Do Holešova na návštěvu kovárny, židovského hřbitova a zámeckého parku
Tentokrát jedeme na výlet, který vymyslela moje drahá, leč stále ještě marodná choť. Na jeho přípravu měla dostatek času, neboť od začátku července, kdy ji operovali nohu, uplynuly už dva měsíce a dnes se na kalendáři objevil poslední srpnový den se zrcadlově obráceným číslem 13.
Tohle numero nám ale žádnou smůlu nepřineslo, jen jsme bohužel na návštěvu památek města Holešova mohli vyrazit až v době Janiny vycházky po 13.hodině. Co se týče počasí, netřeba ty venkovní tropy popisovat... on by si na to středomořské počasí člověk i zvykl, až na jednu maličkost: chybí nám tu moře!
(Pratatík Čech holt nebyl žádný tůrista, ale prachobyčejný lenoch...)
Ze Zlína do Holešova jsme vyrazili hladoví, protože jsme se nejprve hodlali zastavit v restauraci Pivovar, kde vždy měli fantastickou svíčkovou. Jaké však bylo naše hrozné zklamání, když naše očička spatřila, že je tento objekt kvůli dlouhodobé rekonstrukci uzavřen!
Nevrlé žaludky začaly hlasitě bručet (moc nechybělo, aby se za námi chodci neotáčeli), naštěstí se poblíž křižovatky v centru města nacházel jiný otevřený pohostinný podnik. Tenhle se nazýval Podzámeckou restarurací a kromě honosného interiéru se mohl pochlubit i rozkošnou zahrádkou, umístěnou vzadu na dvoře. Příjemné okamžiky člověk zažil i při studiu jídelního lístku a dolů do obou hladových podpalubí pak posláno po porci uzeného s křenovou omáčkou a knedlíkem... no a aby se maso spolu s přílohou mezi sebou nepralo, byly ty horké hlavy hned zchlazeny půllitrem plzně a kofoly.
Tak. A nyní už nastal čas potěšit i ostatní smysly, hlavně centrální mozky s epicentry rozkoše. První mňamkou je procházka po hlavním holešovském rynku, jemuž vévodí barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie. Ještě se na chvilku zchladit vodní tříští linoucí se od novější kašny s velkou koulí, no a pak už průchodem okolo kostela sv.Anny k zámku. Ten ale dnes nebude našim hlavním cílem. Před vstupem do feudálního sídla a parku jsme udělali vlevo vbok a pokračovali ke starobylému stavení nesoucí jméno Zemanova kovárna.
Nyní slouží jako muzeum. Za mírný poplatek (2 x 40 Kč) jsme byli vpuštěni dovnitř. Sympatická slovenská průvodkyně nás napřed seznámila s historií, pak jsme si prohlédli obytnou část stavení a prošli přes vlastní kovárnu do místnůstky, která donedávna sloužila jako klubovna. Nyní její stěny zdobí ukázky uměleckého kovářského řemesla a vprostřed místnosti je dokonce vystaven i starý zámecký orlojík. Vracíme se do největší místnosti, kde je nám ještě ukázán vstup do podzemní chodby (se zrcadlem), a to už nám živý pan mistr kovář zručně předvádí, jak se vyková jeden hřeb se zakulacenou hlavou. Denní norma prý bývala 1000 takových hřebů, takže to byla pěkná makačka! Kromě toho se samozřejmě vyráběly mnohé nástroje, nářadí a okovávali koně či jiná dobytčata.
Hodíl jsem s panem kovářem řeč, pochválil se, že jsem vlastně také tak trochu od fochu, neboť pálím na laseru... a od něj se na oplátku dozvěděl, že se živí sice něčím úplně jiným, ale přes sezónu působí zde a že si u téhle práce vždycky krásně odpočine. Zajímalo mne, jak pozná, kdy získá železo za pomoci dmýchadla tu správnou teplotu k opracování, ale na to byla odpověď jednoduchá. K tomu slouží tabulka se spektrem teplých barev. Začíná u žluti a končí až kdesi u fialové...
Po poděkování za názornou ukázku se s mistrem loučíme, neboť zrovna přišla další zvědavá turistická skupina. Venku manželku na nějakou dobu opouštím. Ona se vrací ke vstupu do zámeckého parku, zatímco mé kroky směřují přesně na opačnou stranu.
Byl jsem v Holešově mnohokrát, spatřil už téměř všechny jeho nejvýznamnější světské a církevní památky, jen ty židovské dosud nikdy. Ne, že bych k nim nikdy nezamířil... ale když se tak stalo posledně (za doprovodu drahé manželky a tchýně), ztratil jsem díky jejich ukecanosti správný směr, Šachovu synagogu vůbec nenašel a ze židovského hřbitova viděl jen vnější zeď, vypínající se nad řečištěm Rusavy.
Ale chyby se snad dělají i z toho důvodu, aby byly později napraveny, ne?
Při dnešním pátrání po stopách židovské komunity se mi stal neocenitelným pomocníkem náčrtek pořízený dle map.cz, neboť jinak bych se ve spleti starých uliček opět motal jak ta příslovečná Kačka v čepici. Přiznávám, že mne slavná holešovská synagoga při pohledu zvenčí nijak nenadchla (její zajímavý interiér byl zrovna nepřístupný), ale náladu pozvedla návštěva blízkého židovského hřbitova. Jak vypadá hřbitov téhle komunity znám už z dětství: v rodném Brumově je jeden takový umístěn na konci města na vršku zvaném Židáky a jeho napůl popadané a neobvyklé náhrobky mne a kamaráda z nedaleké traktorky víc jak fascinovaly.
Jenže ten brumovský s několika desítkami rovů se nedá s holešovským absolutně srovnat!
Překvapila už obřadní síň v historizujícím slohu stojící se hned u vstupu, kterou si zde v místě staré márnice v roce 1903 vystavěla Židovská obec. Vedle ní se nacházejí mramorové desky se jmény 253 obětí nacismu.
Pak už jsem vkročil do vlastního areálu hřbitova a byl víc jak ohromen nesmírným počtem rovů, napáskovaných v nesčetných řadách po celé jeho rozlehlé ploše. Těch hrobů (macev) se tady nachází více jak 1500 (!) a byla zde pohřbena řada významných osobností. Mnoho cenných náhrobků má barokní či klasicistní podobu. Nejstarší pochází z roku 1646, většina pak z 18. a 19.století. V západní části žalova se nachází palouk s tumbami zdejších rabínů.
„Nejpopulárnější“ je ta, v níž se skrývají ostatky rabbiho Šabtaje ben Meir ha – Kohena, zvaného Šách, ke které každoročně směřují stovky ortodoxních židů z celého světa.
Na hřbitově nechybí ani náhrobky dvou obětí tzv. holešovského pogromu, který se ve zdejším ghettu odehrál roku 1918. Holešovský židovský hřbitov je v análech zmiňován již v roce 1651 a zánik místní komunity nastal dva roky před koncem druhé světové války.
Velmi spokojen (až na to slunce, které se mi při focení schválně schovávalo za mraky) jsem se ještě vydal proti toku říčky Rusavy, potěšil pohledem na vzdálený Hostýn a od mostku se vrátil do centra města a naklusal do zámecké zahrady. Poněvadž jsem měl s ženou domluveno setkání až v oboře, kde jsme předtím ještě nikdy nebyli, a já se dost zdržel, nebyl na obdivování vodních kanálů na půdorysu Neptunova trojzubce čas. A já namísto toho metelil hlavní předlouhou alejí až k okraji lesa, odkud se vynořila jedna známá postavička.
Jana už měla průzkum obory za sebou a moje maličkost ji kvůli nedostatku času trošku zkrátila. Kromě bývalého mlýnského náhonu tam krom hezkého stromoví bylo už jen pár budov. U jedné z nich areál, v němž právě probíhala výzdoba na zítřejší parkurové závody, takže jsem zbytečně nezacláněl. A vrátil se za manželkou. Od zadní části parku jsme pak – se siluetou zámku stále před sebou - popošli ještě k jednomu zajímavému místu.
Většina návštěvníků holešovského feudálního sídla po prohlídce nakoukne do zámecké zahrady a uspokojena letmým pohledem na unikátní vodní kanál chvátá v dál. Přitom to od vodní hladiny není daleko do jižní části parku, do upravené Růžové zahrady, v jejímž středu stojí bělostný pomník a barokní altánová stavbička, využívaná jako hvězdárna.
Tento objekt si za své sídlo v roce 1956 vytipoval místní astronomický kroužek. Adaptace interiéru se zdařila, dovnitř do altánu byl umístěn hlavní dvojdalekohled a kroužek fungoval až do roku 1987, kdy se po odchodu posledního vedoucího rozpadl. Svému účelu začala hvězdárna znovu sloužit až v roce 2006 a od rekonstrukce je součástí prohlídky městského památkového okruhu.
Bílý pomník s bustou F.X.Richtera se nachází v Růžové zahradě v průsečíku pěšin hned naproti hvězdárně. Holešovský rodák (1709 – 1789) byl ve své době známý hudební skladatel, učitel hudby, zpěvák a houslista. Složil spoustu symfonií a věnoval se také chrámové hudbě.
Protože nám do odjezdu busu k domovu zbývala ještě půlhodinka, usadil jsem ženu na zahrádku Podzámecké restaurace a vyrazil ještě na průzkum blízkých Smetanových sadů. Nacházejí se jižně od hlavního kruhového objezdu v centru města, ale jsou odhlučněny bloky domů, a proto zde vládne klid. Oáza zeleně s trávníky, stromovím a chodníky zaujímá téměř celý lichoběžníkový prostor parku. Sady vznikly na místě zrušeného hřbitova, po kterém dnes zůstala stát jako němá připomínka barokní kaple sv.Kříže. Původně se nazývaly Školními sady, neboť se u nich vypíná budova měšťanské chlapecké školy, dnes ZŠ.
Kromě staré školní budovy zde stojí i nové moderní stavení a sportovní hala. Nejstaršími památnými stavbami je již zmiňovaná raně barokní kaple sv.Kříže (nachází se v centrální části parku) a barokní kaple sv.Martina z roku 1774 (v nejzápadnější části sadů), ke které přiléhá stavení bývalého špitálu.
Ústřední plochu sadů zdobí busta Bedřicha Smetany. Jejím autorem se stal v roce 1924 vsetínský rodák a žák J.V.Myslbeka – sochař Emil Hlavica.
Naproti stojí památný strom – líska turecká. Podle odborníků má stáří asi 120 let, dosahuje výše 15 metrů, šíře koruny 22 metrů a obvod kmene 352 centimetrů.
Focení v parku bohužel znepříjemnila už zatažení obloha, ale na nějaké fotoexperimenty stejně nezbýval čas: nyní už jen rychle vyzvednout z hospody manželku a naklusat s ní k zastávce busu, ať nám ten spoj do Zlína nakonec neujede...
Přidat do oblibených uživatelů
Holešov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Do Holešova na návštěvu kovárny, židovského hřbitova a zámeckého parku
