Sicílie – V. část (Etna)

Je zajímavé, že na slunce myslím i v noci a především nad ránem se těším na jeho východ, kdežto na měsíc si ve dne nevzpomenu. Kdo by ostatně na slunce nepomyslel, když je ráno v 6 hodin teplota - 3°C.

Příjemně naladěni se probouzíme do úterního rána. Před rozedněním mráz lehce vystoupal, teplota úměrně klesla, což znamená přímou úměru, kterou ne vždy zcela schvaluji. Vstáváme v šest hodin a snažíme se vyhledat paprsky slunce, které by posunuly ukazatel teploměru na únosnou mez. Balíme věci a zvažujeme. Situaci je maličko vážná, nikoliv však zoufalá. Došlo totiž patrně ke změně počasí. Vrchol Etny je zahalen do mraků. Snad je to jenom oblačnost. Kdyby se obrátil směr větru a sopka vydechovala výpary na sever, bylo by to špatné. Nakonec přece jenom schováváme batohy, aby nebyly vidět případnými kolemjdoucími, kterých se tady dnes ale moc asi pohybovat nebude.

V 7 hodin 15 minut vyrážíme. Zpočátku jdeme po cestě, ale ta záhy mizí pod vrstvou sněhu a tak volíme chůzi po jemnějším sopečném povrchu i po sněhových polích. Větším kamenným útvarům se snažíme vyhýbat, jelikož jejich přechod i přelézaní se jeví složitější. Občas objevujeme vyšlapanou stezku nebo něco, co by ji mohlo alespoň vzdáleně připomínat. Kontrolujeme pozici podle mapy, ale cíl je jasný. Etna občas vyšle kouřový signál, aby nám ukázala kudy pokračovat.

Ale myslím, že v tomto případě platí úsloví, že všechny cesty vedou na Etnu, a tak bez bloudění stoupáme stále k vrcholu. Rozplývám se nad úžasnou okolní krásou, i když občas slyším vlastní srdce, jak klepe na nebeskou bránu. Zato Franta je opět s blížícím se vrcholem neskutečně svěží, v báječné kondici a neomylně udává tempo i směr. Patrně zapomněl na to, že ho ještě před chvílí bolelo celé tělo. Doufáme, že by se mohla oblačnost posunout výš nebo ji vítr rozfoukat, ale tolik štěstí nemáme. Přibližně okolo výšky tří tisíce metrů se v ní ocitáme a stáváme se neviditelnými. Sluníčko se také schovává, teplota klesá a vítr zesiluje. Čepice a rukavice shledáváme jako vhodné cestovatelské vybavení, i když je asi v dalších dnech u moře potřebovat nebudu.

V 10 hodin 15 stojíme na vrcholu. Od včerejšího dopoledne jsme vystoupali celkem 1.567 výškových metrů. Opatrně se rozhlížíme, kam až můžeme. Jakmile přecházíme první hranu kráteru, ocitáme se v úplně jiném světě. Vítr nefouká a díky geotermální aktivitě je zde neobvyklé, ale příjemné teplo. Připadáme si jako v lázních. Až na tu oblačnost nás Etna přivítala mile. Ale už by nemusela přitápět, to by nám jinak to vrcholové pivo taky mohlo přestat chutnat. Sedíme, upíjíme z italské plechovky a kocháme se. Vidíme, že skoro nic nevidíme, ale je úžasně. Krása věcí okolních i atmosféra Etny je i za daných podmínek na první pohled okem vidoucí a srdcem vnímající. V ruce mám připravený fotoaparát a snažím se vystihnout okamžik, kdy se protrhne oblačnost a v ten samý moment dá o sobě vědět kráter. Stojím na vrcholu nejvyšší evropské činné sopky a tak se fotografovat musí, i když je mi jasné, že ty fotky za moc stát nebudou. Chuchvalce oblačnosti, tmavá barva sopky, všudypřítomný pach síry a ve vzduchu poletující jemný popílek. Nic z toho si patrně nebude rozumět s našimi fotoaparáty. Ale jsou místa a situace, kdyby to byl hřích, nechat fotoaparát v kapse.

Nasytiv zraky své, jdeme se také opatrně podívat ke hraně kráteru a snažíme se nahlédnout do jeho jícnu. Není nic vidět, pouze cítit. Etně dnes páchne z pusy. Objevujeme zajímavé trhliny a fumaroly. Někde tam kousek před námi oheň v hoře strašlivě hřímá. Děláme kroky do neznáma a doufáme, že pod námi nekřupne půda a ze země nevytryskne horká pára či láva přímo na naše nožky. Ani příval černého dýmu, hustého popela či přímo roztopené kamení by nemusela Etna k nebesům posílat. Naštěstí poslušný vítr fouká sirné výpary pryč od nás a my můžeme bez problémů dýchat a vychutnávat si tyto úžasné chvíle.

Etna je známá jako „Mungibeddu“, což v sicilštině znamená „krásná hora“, ale častěji lze na mapách vidět italský název „Mongibello“. Jméno sopky je možno vykládat různými způsoby. Podle jednoho je složen z latinského „mons“ a arabského „gibel“, přičemž oboje znamená v překladu „hora“. Tudíž je to „hora hor“. Jedná se o nejvyšší činnou sopku v Evropě a současně nejvyšší horu v Itálii jižně od Alp. Údaje o její výšce se na mapách uvádějí různě. Já jsem viděl číslo 3.321 metrů nad mořem, což měla dosahovat v roce 2009. Výška je však variabilní. Je totiž odvislá od momentální vrcholové aktivity. Následkem sopečné erupce a uvolnění magmatu dochází ke změnám její výšky i tvaru. Sopka má přibližně elipsovitou základnu o délce cca 47 kilometrů ve směru sever – jih a šířce asi o deset kilometrů menší v opačném směru. Obvod by měl dosahovat necelých 200 kilometrů. Záleží však na tom, kde a jak se tyto údaje měří. Vrchol Etny však není tvořen jedním, ale hned čtyřmi krátery, které se zdvihají z vrcholové plošiny Torre del Filosofo ve výšce 2.900 metrů. Nejmohutnější je Bocca Nuovo, dále Voragine, severovýchodní a jihovýchodní kráter.

Etna je jedna z nejvíce aktivních sopek na zemi, ona je v podstatě aktivní pořád. Patří k jedné z mála sopek na světě, které lidé sledují starostlivě dlouhou dobu, a tudíž existuje přesný záznam erupcí. Do konce dvacátého stolení je popsáno okolo 135 velkých výbuchů. Největší se odehrála v roce 1669 a předcházelo jí tří dni trvající zemětřesení. Vlastní erupce skončila až po 122 dnech. Láva si tehdy prorazila cestu k moři středem města Catanie. Etna však prochází neustále bouřlivým vývojem, od začátku třetího tisíciletí o sobě dává vědět více či méně snad každý rok (s výjimkou let 2006, 2009 a 2010). Letos se největší evropský vulkán znovu probudil k životu již začátkem ledna. Také v únoru chrlil kráter italské sopky masy lávy a březnová Etna se postarala o spektakulární ohnivou show na noční obloze. Poslední letošní erupce žhavé lávy vycházely celkem ze tří kráterů, naštěstí se doposud nejednalo o žádné vážné nebezpečí pro hustě obydlenou oblast v okolí Etny. V různých publikacích je Etna uváděna jako stratovulkán, ale vulkanologové ji neumějí tak jednoduše klasifikovat. Podle nich je to na základě morfologie stratovulkán i štítová sopka se čtyřmi velkými aktivními krátery.

Životu na Sicílii vládli dlouhou dobu řečtí bohové. Podle jedné z bájí byla Etna považována za kovárnu boha ohně – Héfaista. Ve starověkém Řecku byla sopka nazývána „Ohnivý vrch“ a podle mytologie vznikla v mezigeneračním boji bohů z Olympu pod vedením Jupitera proti Titanům. Odborníci však došli k názoru, že Etna vznikla jako důsledek zasouvání africké litosférické desky pod euroasijskou desku. Samozřejmě nezvratné vědecké údaje poslední doby nelze zpochybňovat, ale mně se více líbí mytologické pojetí vzniku této královny mezi evropskými vulkány. Osobně si myslím, že Etna je místem, kde určitě má sídlo některý z bohů a tu oblačnost tam dnes poslal, protože si nepřál být viděn a rušen.

Tři čtvrtě hodiny si užíváme tohoto nadpozemského místa. Vidět činnou sopku takto zblízka je zážitek pro všechny smysly. Občas jsou ale cítit sirné či jiné plyny a tak raději v 11 hodin odcházíme. Etna se před námi neodhalila, byli jsme tudíž částečně odmítnuti, ale naštěstí ne zničeni. Oblačnosti trochu přibylo po dobu našeho pobytu na vrcholu nebo možná klesla o kousek níž a tak je zpočátku orientace složitější. Přece jenom toho za včerejšek i dnešek máme nachozeno celkem dost a ještě nás čeká sestup s batohy a tak netoužíme se ocitnout v jiném údolí. Nakonec však asi podle čichu (pivo a slivovici máme v batohu) přicházíme jednu hodinu po poledni na naše spací místo. Následuje svačina, balení věcí a v 13 hodin 45 minut odcházíme. Tentokrát volíme chůzi po cestě nebo respektive po tom, co lze objevit pod sněhovými závějemi či nánosy lávového prachu. Záhy procházíme okolo vrchních stanic lyžařských vleků. Když má totiž Etna dobrou náladu, tak nechává po sobě ve zdejším středisku milostivě klouzat lyžaře a snowboardisty. Většinou se tak děje od poloviny prosince do konce února, někdy i v březnu. Určitě to má něco do sebe, spouštět se na ski po svazích činné sopky. Sněhu tady bývá asi dost. Viděli jsme totiž bagr s radlicí odhrnovat mohutné sněhové vrstvy z cesty, aby zde mohly projíždět vyhlídkové autobusy. Kromě nich svahy Etny s přibývajícími teplými dny zaplňuje hemžení cyklistů, speleologů, chodců, běžců i jiné nadšené “havěti”. Tato majestátná dáma je velmi velkorysá.

V 15 hodin přicházíme na parkoviště, dáváme si pivko a poté jdeme na okraj areálu, kde Franta vaří polévku. Teplota je zde příjemná, + 13°C. Ve čtvrt na pět začínáme stopovat a v 17 hodin odjíždíme. Opouštím Etnu s vědomím, že se mi bude stýskat.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-iv-cast-etna

Následující část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-vi-cast-linguaglossa-zeleznice-circumetnea-riposto-giarre