Putování pod hledím sv.Hostýna - 1.část (Jankovice, Chomýž a Brusné)

Po sedmé hodině ranní jsem usedl na bus do Holešova. Zde mne překvapil silný chladný vítr (a to je, prosím, dnes už předposlední sobota měsíce máje!) a zástupy polské mládeže obou pohlaví čekající na autobus do Bystřice pod Hostýnem. Většina z nich měla zrzavé vlasy, což svádělo k domněnce, že se dnes na svaté hoře hoře koná setkání „Klubu katolických rusovlasých.“ No, bylo nás cestujících málem jak much, ale nakonec jsme se dovnitř všichni šťastně vlezli a mně se dokonce podařilo ukořistit poslední volné místečko. Dlouho si na něm ale můj zadek neposeděl – po projetí Dobrotic následoval v další vísce jménem Jankovice, výstup.

 

I zde mocně dul ledový vichr, ale částečnou ochranu proti němu poskytl interiér zajímavě architektonicky řešené busové zastávky, který umožnil pozřít i snídani. Jak jsem se pak všiml, úplně stejná zastávka stojí také naproti přes silnici.

Pak už vložit zapálené, kvůli větru rychle hořící žváro do tlamičky a vyrazit vzhůru obcí. Hned za zastávkou mne čekal z mostu pohled na soutok potoka Zhrty s říčkou Rusavou a interesantní cedule s velkým nápisem určená řidičům: SUNDEJ NOHU Z PLYNU, JEDEŠ PŘES DĚDINU!

 

(Silně pochybuji, že si je ti, jimž je určena, stačí v rychlosti vozu řítícího se obcí vůbec přečíst, neboť jejich oči dokáží reagovat jen na zobrazení dopravních značek.)

 

Proti toku Zhrty (a stále proti větru) jsem pokračoval po hlavní ulici vzhůru dědinou, v níž dnes žije okolo 400 obyvatel. V análech je o Jankovicích první zmínka LP 1365, kdy už dva roky spadala pod holešovské panství. Název dostala po Jeníkovi z Dobrotic, který ji založil a až do roku 1718 se nazývala Jeníkovice. Při archeologických vykopávkách zde byly nalezeny doklady o osídlení místa už za neolitu, kdy zde pobýval lid se šňůrovou keramikou a z doby laténské.

 

Zhruba ve středu vsi jsem po mostku přešel na druhou stranu, kde se mezi pěknými starými statky tyčila zajímavá (a v současnosti opravená) zvonička pocházející z roku 1854.

 

Původně tu stávala dřevěná, jenže ta v „revolučním“ roku 1848 shořela. Novou zděnou zbudoval místní mistr zednický Jan Zlámalík o šest let později. Až do roku 1917 v ní vyzváněl prastarý zvon, jenže pak měl být zrekvírován. Místní jej schovali na hůru jednoho domu, ale po výhrůžkách od rakouských úřadů se zalekli a vrátili zvon do věže. Další pokus rekvirační komise, která si pro něj přišla, rovněž skončil fiaskem. Okolo zvoničky na ně čekaly ženy, vracející se z polí a výhružným mácháním svých motyk komisi zahnaly na útěk. Komisaři se pak do dědiny vrátili hned na druhý den ráno, zvon sňali a odvezli do Holešova.

Po válce místní uspořádali sbírku na nový zvon. Bohužel ani on neušel v následné světové vojně zrekvírování. Už v době míru se do zvoničky dostal darem umíráček z holešovického kostela.

Nový zvon ze zvonařské dílny Leticie Vránové – Dytrychové z Brodku u Přerova obohatil interiér jankovické zvonice roku 2006. Nese jméno sv.Václav, váží 65 kilogramů a je opatřen nápisem „Obec občanům“ a příslušným letopočtem.

 

Pak už jsem překročil koleje železniční trati z Valmezu do Kojetína, zbudované roku 1888. Před jejím dokončením místní vašnostové (starosta a radní) zřízení zastávku v obci odmítli, což se nakonec ukázalo býti kolosálním omylem. Nejenže tak zabránili rozvoji obce, ale znemožnili i dojíždění lidí do okolí za prací. Později se o zřízení zastávky několikrát neúspěšně jednalo, nakonec byla přece jen povolena a v době celkem nedávné i zbudována.

 

Za tratí se poblíž OBÚ tyčil kamenný kříž z roku 1927, sloužící i jako Pomník padlým vojákům v první světové válce.

 

Od něj jsem mezi pěknou novodobou výstavbou rodinných domů brzy dospěl na konec Jankovic a vstoupil na silničku vedoucí při okraji lesa do Chomýže. Hned za první zákrutou jsem se střetl s panáčkujícím zajícem (tenhle „janek“ zřejmě nepatřil mezi stálé obyvatele obce) a o něco dál dorazil k nejpozoruhodnější pamětihodnosti Jankovic, přesahující svou hodnotou regionální význam.

 

Na rozhraní sadů a pastvin s výhledem na blízký sv.Hostýn se na okraji lesíka Hrabiny vypínalo impozantní (čtyři a půl metru vysoké) barokní sousoší, jehož autorem se před rokem 1742 stal známý sochař Ondřej Zahner. Sousoší sestává z postavy sv.Anny, její svaté dcery Marie s Ježíškem a je z jedné strany doplněno sv.Janem Sarkanderem a na druhé dvěma andílky. Je umístěno na mohutném podstavci s volutovými křídly a kartuší s nápisem, základnu tvoří stupňovitý sokl.

 

Už roku 1964 bylo zapsáno do státního seznamu nemovitých památek a rovnou opraveno. V osmdesátých letech následovala mnohem nákladnější oprava, ale bohužel neuběhl ani rok a sousoší bylo znovu poničeno vandaly. Generalní rekonstrukce byla ukončena LP 1996 a od té doby se sousoší opět skví v celé své kráse.

 

Donátorem díla se stal holešovský měšťan Jan Tomaštík, který jej dle pověsti nechal zbudovat jako poděkování za záchranu života při přepadení. Nebylo to ale přepadení první – tohle bylo v pořadí již třetí!

 

Jan, ačkoliv již starší, ale dosud zachovalý muž, uzavřel svůj třetí sňatek s mladou dívkou. No a protože trávil spoustu času na cestách za obchodem a mladá žena byla doma skoro pořád sama a nudila se, stala se z ní nevěrnice. Bývalé novomanželské štěstí uletělo kamsi za hory, soužití páru se neustále zhoršovalo a žena začala přemýšlet nad tím, že se kvůli dědictví staršího manžela jednou provždy zbaví. Nakonec jí úmysl v hlavě dozrál do konečné fáze a ona si ku vraždě chotě najala bandity.

 

Při prvním pokusu se Tomaštík vracel z dřevohostického jarmarku a za Tučapy mu na vůz zničehožnic skočili dva chlapi. Pacholci sedící na kozlíku je naštěstí přemohli, ale jeden lupič mrštil po Tomaštíkovi kamenem, který jen těsně minul jeho hlavu.

 

Druhé přepadení se odehrálo u Žeranovic. Tentokrát byl útok tak nenadálý, že pacholci nestačili ani z pistolí vystřelit. Když už se zdálo, že se osádka kupeckého vozu neubrání, objevilo se tam najednou pět žeranovických čeledínů, kteří na koních přispěchali kupci na pomoc. Útočníci pochopili, že nemá cenu pokračovat a ztratili se v noční temnotě.

 

Do třetice se Jan Tomaštík právě vracel ze Vsetína, kde mu místní radní pro jeho bezpečný návrat zapůjčili dva strážné a dva pacholky. U lesa Hrabiny u Jankovic totiž už před časem došlo k několika loupežným přepadením, a tak byli cestující obezřetní.

Když na ně najednou z hvozdu vyskočilo sedm maskovaných lotrů, nejenže se z toho nepotentočkovali, ale útok razantně opětovali. Nakonec na místě zůstaly ležet tři tuhá těla banditů a ten čtvrtý, umírající – než vydechl naposledy – stačil Tomaštíkovi prozradit, kým byl najat.

 

Šokovaný Jan po návratu do Holešova uhodil na manželku a ta se ke všemu přiznala. Nastal ale zádrhel - kdyby tu potvoru udal úřadům, padla by ostuda nejen na něj, ale i na celý rod, a proto se nakonec rozhodl pro něco úplně jiného:

 

Manželství zůstalo kvůli lidem navenek zachováno, jenže z choti učinil obyčejnou služku se zákazem přístupu do manželského lože. Navíc se rozhodl, že ji potrestá i tím, že jí nezanechá žádné peníze. Veškerý svůj majetek pak vložil ke zbudování památek za své zázračné zachránění a k uctění větší slávy Boží.

Na prvních dvou místech, kde byl přepaden, nechal vztyčit kříže a u toho třetího památník mnohem důstojnější a trvanlivější. Jenže dokončení nádherného sousoší se už nedočkal, neboť těsně předtím ve svých 76 letech zemřel.

Od sousoší jsem chutě vyrazil po silničce mezi lány polí a pastvin k blízké vesničce Chomýž, bonusem byla – občas se mezi mraky vynořující a zase mizející – silueta sv.Hostýna. Pak už jsem dorazil do vsi, ležící u říčky Rusavy (asi 360 obyvatel), jejíž zástavba se i s návsí nachází převážně na jejím levém břehu,

 V kronikách je o obci první zpráva z roku 1635. Dle ústní lidové slovesnosti ale existovala již před vpádem Tatarů na Moravu LP 1241, prý byla mnohem lidnatější a dokonce měla i svůj vlastní kostelík.

Dávno v minulosti byla ves rozdělena na tři díly: první spadal pod nedaleký hrad Křídlo, další k holešovskému a poslední k bystřickému panství. Mezi lety 1736 až 1845 patřila k panství holešovskému a to zde ráčilo zřídit dědičné valašské fojtství.

Dnes je Chomýž obklopena převážně poli a loukami, větší komplex lesa se rozkládá jihovýchodně od ní na kopci Barvínek (571 m), na jehož nižší hřebenové odnoži se v nadmořské výši 506 m vypínal hrad Křídlo. Z obce k němu stoupá modrá tur.trasa a jeho pozůstatky jsou vzdáleny přibližně 2.5 km.

 

Křídlo bylo menším hradem s plášťovou zdí, zaniklým za husitských válek v půli 15.století. Dodnes se z něj zachovaly nízké zbytky stěn hradního paláce a hradeb, základy věžovité brány a vyzděná kruhová cisterna.

Zakladatelem feudálního sídla byl zřejmě Vlk z Dobrotic. Nejvíce se z vlastníků hradu „proslavila“ Markéta z Krčmáně s přezdívkou „Machna.“ Podnikavá žena tady založila největší padělatelskou dílnu na celé Moravě, v níž se razily falešné mince. Falzifikátorská dílna dobře prosperovala, nebyla nikdy odhalena a v novověku z ní bylo nalezeno 300 kusů padělků.

 

Vraťme se ale nazpět k vlastní obci, jíž kromě modré prochází i žlutě značená tur.trasa:

 

Kromě funkčního hostince mne na návsi zaujal kamenný kříž z roku 1919, sloužící zároveň jako Pomník padlým v první světové válce.

Největší pozoruhodností pěkně upraveního prostranství byla hranolová zvonice, jejíž datum výstavby zůstalo skryto v anonymitě. Ví se jen (dle zápisu v obecní knize), že roku 1795 zvoník obdržel odměnu ve výši čtyř zlatých, takže tu stála už před tím.

Ještě po druhé světové válce zvonice neměla okna, dveře, ba ani strop. Později bylo toto napraveno, omítnutý interiérek zkrášlil prostý oltář a ona se stala zvonicí i kapličkou.

 

Za mostem přes Rusavu jsem po silnici pokračoval k Brusnému a před hřištěm si v parčíku krátce prohlédl Pomník partyzánské skupině „Zelený kádr“ - jedné z prvních organizovaných u nás, která v Hostýnských vrších operovala mezi lety 1941 – 1942.

Chomýžské hřiště bylo ozdobeno májkou a u vlastního správního zařízení i venku umístěnými lavečkami, takže jsem na jednu z nich usedl, aby si chvilku odpočala i má drahá „kopyta.“

 

Pak už po silnici směr Brusné. Na okraji vsi se nacházel interesantní výletní areálek se dvěma rybníky a hospůdkou. Jak jsem si povšiml, výletiště je opatřeno krytým pódiem pro různé akce a krčma (bohužel) zřejmě bývá otevřena až v odpoledních hodinách. Vedle ní je umístěno dětské hřiště.

Z pěkně pospravovaného areálu mne nejvíc zaujaly rybníky. Na prvním, menším přímo u výletiště, je malý kruhový ostrůvek se sedící skulpturou vodníka, pročesávajícího si hřebenem brčálovou ofinu. Poněvadž jsou noci ještě chladné a hastrmanovi je u vody zima, přioděli jej místní před MS v ledním hokeji slušivým národním dresem.

Druhý větší rybník lemovaly macaté vrby a u protějšího vzdáleného konce se na jeho vodní hladině zrcadlila rybářská chata. I tento rybník se může pochlubit menším ostrůvkem, dokonce s posezením na lavičkách, k nimž je od výletiště přístup po nové klenuté lávce.

 

Od areálu jsem po překonání několika stovek metrů dorazil do centra obce. Nacházel se v ní přehršel zajímavostí:

 Hned za křižovatkou u silnice vedoucí do Rusavy stálo ubytovací a restaurační zařízení „Brusénka“, přestavěné z bývalého vodního mlýna (zahradu penzionu prý krášlí replika mlýnského kola) a u křižovatky dvě zajímavé roubené zastávky busu. Směrem k severu se rozprostírala travnatá náves zkrášlená zvoničkou a skze prostranství protékal potok s několika splávky.

 

Obec, v níž dnes žije 370 obyvatel, je v análech zmiňována již roku 1358, kdy byla do zemských desek zapsána jako majetek Oneše ze Slavkova. Když se díky natalitě místních dědina o obyvatelstvo patřičně rozrostla, nastal rozvoj řemesel i jiných činností. Většinu domorodců sice tvořili rolníci, ale byl tu i kolář, stával tu Pánský mlýn s pilou a vyráběly se sáně. Hodně místních se zabývalo výrobou brusů a brousků, na něž materiál poskytoval vrch Břestek… a od těchto pracovníků je odvozen i název vesnice.

 

Já po okraji pěkně upravené návsi zamířil k malebné zvoničce zbudované roku 1840. Její hranolové ztvárnění je nahoře přikryto stanovou střechou, nahoře s makovicí a křížem. Ve zvonovém patře jsou na všech čtyřech stranách okenní otvory. To kvůli tomu, aby zvon mohl lépe „dýchat“ a aby se jeho klinkání hezky rozléhalo po celé dědině.

V přízemí jsem nakouknul přes sklo do interiéru, upraveného na kapličku. Před vchodem byly umístěny dvě lavičky, nabízející posezení v chladivém stínu vedle vysokého smrku, ale já jimi pohrdl, neboť mne čekala ještě pořádná štrapáce.

 

Před opuštěním místa jsem se ještě zahleděl na kulisu „svaté hory“ vystupující na severním obzoru nad dědinou, mrknul směrem k východu na zalesněný vrch Barvínek se zříceninou Křídla dostupného odsud z Brusného po žluté tur.trase… ale mé nožky zamířily úplně jiným směrem.

 

Vrátil jsem se k rozcestí a potěšil pohledem na pěkný kamenný kříž, jehož sloupovitý sokl zdobily reliéfy. Na další kamenný kříž jsem narazil na konci dědiny u silničky vedoucí k polnímu letišti a farmě pod Chlumem. Slouží zároveň jako Pomník padlým v první světové válce, pamětní deska obětem následné světové války na něj byla přidána později.

 

No a odtud už moje další kroky směřovaly - mezi lány polí, pastvin a okolo polního letiště s jedním na zemi parkujícím „érem“ – stále proti silnému větru po stoupající silničce k dalšímu rozcestí umístěném pod siluetou vrchu jménem Chlum, na němž kdysi také stával hrad...