mohou namlsat toliko pohledem na místo vstupní brány, vyzděnou kruhovitou jámu působící dojmem cisterny a při výstupu do hradního jádra jen na pár vyšších střepů po středověkém paláci... a toť vše.
Turista obdařený romantickou duší (a navíc historií hradu dopředu poučený) toho spatří daleko víc. A co vidět není, to si domyslí. Ví, že je ta patka u vstupu pozůstatkem padacího mostu a že byl vstup umístěn v mohutnější čtyřhranné věži. Zaujme jej nádvoří s tábořištěm, které je dnes oblíbeným místem trampů a potěší ho i pohled na staré listnáče s obnaženými kořeny, které rozeklaně vystupují nad bývalou hradbou na okraji srázu. Je poučen, že měl hrad odjakživa problémy s pitnou vodou, a tak měl na nádvoří nejen cisternu, ale stávala zde i kulatá studniční věž. A že to malé hradní jádro bylo zcela zastavěno dvěma věžovitými palácky a mezi nimi zbylo místo už jen na trpasličí dvoreček.
Křídlo nebylo hradem velkým a do historie se nezapsalo statečností posádky při jeho obléhání, ale něčím úplně jiným. Poslední majitelkou hradu se totiž stala vdova po Herburtu z Bořitova jménem Machna z Krčmáně. Zvláštní to jméno navozující představu korpulentní ženy, že?
Její podobu bohužel neznáme, neboť drobná šlechta se ve středověku portrétovat nenechávala a focení na občanský průkaz bylo zavedeno až o mnoho století později, ale tahle Machna žádnou „mašinou“ asi nebyla. (Nehledě na to že je to varianta jména Majdaléna či Markéta.) Ta naše byla nadmíru rozmařilá, často se dostávala do finančního nedostatku, až si jednou řekla: „A dost!“
Ale jestli si myslíte, že začala vést méně rozmařilý život, tak jste na omylu. Ona totiž nedostatek „chechtáků“ jednou provždy vyřešila zřízením tajné penězokazecké dílny!
Podnikavá a odvážná to žena, viďte? Vždyť výroba falešného oběživa patřila za každého režimu k těm největším zločinům, v minulosti vždy oceněným ztrátou hrdla!
Jenže Machna nebyla žádné béčko a výrobu napodobenin stříbrných uherských denárů svěřila opravdovým odborníkům. Pokovení padělaných mincí totiž bylo notně ožehavou a komplikovanou prací a provádělo se postříbřením či pocínováním. Ale padělatelé z Křídla dokázali vyrobit tak dokonalé atrapy, že se na to v jejich době nikdy nepřišlo a Machna-Markétka se do moravské historie zapsala jako ta nejúspěšnější peněžní padělatelka!
Po průzkumu areálu hradní zříceniny jsem se po silničce s modrým značením vydal opačným směrem – k rozcestí u Stiborových bud. Kousek před ním jsem si ale odskočil napravo do lesa, maje v úmyslu konečně najít tajemný lesní rybníček Barvínek, o kterém jsem dosud jen četl, ale na vlastní kukadla nikdy neviděl.
A byl tam! Sice je dnes trošku zanedbaný, ale jeho ovál o rozměrech 30 x 20 metrů dosud zdobí maličký ostrůvek porostlý břízami a „zpřístupněný“ několika volně položenými kmínky stromů.
I když jsem nikde kolem nenarazil na žádný viditelný přítok ( a dodnes tak nevím, jestli se jedná o rybník anebo jezírko), musel jsem uznat, že je to místo docela hezké. Hlavně to rákosí a trsy leknínů jeho vodní hladině moc slušelo.
Od Stiborových bud k vrchu Poschlá mne čekalo opět stoupání, ale tohle bylo zpříjemněné nečekanou vyhlídkou až daleko do hanáckých rovin. Pak se moje uondané tělíčko mihlo sedlem pod Lysinou a zamířilo k lesnímu návrší jménem Hrad. Jakési opevnění sloužící jako strážný bod na něm v minulosti prý opravdu stávalo, ale po nějakém viditelném zdivu tu dnes není ani stopy. Jeho absenci ale dostatečně vynahrazuje pohled na několik nižších, ale zajímavých pískovcových skalek. Největší se vypíná ze dna miniaturního hradního „nádvoříčka.“
No a pak už konečně jen dolů z kopce, směr Přílepy. Pod Hradem jsem narazil na osamělou houbařku, využil příležitosti a vyzvěděl, kolik že je hodin.
Prý rovné čtyři!
No nazdar... a mně jede v 16.20 z Přílep bus a já k nim mám ještě dva kilometry!
Takže houbařce Zdar, sobě ruce na bradavky a indiánským během dolů do dědiny. Asi mám v zadku zamontován nějaký přídavný motor, neboť jsem to nejenže stihl, ale před příjezdem spoje dokonce ještě plíce nakrmil větší půlkou cigarety.
(Takže: suma sumárum – vcelku vydařený výlet! Až na mobil, který se ani po zásahu operátorky nepodařilo znovu zprovoznit a na znovu rozlepené kanady...)
Přidat do oblibených uživatelů
Rusava
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Na vyhlídkový Pardus, k čecherské jeskyni a zříceninám hradu Křídlo
