Silvestr v rytmu Kokeším

Stává se už pomalu jistou tradicí, že v rámci silvestrovských oslav vyrazíme alespoň na chvíli někam do přírody v okolí Šumperka za účelem jistého vytrávení a nabrání sil k pozdějšímu bujarému veselí. Poslední dobou míří naše kroky nejčastěji nad rodné město, k vrcholovým skalám zvaným Kokeš. Vystoupáním rozdílu bezmála dvou stovek výškových metrů lehce potýráme vánočními svátky zlenivělé tělesné schránky a následně si – pokud vyjde počasí – jako bonus pro potěchu duše přidáme pár krásných výhledů, kterým dominují milované Jeseníky. Však je také Šumperk jejich bránou …    

Nejinak tomu bylo i v roce, který nás nedávno téměř bez rozloučení opustil. A že to byl rok docela zvláštní, který zřejmě nám všem, bohužel, přinesl více negativ než pozitiv nebo dokonce vyslovených radostí. Kdo chtěl, tak si ale ty svoje jistě našel. Koneckonců i mnohé články na Turistice svědčí o tom, že se prostě dál chodilo a jezdilo, jen s jistými omezeními, týkajícími se zejména aktivit zahraničních. Sám autor tohoto článku musel konstatovat, že už si ani nepamatuje, kdy naposledy nevykoukl ani jednou za hraniční závoru zemí česko-moravských. Snad na vojně, ale to alespoň nějaký čas chodil se Slovenkou …

Účelem výstupu na Kokeše však nebylo žádné bilancování nad dny zmizelými … a už vůbec ne zoufalá snaha vytvářet si nějaká nesplnitelná předsevzetí do těch příštích. Prostě jsme jen přes Čarovný les a Tulinku vyšli na oblíbený skalní útvar a tady se – s několika dalšími podobně postiženými – dlouze kochali. Zejména směrem k lehce „pocukrovanému“ horskému masivu za údolím řeky Desné.  Asi nás ten nahoře musel mít docela rád, když nás na své šachovnici umístil zrovna na toto „políčko“ (tím ovšem netvrdím, že by např. v Toskánsku nebo Provence bylo nějak zvláště zle) …

Z nadmořské výšky nějakých 518 m jsme se dívali na naši „posvátnou“ velehoru, která se vyhřívala na slunci a svým „majákem“ odrážela jeho paprsky jako silvestrovský pozdrav směrem k nám. Občas vrcholový vysílač zahalil mráček, který by v Japonsku jistě vyvolal zděšení a dnes by už jistě znepokojil i občanstvo pompejské. V duchu jsme litovali dnešní děti, kterým bylo díky „ukradenému“ metru znemožněno si pamatovat výšku Praděda a objevení Ameriky pod jednou číslovkou. Jára Cimrman by jistě doporučil spíše pár kbelíků se zeminou na vrchol hory ještě nanosit a slavný mořeplavec se také mohl v přístavních krčmách osm let pozdržet …

Připijeme tedy všem lidem, skalám i horám dobré vůle kvalitně destilovaným ovocným nápojem a – ač neradi a hodně pomalu – se vydáváme zpět do údolí. Pro jistotu si ještě cestu prodloužíme k někdejšímu lomu Ostředek a díky tomu se domů vracíme kolem oblíbené Andělské trafostanice. Nějaký „vzdělaný dobrák“ zde už rozbil část keramických izolátorů a potom se výrazně podepsal piktogramem, kterým chtěl zřejmě prozradit něco bližšího o svém charakteru. Myslím si ale, že by se měl jistému orgánu i automobilce Renault raději omluvit …    

Přesto, že se pomalu začínalo stmívat a ochlazovat, potkávali jsme cestou poměrně často různě početné skupinky pocestných všech pohlaví a věkových kategorií, kteří vyrazili do přírody na večerní oslavu konce roku. A musíme bez mučení přiznat, že jsme nedbali varování „nejmoudřejších z moudrých“ a s mnohými se objali a připili si jako v letech minulých, kdy se to ještě smělo.

Nakonec z toho byla velmi příjemná, téměř sedmikilometrová, procházka, která svůj účel rozhodně splnila. Jen ten bílý poprašek (kvůli atmosféře) nám tak trošku chyběl, stejně jako to závěrečné - a pro příslušný rok opravdu poslední - točené na Koupáku. Ale za rok snad zase, i když jsme se už velmi brzy měli dozvědět, že rozhodně ne všichni …

Do začátku roku 2021 však v té chvíli stále ještě zbývalo více než osm hodin a o sněhu, který Šumperk zasypal v polovině ledna, jsme si zatím mohli nechat jenom zdát.