Splněný sen - výstup na nejkrásnější vrchol Slovenska - Velký Rozsutec. Část I.

Dlouho jsem o tomto tajemném vrcholu snil, než jsem se na nejkrásnější vrchol Slovenska dostal. V době hodně dávné, kdy jsem ještě jezdil více na kole, než chodil po horách, patrně při jedné cestě k Sulovským skalám, mě zaujal pohled na sice vzdálený, ale na obzoru tajemně i drsně vyhlížející „rohatý kopec“. A nebyl to jen jediný roh. Později se mi dařilo tento krásný vrchol, podle některých lidí nejkrásnější na Slovensku, zahlédnout opakovaně i z nejrůznějších kopců Moravskoslezských Beskyd. Tato pohledy, ač často v mlze, nevýrazné, patrné jen tak náznakem, se mi hluboce vryly do paměti. Jen jsem si mohl představovat, jak to tam v těch dálkách vypadá. Mnohé snahy vymyslet rozumnou cestu jsem v té době ohodnotil, jako příliš obtížné a dlouhé, kdy přesun vlakem trvá strašně dlouho a další spoje nejsou o mnoho lepší. Opět na mnoho let zůstal jako něco, kam by bylo krásné se podívat, ale časově nezvládnutelné. Poté mě místa na Moravě, v Beskydech, na Valašsku i blízkém okolí zaujaly tak, že nebyl problém si vymyslet zajímavý výlet na každý víkend. Myslím, že za těch x-x let jsem tyto krásné hory prozkoumal z nejrůznějších úhlů pohledu a dostal i na místa, kam davy nemíří. Na místa o kterých mnoho lidí neví, v některých případech bych řekl, že je zná jen malá hrstka svým způsobem „bláznů“. Podíval jsem se na místa známá (bohužel mnohdy až příliš), ale více mi k srdci přirostly místa neznámá, místa která nejsou v mapách označena, kopce, které nemají ani jméno. Zkrátka, kde se dá i v dnešní době cítit jako „objevitel“. I přesto, kolik jsem tady „prochodil bot“ :-) , nemám naštěstí pocit, že bych všechno znal. Čím více jsem toho viděl a poznal, tak o to víc mě pořád fascinuje, že jsem schopen i na místech, kde jsem byl mnohokrát najít jiné cestičky, které dokáží mnohým překvapit.

 

Někdy člověka přepadnou myšlenky, udělat pořádný krok úplně jinam. Trochu zapomenout na řešení případných potenciálních problémů, které ve většině případů nenastanou. Při vymýšlení výletů má člověk pečlivě promyslet každou cestu, o to spíš náročnou a dlouhou. Nezapomenout na případné možnosti ústupu, především kdyby se zhoršilo počasí. Snažit se chodit opatrně a volit spíše technicky méně náročné terény, protože v případě zranění nastává ještě větší problém. „Jen“ namožený kotník dokáže udělat své a i z pár kilometrů dlouhé „únikové“ cesty udělat skutečné utrpení. Vzpomínky z Beskyd jsou vcelku čerstvé a to jsem neměl nic zlomené, takže jsem mohl „jít“, spíš „kulhat“. Více v jiném článku. Je třeba se pečlivě připravit i dlouhodobým tréninkem, na druhou stranu, když budu mít obavy ze všeho, tak nevylezu ani z baráku… :-)

 

V mé cestě na Velký Rozsutec byl jeden velký klad. Nemusel jsem si vybírat z různých variant přístupu. Prakticky realizovatelná cesta byla jedna jediná. Vlakem z Moravy do slovenských Kraľovan. Na místě jsem byl po deváté dopoledne. Mnohem lepší by bylo, kdybych zde byl už za svítání, každá minuta by byla jen k dobru. Vzhledem k tomu, že oblast je prakticky v celém svém rozsahu, minimálně po cestě kterou jsem si zvolil, omezena národními (státními) přírodními rezervacemi, tak ani není možné volit jinak. Slovo volit je zde také poněkud úsměvné. Další varianty nebyly. Jen ve své spodní části, zhruba k Suchému vrchu stoupá mimo NPR. Na druhou stranu se i zde jedná o národní park a je víc než rozumné se držet značené cesty. Taktéž zde platí určitá pravidla (alespoň v době kdy jsem se na výlet připravoval a dá se čekat, že tomu bude i nadále). Například a to je možná největší problém delších výletů – není zde dovoleno tábořit ani bivakovat. Taktéž je třeba se mimo oblast národního parku dostat do šesti hodin večer.

 

Že výlet nebude vůbec snadný mi bylo jasné už doma, když jsem přemýšlel jak se k Rozsutci vůbec dostat. S možnostmi hromadné, zde vlakové dopravy bylo rozhodnuto. Moc šancí jsem si nedával, cesta je dlouhá, jedná se o přibližně o tři čtvrtiny „šířky“ horní části Malé Fatry (Kriváňské). Pohled do mapy a „odhad kilometrů“, ale tak hrozivě nevypadal. V Beskydech bych se nad takovou vzdáleností příliš nepozastavoval, takové byly pro mě zcela běžné a nachodil jsem jich skutečně hodně. V době před „výpravou“ na Rozsutec jsem se i cítil velmi dobře a ve formě. Dokonce i ten samotný den, kdy jsem vystoupil na nádraží v Kraľovanech, jsem se cítil v pohodě. Ovšem šel jsem do míst, která jsem vůbec neznal a taky jako téměř vždy, sám. V této, ne zcela ideální kombinaci jsem si musel spoustu věcí důkladněji promyslet a uvažovat i s možností neplánovaného návratu. K cestě jsem přistupoval volněji – kam dojdu, tam dojdu. :-) Zvědavost byla velká. Z návštěv Sulovských skal nebo Vršatce jsem předpokládal, že budou o určitý stupínek obtížnější než mé „domácí“ kopce. A nemýlil jsem se. Nejprve jsem trochu času ztratil hledáním směru kam má z nádraží vést značená cesta. „Tichá huba – holé neštěstí“ a tak jsem se jednoduše zeptal jedné paní, které zde upravovala něco na zahrádce, na cestu. Odpověděla, že se musím vrátit zpět a pokračovat kolem nádraží. Na opačnou stranu. Co si pamatuji dobře, byl její výraz ve tváři při mém dotazu.

 

„A to tam jdete sám?“ Chvíli ticho…

 

Možná delší dobu ticho… Pokračovala…

 

„Já jsem tam šla pouze jednou v životě...“

 

V dalším výrazu i „podtónu“ bylo cítit něco jako „Děkuji pěkně ta to...“ V tom smyslu jako „Už nikdy“ :-)

 

Pro mě byl zase zajímavý její první dotaz. Skoro vždy chodím sám. Musím přiznat, že otázka mě vcelku dost překvapila. Málokdy se na výlety v horách dívám pod tímto úhlem. Chodím sám a o to více se musím na případné problémy připravit. Smířit s představou, že se z většiny problému budu muset dokázat dostat sám. Nemohu počítat s tím, že když bude třeba (snad nikdy nebude třeba), tak se někdo „z čista jasna“ objeví. Ale také nemohu hledat za každým krokem problém – to bych nevyšel vůbec nikam. Osobně si myslím, že v horách jsem v mnohem větším bezpečí než kdekoliv ve městě, ale musím i tak dávat pozor.

 

Varování „mezi řádky“ i její výraz jsem si zapamatoval. Již první část cesty vede nejprve mírněji přes louku k lesní cestě a zde jsem dostal první zatěžkávací zkoušku. Solidní stoupání kamenitou cestou. Na konci lesa se stáčí doleva a stoupá „snad“ trochu méně, ale pořád… Pro zlepšení nálady se otevírají krásné výhledy do údolí. To je již poměrně hluboko. Jedním směrem v dálce vidím lom a klikatící se řeku Váh. V okolí mám „kopce“ jejichž mohutnost nevidím příliš často. Inu krása. Na opačné straně než lom vidím skalnatý vrchol Šíp. Vrcholová část je národní přírodní rezervací. Na nějaké velké kochání není čas, snažím se pokud možno pokračovat rychle nahoru. Stále stoupám. Stále. Cesta a stoupání jako by nemělo konce. Nyní jsem rád za beskydské „strmé“ svahy. Jen díky jim si držím svým způsobem pohodovou náladu. Už si přeji aby konečně stoupání skončilo nebo se alespoň trochu zmírnilo. Už je vcelku znát. Je mi jasné, že tyto „kopce“ jsou „jiná třída“. Kilometr zde má úplně jiný rozměr…

 

Možná je to spíš jen podvědomý pocit, že jsem zatím moc nenastoupal. Že je to jen takové zahřívací kolo, ale nějak nezvykle únavné. Jestli to bude takhle pokračovat dále, tak nevím… Ze začátku byl smělý plán, když mi zůstane trochu času navíc, tak bych se rád podíval i na Jánošíkovy diery. Zde již bylo rozhodnuto. Nevšední soutěska s potůčkem nebude. Rád budu, pokud vůbec uvidím Rozsutec. Později při pohledu do mapy jsem pochopil proč se mi ta cesta nějak táhla. Délka nebyla problém, jednalo se pohodové tři kilometry. Pokud jsem si při cestě myslel, že jsem nastoupal tak maximálně do výšky cca 700 až 800 m.n.m., tak při pohledu do mapy se to vyjasnilo. Nedostal jsem se jen do výšky, která je v Moravskoslezských Beskydech asi „nejprůměrnější“ výškou vrcholů nebo hřebenů, ale do výšky o celých 200 až 300 metrů vyšší. Ta je jen o necelých 200 metrů nižší než nejvyšší vrchol Beskyd – Lysé hory. Teprve zde se stoupání zmírňuje a já se pomalu přibližuji k hranicím národních přírodních rezervací „Šútovská dolina“ a „Šrámková“. Zelená turistická trasa prakticky přesně kopíruje společnou hranici obou rezervací. Krátce přecházím menší louku a dostávám se do lesa. Zatím vůbec netuším co mě ještě bude čekat…

 

V okamžiku se dostávám na začátek „vrcholové prémie“. Zde na vzdálenosti několika desítek metrů překonávám i velice solidní převýšení. Hledání další turistické značky mám jako „záminku“ abych se mohl na chvíli vydýchat. :-) Jako odměnu mám pohled na skalní výchozy a dolů doleva příkře spadající svah až se mi na moment zatají dech. Milým zpestřením je první člověk kterého na cestě potkávám a bude ještě dlouho trvat než potkám dalšího. To se stane prakticky až na vrcholu Stoh. Nyní jsme ovšem na jiném vrcholu se zajímavým jménem Žobrák. Jeho nadmořská výška 1308 m.n. m. je jen o 15 metrů nižší než samotná Lysá hora. Zde by už spousta lidí mohla být za svůj výkon spokojena. Ale já jsem šel za svým snem… Cestu dál jsem neznal, mohl jsem jen hádat a tak jsem byl rád za každou radu od člověka, který zde patrně prochodil spoustu bot. Pozdravili jsme se a dali do řeči. Najednou nebyl podstatný cíl, ale jen tento konkrétní okamžik. Jeden z důvodů proč mám hory tak rád. Lidi o sobě neví prakticky nic, ale po pár slovech jako by byli ti nejlepší „staří“ kamarádi. „Základ“ hor, údolí, skal i celé krajiny je asi stejný všude, ať už se jedná o vysokohorské velikány, kam vzhlížíme jako k bohům, stejně jako k malým kopečkům s převýšením třeba jen pouhých pár desítek metrů, jež mají jakési nepopsatelné kouzlo. Třeba kouzlo toho, že nemusí mít ani žádné pojmenování. I kouzlo, že zde skoro nikdo nechodí. Pro někoho, kdo má rád tichá místa, kde je sám se sebou, doporučuji cestu z Kraľovan přes tento vrchol až na vrchol Stoh (1607 m.n.m.) všemi deseti.

 

Velmi lehce jsme se dali do řeči. Chtěl bych mít v jejím věku tolik energie. Ona se na cestě otáčela, chtěla jít až na Stoh, ale nějak si to rozmyslela. Já jsem naopak popovídal o svém snu a klasicky se zeptal tou nejjednodušší otázkou… „Jaká je ještě cesta dále?“ Popřála mi dobrou cestu, já ji také a řekla, že určitě na to, abych tam došel, mám. To mi dodalo spoustu síly na zbytek cesty, která už tolik nestoupala, ale spíše se zajímavě vlnila. Vrcholová skalnatá část Žobráku vyžaduje opatrnější chůzi a i na zpáteční cestě jsem tento „bod“ bral za něco, kde je ještě třeba si dávat více pozor a pak už v nejhorším případě jen dopadnu na “čumák“. Naopak ze Žobráku bych se mohl neplánované svést po prudkém svahu někam dolů a to bych určitě nechtěl. Zajímavostí je, alespoň podle mapy, zhruba půl výškového kilometru níž na jihozápadním svahu „Šútovský vodopád“. Zkratka odtud možná není, jednak se podle profilu v mapě jedná o velice solidní svah, ale především jsem na území NPR a přístup je možný pouze tam, kde vedou značené turistické trasy. V tomto ohledu není možné využít ani případné jiné cesty lesní. Přístup by měl být možný z vlakové stanice Šútovo po modré turistické trase kolem lomu u „Kraľovanského jezera“ s několika nepřístupnými jeskyněmi a po vstupu do národního parku kolem umělých kaskád na stejnojmenném potoku až k vodopádu. Ten je nejvyšší ve Fatře a podle některých lidí i nejznámější a nejkrásnější vodopád Slovenska.

 

Zpět k cestě k Velkému Rozsutci. Od skalnatého vrcholu Žobrák je krajina stále zajímavější a zajímavější. Charakter již více připomíná Jeseníky než Beskydy. Horské louky se často střídají s lesy a počasí je stále přívětivě proměnlivé. Více než o těchto místech psát, dá pohled na fotky. Pokud se na chvíli „rozpustí“ mlha , tak je vidět na okolní kopce i do údolí. Chůze těmito místy přináší jakýsi zvláštní klid. Vychutnávám si to. Málokdy mám možnost se pohybovat v oblastech, které se již alespoň trochu více přibližují vysokohorské krajině. Někdo už tuto krajinu vysokohorskou nazývá. V mých očích je ta „skutečná“ vysokohorská ještě o něco výš. Pokud se Tatrám říká nejmenší velehory světa tak tam, kde je zatím pro mě svět nedostupný, je ta „skutečná“ velehorská krajina. Svět o kterém mohu zatím jen snít. Ale třeba se mi někdy tyto sny změní ve skutečnost. :-)

 

I tak je to, že jsem se dostal jen „kousek“ k tajemnému „rohatému“ vrcholu nebo spíš vrcholům, pro mě velkým úspěchem. Při cestování „národními dopravci“ je i přiblížení k těmto místům důvod k oslavě. Už jenom, že je to možné zrealizovat. Na to jak málo kilometrů tato horská cesta má, je poměrně náročná. Jsem rád za veškerý trénink, který mi ta spousta výletů po Beskydech a někdy i Jesenících dala. Zatím se mi jde vcelku dobře a optimisticky. Plnými doušky do sebe nasávám atmosféru a krásu míst, kterými procházím. To ještě netuším, že za chvíli přijde první solidní krize. Asi ani ne tak fyzická jako spíš psychická. Těžko popsat přesně, v horách se tyto stavy stávají „jedním celkem“. Nejsou pro mě neznámé, mnohokrát jsem je zažil. Jsou to okamžiky, kde se člověk snaží odhalit celou skutečnost. A podle „šestého“ smyslu se správně rozhodnout. Jedna z možností je zatnout zuby a pokračovat dále. Pokud to bude odhad špatný, tak si ještě více situaci zhorším.

 

Dobré je počítat stejný čas na výstup i sestup. Ošemetná věc při sestupu je to, že se už člověk cítí více unaven (a taky je) a chce být už nejlépe v cíli. Tedy často dělá i více chyb a je méně obezřetný. Když jdu sám, tak si žádnou chybu dovolit nemohu. Říkám si: „Kdo ví, kdy se sem ještě dostanu?“. Zatínám tedy zuby a pokračuji dále. Před sebou mám totiž jen o pár metrů nižší vrchol než je samotný Velký Rozsutec. Vrchol Stoh s nadmořskou výškou 1608 m.n.m. Jeho vrcholová partie se ukrývá v mlze. Abych Rozsutec alespoň uviděl, tak na Stoh musím vystoupit. Mlha nahoře a „neviditelný“ vrchol mi podvědomě ubírá spoustu sil. Z výšky obdobné nejvyššímu beskydskému vrcholu musím vystoupat do výšky o pět metrů větší než je nejvyšší vrchol celé České republiky. Krize je až taková, že si musím několikrát (možná pětkrát, možná sedmkrát) sednout do trávy a odpočívat. Fouká studený vítr. Hlava nohám říká ať bolí. Hlava chce aby tělo „stávkovalo“. Potupně se dívám do GPSky jak moc mi zbývá na vrchol této obrovské „kupky sena“. Už jen asi 200 metrů. Pokračuji… Stoupání už není tak hrozné. V mlze vidím siluety a později i rozcestník. Je hodně nevlídno. Zdravím se s dalšími na vrcholu a navzájem si uděláme fotky u rozcestníku jako památku na tento okamžik. Pro mě je to po dlouhé době i výškový rekord. Dorazil jsem na místo, kde poprvé mám šanci vidět samotný nejkrásnější vrchol Slovenska, ale vidím jen mlhu. Vydám se směrem který ukazuje do údolí pod Rozsutcem. Oficiálně se jmenuje „Sedlo Medziholie“. U „spolukráčících“ si ještě ověřuji zda jdu skutečně dobře. Stále mlha a studený vítr…

 

A najednou…..

 

Najednou z husté a neprostupné mlhy….

 

Se začíná ukazovat údolí. Turistický chodník spadá neskutečně hluboko dolů…

 

Ale…

 

Ale, především se začíná odspodu ukazovat něco, co je neskutečně mohutné…

 

Vidím jen spodní část, vrchol je stále zahalen v mlze. Nevím jestli je to skutečnost nebo sen. Už nemám ani mnoho času na snění, najednou se mlha rozplyne jako nic a Velký Rozsutec vidím v celé jeho kráse. Mráz mi přejíždí po zádech. Je mnohem větší, tajemnější a krásnější než jsem si vůbec kdy myslel. Toto beru jako výzvu, jako otevřená dvířka. Sestupuji do údolí. Třemi slovy se to lehce řekne, ale realita je výrazně těžší. Místo aby cesta lesem byla odpočinková, tak je přesným opakem. Je velice rozbahněná a snad všechny boty kloužou. Sem tam spadnu já, sem tam někdo jiný. Sem tam udělám „taneček“, ale nakonec jsem dole na louce, kde je i spousta dalších lidí. Jen si přeji aby cesta na výrazně skalnatý Velký Rozsutec takhle bahnitá nebyla. Přichází další, druhá krize. Kroky jsou velmi „těžké“. Jako bych zvedal další zbytečné desítky kil. Nevím co mě bude čekat dále. Ale opět si říkám:

 

„Kdo ví, kdy se sem zase dostanu?“

 

„Když už jsem došel až sem a nejednou zatínal zuby...“

 

„Přece se nevzdám!“

 

Pomalu, ale jistě stoupám na další louku, kde vidím další skály a skalky. Potkávám lidi, kteří jsou na Rozsutci „jako doma“. Přiznám se jim, že sem jdu poprvé a netuším co mě čeká. Procházím cestičkou dále, dostávám se k žebříku. Nějak zapomínám na únavu, nabírám energii „z ničeho“. Vidím něco, co pro mě není běžné, je to úplně jiný svět. Cesta není vůbec bahnitá, naopak. Jde se mi dobře, hodně dobře. Krize pominuly. Najednou vidím hlouček, který se moc nepohybuje. To nebývá moc dobré. Za chvíli chápu i důvod. Jedna holka si vymkla kotník (v poslední době bych mohl o namožených kotnících psát knihy :-)) ). Nabídl jsem pomoc, byla už dost vysoko a v některých místech již byly srázy dost příkré. Nakonec vypadala tak, že byla schopna jít relativně lehce, aniž by kulhala, což bylo více než dobře. Skupinka je dost velká a pomoc nechtějí, tak se rozloučíme, popřejeme si dobrý sestup, což je jak v jejich případě, tak i v tom mém, více než na místě.

 

Pokračuji dále. Jde se mi dobře. Ve strmějších místech si vychutnávám vymoženost pestrého výměru nejrůznějších chytů. Ne vždy je nejvhodnější se křečovitě držet řetězů, mnohdy se cítím jistěji nějaký ten metr nebo dva vedle - jistý kámen je jistý kámen. :-) Jsem ve svém živlu. „Na pískovci“ tolik možností výběru cesty nemám. Pravda, není to zde tak strmé jako některé beskydské balvany nebo skalky (na těžší věci zatím nemám. :-) ), ale je to skvělá zábava.

 

Počasí se zlepšilo, slunce krásně svítí. Okolní vrcholy vytvářejí skvělou kulisu, člověk neví kam se podívat dříve. Přes jakési minisedélko se dostávám k poslednímu rozcestníku, které již ukazuje jen chvíli na samotný vrchol. Ten je „obsypaný“ lidmi. Vychutnávám si úspěch. Tu lehčí polovinu i cíl výletu mám „pod sebou“. Výš už stoupat nemohu. Dělám fotky. Skutečně stojím na nejkrásnějším vrcholu Slovenska… Mě se rozhodně líbí moc a moc… Nemohu zde setrvávat příliš dlouho, čeká mě dlouhá a náročná cesta zpět…

 

O tom se pokusím něco více napsat v dalším dílu tohoto dlouho připravovaného výletu. Teď jen to, že zbytek jsem si také „vychutnal“, ale ne úplně přesně tak, jak jsem měl v úmyslu…