Sicílie – II. část (San Fratello, Portella Fémmina Morta, Monte Soro)

Přišlo ráno a my ještě chvíli ve spacáku posloucháme cinkání zvonců, které jak posléze zjišťujeme, nemají na krku krávy ale nezvykle pro nás koně. Vstáváme v půl sedmé do celkem přijatelné teploty + 14°C. V klidu balíme věci a snídáme moravské uzené, český chléb, moravskou slivovici a italské pivo. O hodinu později se přesouváme na silnici a stopujeme. Zanedlouho nám zastavuje něco obdobného jako multikára a my se deset minut vezeme na korbě tohoto zajímavého vozidla. V osm hodin opět stopujeme a po půl hodině čekání se vydáváme na pochod, během kterého nám zastavuje korejský automobil Ssangyong Kyron a jeho italský řidič nás odváží do zajímavého sicilského městečka, kterým je San Fratello. Procházíme se tady, pozorujeme domečky i lidi. Působí to tady na mne pohodově. Po příjezdu domů si čtu na internetu, že zcela jiná situace zde vládla 15. února 2010, kdy město mizelo pod sesuvy půdy, způsobené prudkými dešti. Naštěstí se s touto situací lidé vyrovnali, škody napravili a běžný návštěvník nic nepozná. Jdeme po hlavní ulici, rozhlížíme se a fotografujeme. San Fratello má asi pět tisíc obyvatel, kteří se živí převážně zemědělstvím. A je to poznat. První trhovci již začínají rozkládat a nabízet své zboží, místní smlouvají a nakupují. My však máme zatím dost vlastních zásob a tak navštěvujeme pouze jeden kamenný obchod, odkud si odnášíme pivo. Od Jardy mě totiž s malým zpožděním přišla SMS zpráva s předpovědí počasí. Bude teplo, příjem tekutin se nesmí podcenit.

Uprostřed města našemu fotoaparátu nemohla uniknout socha vzpínajícího se koně. Posléze se doma dočítám, že San Fratello je plemeno koně původem anglonormanského, na ostrov importovaného v 17. století. Malý počet by měl na Sicílii žít také ještě volně. Je to tvrdý kůň snášející horká léta a chladné zimy. Je využíván k lehkému tahu a ke shánění dobytka. Italští chovatelé ho také zkoušejí zkřížit s anglickým plnokrevníkem, aby vytvořili nové plemeno italského jezdeckého koně. My jsme tyto zvířátka viděli pouze ráno, ale patrně jich zde je dost, jelikož nás zaujala dopravní značka, která vymezuje oblast, kam smějí koně s nákladem a kde není jejich přítomnost žádána. Vypadá to, že se San Fratello pohybuje mezi tradičním životem ve vnitrozemí Sicílie a moderním městečkem nedaleko pobřeží.

Na konci městečka se v půl desáté zastavujeme a opět zkoušíme stopovat. Naše plány nám však záhy kazí dopravní policie, která se postavila nedaleko a také „stopuje“ automobily. Ale o svezení nestojí, nýbrž o peníze jejich řidičů. A tak další dvě hodiny trávíme průběžnou chůzí a stopováním. Když na jednom místě odpočíváme, projíždí okolo nás „koňským krokem“ osobní automobil s otevřeným zavazadlovým prostorem, kde sedí člověk a drží v ruce uzdu, jelikož doprovod vozidla tvoří tři koně a jedno hříbě. O kousek dál zase pobíhají po silnici krávy. Projíždějícím řidičům to ale nečiní problémy se s touto situací vyrovnat. A to se jedná dle onačení na mapě o červenou silnici, tudíž by to měla být celkem frekventovaná a důležitá komunikace spojující vnitrozemí s pobřežím.

Ve 12 hodin 15 minut zastavujeme na zajímavém místečku a obědváme. Reklamní cedule nás sice láká do nedaleké pizzerie, ale my potřebujeme odlehčit batohům a ohříváme klasickou konzervu – trenčanský párok s fazuľou. Franta unaven vařením ulehá na travičku a podřimujíc mne kontroluje, zda dobře stopuji. Řidiči se však rozhodli Františka nerušit v zaslouženém spánku. Ne že by nestavěli, ale nejezdí. Odpolední siesta si žádá své. Čekání nám zpestřuje divoké prase pobíhající po silnici nedaleko od nás.

Před třetí hodinou se konečně dostavuje úspěch a následuje půlhodinové svezení. V 15 hodin a 15 minut vystupujeme v sedle Portella Fémmina Morta v nadmořské výšce 1.524 metrů. V překladu to znamená Sedlo mrtvé ženy. Myslím, že poetičtější místo jsme pro následující putování i nocleh nemohli zvolit. Nacházíme se v srdci chráněné oblasti Nebrodi, bohaté na lesy, vodu a Odpadky. První dvě věci nejsou zrovna typické pro zbytek Sicílie, třetí bohužel ano. Nejprve studujeme informační ceduli i mapu a na základě získaných informací se rozhodujeme pro pokračování cesty po červené značce. Jsme sice trochu v šoku, že jsme také na Sicílii objevili značené úseky cest, ale nakonec zjišťujeme, že nebude tak těžké se s tím vyrovnat. První značka na stromě sice je, ale další jsme již během půlhodinové chůze neobjevili. To však není ten hlavní důvod, proč se asi po dvou kilometrech zastavujeme a korigujeme naše plány. Cesta je výrazná a zabloudit by se nemělo, ale nám se nelíbí jiná věc. Podle mapy jsme si představovali, že se jedná o nějakou vrcholovou cestu, ze které budou krásné výhledy do okolí i na Etnu. Avšak my jsme šli celou dobu lesem, byť hezkým, ale nic než stromy jsme neviděli.

Místní by nám asi řekli, co chceme, když se nacházíme na jednom z nejzalesněnějších území Sicílie. Franta však velí na ústup a tak za další půlhodinu přicházíme zpět do sedla. Odkládáme a schováváme v lese naše „malé“ batůžky a vydáváme se bez nich směr Monte Soro. Z křižovatky tam vede asfaltová silnice, tak jdeme v teniskách (já jsem zvažoval i sundály) a říkáme si, že možná něco stopneme. Podle silničního ukazatele je to sedm kilometrů. Nejprve po chvilce vidíme na levé straně rozestavěný nebo vybrakovaný objekt, který měl být asi hotelem. V každém případě by se pod zdejším přístřeškem dalo přečkat nepříznivé počasí nebo i přespat. My však koukáme především na druhou stranu, kde se nám ukazuje Etna v plné své kráse. Tato dominanta ostrova je vidět až ze vzdálenosti 250 kilometrů a běžně ji lze pozorovat třeba i z Kalábrie.

Asi po dvaceti minutách přicházíme k zajímavému rozcestí. Vidíme zde totiž vedle původního turistického ukazatele směru také nový rozcestník, který instaloval Italský alpinistický klub a kde jsou údaje nikoliv v kilometrech, ale podle času chůze. Což je jistou raritou tady na Sicílii. Frantova bolavá noha velí k drobné změně plánu. Pro mne volí tu jednodušší záležitost, tj. cestu na vrchol a sám se jde podívat k nedalekým jezerům Maullazzo See (1.400 m.n.m.) a Biviere See (1.278 m.n.m.). Stoupám tedy lehce vzhůru a s přibývající nadmořskou výškou se objevuje čím dál tím více sněhu. Zpočátku ho lze obejít lesem, ale posléze jeho mocnost začíná vítězit nad mojí volbou obutí. V lepším případě se bořím nad kotníky, občas zapadnu i nad kolena. Mapu nemám, kde by se měla nacházet asfaltová silnice, netuším, a tak jediným vodítkem jsou pro mne stožáry na vrcholu kopce, které občas zahlédnu mezi větvemi stromů. Slabší jedinec by to možná vzdal, ale já vím, že mi dal Franta úkol dobýt vrchol a tak pokračuji. V 17 hodin 45 minut stojím na nejvyšším místě Nebrodských hor a vidím, že nic nevidím. Četl jsem, že z vrcholu Monte Soro v nadmořské výšce 1.847 metrů se může člověk kochat pohledy na krásnou krajinu v okolí, ale jak to je myšleno, nevím. Já zde nacházím oplocený areál radiokomunikací a vzrostlé stromy. Výhled veškerý žádný. Co s tím. Franta říkal, že mám pořídit fotografie na Etnu a Liparské ostrovy. Naštěstí je brána areálu otevřená a tak vcházím. Podle mých jediných stop ve sněhu je jasné, že zde již nějakou dobu nikdo nebyl. A tak to tady zkoumám a nakonec objevuji místo, které umožňuje báječný rozhled do všech stran, na okolní skoro nekonečnou pokrývku lesů i do větších dálek. Na severu vidím Tyrhénské pobřeží s Liparskými (Eolskými) ostrovy, na východě kopeček Serra del Re (1.754 m.n.m.), jihovýchodnímu pohledu dominují kontury úžasné Etny a také údolí řeky Simeto, na jihozápadě pak náhorní plošinu Monti Erei a na západě vrchy Madonie.

Sluníčko brzo půjde spinkat a tak se moc dlouho nezdržuji a v 18 hodin opouštím vrchol. Vím, že mne čeká náročná cesta a že Frantou mi určený čas pro výlet nesplním. Říkal, že nahoře budu za hodinu a zpět za polovinu doby. Avšak sestup po „asfaltové silnici“ není o nic jednodušší než cesta nahoru. Snažím se jít sice ve svých šlépějích, ale stejně se pokaždé propadnu do sněhu na jiném místě a hlouběji, než jsem čekal. Chůzi mi zpříjemňuje zajímavý lesní porost, jemuž dominují mohutné javory. S Frantou se potkáváme kousek od rozcestí a sdělujeme si zážitky. V 19 hodin jsme u batohů. Představujeme si také, jak by se do zdejšího horského sedla hodila otevřená restaurace, ale musíme si vystačit s našimi zásobami. Je zde sice reklama na objekt jménem Villa Miraglia, ale nevypadá to, že by měli letos vůbec otevírat. Jdeme tedy ještě asi čtvrt hodiny podél silnice, než objevujeme hezké travnaté místo pro spaní. Následuje večeře, moravský aperitiv a spinkání. Teplota nedaleko sedla Portella Fémmina Morta v nadmořské výšce 1.510 metrů byla ve 20 hodin + 6°C.

Pohoří Madonie, Nebrodi a Peloritani společně vytváří Sicilské Apeniny. Monti Nébrodi neboli Nebrodské Hory je přibližně stokilometrové horské pásmo (náhorní plošina), které se skládá z množství lesů, zelených horských pastvin, mokřadů i jezer. Rozmanitému reliéfu Nebrodi dominují formace vápenců a pískovců. Nejvyšší horou je Monte Soro (1.847 m.n.m.). Zdejší Národní park byl vyhlášen nedávno (1993) a informace lze najít na stránkách http://www.parcodeinebrodi.it/. Některé trekkingové trasy a výlety v tomto pohoří jsou popsány v turistickém průvodci freytag & berndt „Sicílie a Liparské ostrovy“. Na místě moc informací člověk nenajdete, ani žádné občerstvení si nekoupí, ale na druhou stranu se nemusí nic platit.

Ve zdejším prostředí by se mělo vyskytovat mnoho zajímavých zvířat (dikobraz obecný, kočka divoká, kuna lesní či želva zelenavá i bahenní), ale my jsme žádné neviděli. Buď ještě spali, nebo před námi utekli. Také houby se zde dají sbírat. Ty jsme také ale neviděli. V době naší návštěvy asi ještě nerostly, neboť houby utéct neumí.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-i-cast-neco-o-sicilii-pripravy-na-cestu-prilet-na-ostrov-zacatek-putovani

Následující část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-iii-cast-cesaro-bronte-randazzo-linguaglossa