Putování Rakouskem XIII.

Díl předchozí je k nalezení zde.

Předně chci ozřejmit jedno, nemám mezery v geografii. Totiž moře v Rakousku je samozřejmě Bodamské jezero, jak jistě neuniklo pozornému čitateli. A nakonec nemají jen jedno, za druhým vyražte na druhou stranu k maďarské hranici. Ano, mluvím o Neziderském jezeře, tedy Neusiedler See.

Lindau, kde jsme na chvíli zradili Rakousy a vyměnili je za Němce, je vpravdě pohádkovým městem. Leží totiž na jakémsi poolostrově uprostřed jezera (či moře, že). S okolní pevninou spojuje sídlo násep s železniční a silniční dopravou. Moudrý lev střeží Lindau před jakýmkoliv nebezpečenstvím. Uličky v centru působí nesmírně uklidňujícím dojmem. Místní i návštěvníci se tu v příjemné symbióse sdružují na zahrádkách rozličných kaváren a hospůdek. My nalézáme otevřený obchod a nakupujeme zásoby na další putování.

Aby té internacionality nebylo málo, míříme do Bregenzi švýcarskou soupravou EuroCity, co z Mnichova krátce protne rakouské území na své jízdě do Curychu. Nedlouhé svezení probíhá v dohledu Bodensee. Pro představu, jeho rozloha je větší než celé Lichtenštejnsko. Špacír po promenádě při jeho hladině vážně působí přímořskou atmosférou. A nádraží Bregenz-Hafen s těmi palmami jako by bylo vystřiženo z jižní Itálie. Jasně, parníky na jezeře moře nikdy nepoznají. Ale jejich elegance tím rozhodně neztrácí.

Moře člověku ukazuje jeho hranice. Tady začínám a ty se mně můžeš dotknout, ale nikdy mně nedobudeš. Ten neodkladný pocit konečnosti se zmocňuje i nás. Čeká na nás posledních pár chvil v té neskutečné zemi rakouské. Mnohokráte vyzkoušený EuroNight do Vídně překvapuje svou relativní prázdnotou. Tu jsou zbytečná lehátka, lůžka. Naše kupé ve vagoně k sezení se v mžiku mění na pohodlná letiště. Přistáváme a usínáme. A vlak se houpe, tu zastaví, tu zrychlí v znovu deštivé noci. Ani nelovíme ze tmy nápisy stanic. Náruč Morfeova nás poutá svou nesmírnou silou. Nepovolí, až ji přemůže mocná Vídeň. Tady už není zbytí. Pár těch přestupů před námi bychom raději oželeli. Ale co zbývá? Jen zhluboka nadechnout, otřít počínají slzy a brzy na viděnou, mé Rakousko.

Konec