Srpen 21 v Kroměříži (přes Chropyni do Tovačova a Kojetínem) pt. 2

16.8.2021

Jak známo, pondělí je den, kdy je všechno zavřené. Tedy všechno ne, ale takové ta historická a vzdělávací zařízení jako jsou hrady, zámky, muzea apod. Sice to neplatí do puntíku, ale většinou to tak je. Nakonec se mě to dnes bude hodit. Ačkoliv tedy jakožto na zájezdu, pracovním povinnostem neuniknu ani tak (není totiž nikdo, kdo by tu práci udělal). Takže vyrážím co nejdřív, protože očekávám, že během dopoledne nějaké elektronické médium přinese nějakou práci.

Protože hned první den mi poněkud stávkovala zrcadlovka (no po více než deseti letech si to může dovolit), zopakuju si procházku podzámeckou zahradou, nakonec mám ji takřka po trase, kterou už mám jinak nachystanou v přístroji Dakota 10. Paradoxně dnešní krajinářský park poblíž letního biskupského (později arcibiskupského) sídla nebyl původně parkem v dnešním slova smyslu, ale vlastně šlo původně o zeleninovou a květinovou zahradu. Ta zelenina byla do kuchyně, kytky na parádu. Jako park se pozemek zcela změnil až v 19. století. Pozemek je to ale dosti rozsáhlý, asi 64 ha zasahuje od protékající Moravy až takřka do centra města, tedy k zámku. Na celý park by možná ani nestačilo celé dopoledne, protože jsem si jen prošel tu zhruba jihovýchodní část, mezi zámkem a výpadovkou na Hulínské ulici. Tam už se hodlám vydat nějak proti proudu Moravy po protilehlém, tedy levém břehu. Paradoxně jsem si ale nastavil trasu tak, že místo plánovaného startu jsem se vydal vlastně do protisměru, tedy ulicí Chropyňskou, no měnit to už nebudu. Nakonec jedu pěkně po Moravské stezce (č. 4), tady naší hlavní moravské cyklistické tepně. Ta projíždí kombinací zahrádkářských kolonií a občasných vilek k napojení na silnici č. 435. není to nijak frekventovaná cesta a příjemné je, že je z části stíněná, protože zatím velmi slušně slunce přitápí. Za osadou Plešovec se rýsuje vysoký komín a zástavba blízké Chropyně.

Tu zdobí snad bájná hrad krále Ječmínka, tedy přesněji pozdně renesanční zámek poblíž rozsáhlého rybníka. Rybník je poctěn přírodní ochranou (Přírodní památka), jakožto stanoviště chráněných rostlin i jako významné hnízdiště ptactva. V zámku sídlí pobočka kroměřížského muzea a mimo to se tu chlubí pamětní síní českého Picassa, zdejšího rodáka Emila Filly.

V Chropyni už byl důvod pozřít nějaké občerstvení, bohužel v mé trase se nic kloudného neobjevilo (nechtěl jsem zajíždět víc do města), takže zastávku činím u nárožního obchůdku v následujícím Záříčí.

Kousek od obchůdku je k vidění „pozoruhodná“ stavba Penzionu U Kryštofa. Už kdysi jsem se polekal odvážných architektonických prvků, které majitelé přidaly k běžnému venkovskému stavení. Nárožní věže s cimbuřím tu stále jsou a podle všeho, penzion je stále funkční. Každopádně tip pro ty, kteří hledají nějaké stavební odpornosti.

Za obchůdkem se stáčím k východu směrem do luhu kolem Moravy. Kdybych se držel směru Moravské stezky, odbočil bych přes Moravu do Lobodic, nicméně lužním lesem vedou skoro pravoúhlé cesty a ta má pokračuje stále rovně polorozpadlou asfaltkou k Troubkám. Obec je proslavená povodní roku 1997 a zřejmě tato katastrofa je největší událostí novodobé historie.

Musím se tu trošku vymotat, protože část silnice, kterou vedla zamýšlená trasa je v opravě, takže uličky mě dovedou k hlavní silnici od Přerova (434). Ta je ozdobena novým krásným mostem na Bečvě. A za nějakým půlkilometrem najíždím na odbočku červené pěší TZ. Ta vede k soutoku. Není to sice přímo povinnost, ale jak každý Čech, pokud může, měl by se vydat do Mělníka k soutoku Labe s Vltavou, Moravák by měl zamířit k soutoku dvou skoro největších moravských řek. Morava je tedy jasná, Bečva je ve skutečnosti do velikosti (průtoku i délky) ale až druhá. Největším přítokem Moravy je vlastně Dyje, ale o její moravanství můžeme trošku diskutovat, protože jedna její větev pramení v Rakousku a i ta Moravská Dyje teče chvíli v zahraničí.

Soutok sice není ozdoben žádným panoramatem jako u Mělníka, nicméně klidné splynutí dvou toků vytváří celkem důstojný rámec hodný svého významu.

Plocha kolem soutoku, tedy nížina zavdala důvodu, proč zřejmě přímo v místě není nějaké významnější sídlo, za to musíme považovat asi 2 km vzdálený Tovačov, jehož jádro je přeci jen an poněkud vyvýšeném místě.

Dominantou města (spíše městečka) je spanilá věž, jež dlouho vévodila středu Hané a byl i výrazným orientačním bodem, než ji překonaly větší či menší tovární komíny. Na místě dnešního zámku stál již nějaký strážní hrad koncem 11. století. Současní novorenesanční podoba je z 19. století. Zámek měl tu smůlu, že v socialistickém období nepatřil k památkám, spravovaných státem jako prvotřídní objekt. Dnes je zahrnut mezi objekty muzea v Přerově a viditelné změny jsou hlavně na jeho obytných částech. Hlavně jeho 96 m vysokou věž již nehyzdí nevzhledný břizolit, zánovní fasádu mají i přilehlé budovy s nádvorními arkádami. Oprav se snad dočkají i okolní hospodářské budovy i poněkud chátrající věžní brána. V pondělí je tedy zavřeno, nicméně obhlédnutí stavby je i tak zajímavé a to nejen kvůli portálu, který je považován za nejstarší renesanční památku v našich končinách.

Na náměstí si prohlížím sv. Václava a při tom i pátrám po nějakém pohostinství. Reklama na bistro ale poukazuje až na 15. hodinu, ale naštěstí hodná obyvatelka mě odkazuje na hotel U Tří králů, který jsem snad i koutkem oka zahlédl. Ten má naštěstí i příjemnou zahrádku a díky rychlosti obsluhy se brzy dočkám čočkové polévky v kombinaci s boloňskými špagetami, což je jedno z nabízených menu.

Vyzvídám jak to mají s wifinou a byv zasvěcen do hesel, nalézám odkazy na očekávané tiskové podklady. Sice se nezdají nijak obsáhlé, ale jejich skutečnost přikazují obrátit směr jízdy. Tedy zrychleně nakouknout do zbarokizovaného kostela sv. Václava a najít nějakou výpadovku.

Zas tak složité to není, protože GPS přístroj ukazuje vcelku správně co jsem si nakreslil. Opět mě vede kombinace cyklotras č. 4 (Moravská stezka), za Lobodicemi 5040, v tomto případě spíše polní cesta. Určitý zmatek panuje u rybníka Na Hrázi na okraji Kojetína, takže raději mimo cykoltrasy přímo k centru. V nějakém vzdálenějším čase jsem sice Kojetínem projížděl, ale v paměti mám jen tamní velkolepý kostel. Takže se zájmem prohlížím opravené centrální náměstí, které je pojmenované bez nějaké fantazie po TGM, nic proti, ale že bysme v Česku neměli víc osobností?

Centrální části náměstí vévodí barokní mariánský sloup se dvojicí světců, na západním konci radnice s úřadovnou městských strážných, celkem zajímavá budova muzea nenápadně připomíná slavnou stavbu Národního domu v Prostějově. Současnou podobu domu vtiskla přestavba v roce 1911 a architekt František Skopalík možná tak trochu od Kotěry opisoval. Nakonec proč se neinspirovat tím nejlepším.

Asi nejhonosnější kojetínská památka se skrývá za rohem a doplácí na fakt, že kolem prochází hlavní průjezdní komunikace a navíc je obklopen i protilehlou uliční zástavbou. Jedna moje známá tvrdí, že je to kopie velehradského chrámu. No vzhledem k tomu, že ve Velehradu je kostel dlouhý přes 80 m, tak jde o kopii spíše značně volnou. Nicméně nesmíme opomenout fakt, že přestavbu staršího kostela po požáru 1714 navrhl slovutný G.P. Tencalla. No a protože architekt byl hlavním projektantem ve Velehradě, prostě použil svůj návrh i v Kojetíně. Tu podobnost odhalíme na průčelí, které skutečně napodobuje to velehradské. Nejen dvojicí věží, ale hlavně svatými v nikách na čelní straně kostela. U obou kostelů jsem tedy napočítal 9 soch ale kromě délky kostela lze vypozorovat, že ten kojetínský je i užší.

Kolem kostela vede i kýžená výpadovka mým směrem. Ta je bohužel poněkud frekventovanější i díky blízkému nájezdu dálnice, naštěstí od Bezměrova se dá najet na cyklostezku do vedlejších Postoupek. To už je na dohled Kroměříže. A protože většinu odpoledne a večera jsem trávil u počítače, žádnou příhodu toho dne už nepřidám, snad jen, že večer začalo pršet.

Pt. 1


Pt. 3