Štěpánská procházka

Nastal 2. Svátek Vánoční, svatého Štěpána, už loni v tento den, jsem si udělal malý výlet na vrch Boreč, tak jsem si řekl, že by nebylo špatné udělat takovou tradici a to takovou, že bych každý rok, na Štěpána vyrazil na nějaký výlet, či jen procházku po Českém středohoří, impuls k této myšlence mě dali přátelé z Trenčína. Vyrazil jsem tedy letos na jednu takovou ,,hřebenovku“ , dá-li s to tak vůbec nazvat.

Už po mnohokrát jsem vyrazil ze vsi Hrušovka za samozřejmého doprovodu psa Riny, bez té by to prostě nebylo možné. Můj plán bylo tentokrát najednou zdolat čtyři kopce, Kletečnou, jeden bezejmenný kopeček, Velký kámen, taktéž zvaný Skalka a Hrušovský vrch. Jedinou Kletečnou jsme ale nevyšláply až na vrchol, protože cílem byly louky na jejím východním svahu, z kterých jsou úžasné výhledy na České středohoří, ty jsou i ze Skalky a omezeně i z Hrušovského vrchu. Výhledy byly také hlavním důvodem, proč jsme se vydali zrovna do této oblasti.

Šli jsme tedy z Rinou z Hrušovky polní cestou až k úpatí Kletečné u vsi Zbožná a začali se ,,drápat“ po prudkém svahu k hořejším loukám, jedná se o jedno snad z nejprudších míst, co v Českém středohoří znám, po trochu namáhavém výstupu jsme se z Rinou ocitli v prvním cíli naší procházky. Výhledy z luk na východní straně Kletečné se zásadně nezměnili, kopečky stále stáli na svém místě, nikam neutekli, takže jsem se mohl opět kochat tou krásou, která se před námi rozprostřela. Rinu to ale vůbec nefascinovalo, ta měla jiné starosti v podobě daňků, které jsme při výstupu v lese zahlédli. Daňci ale utekli a tak byla Rina opět v klidu. Co mě ale celkem na toto období chybělo, byl sníh, ale v posledních létech to není nic neobvyklého. Po chvilkovém pobytu na loukách jsme tedy vyrazili k dalšímu cíli naší cesty- na Skalku.

Abychom se nemuseli vracet zase dolů, tak jsme to vzali zalesněným hřbetem spojující již zmíněné kopce, ale to bych asi nebyl dobrodruh, abych cestu nezvolil trochu krkolomnějším terénem, žádná cesta, která by spojovala Kletečenské louky, Velký kámen (Skalku) a Hrušovský vrch neexistuje. Vzal jsme to tedy po svahu nejmenovaného kopečku, když se náhle před námi objevilo takzvané kamenné moře, zdánlivě složitá překážka, ale ne pro mě a Rinu, ta si s tím poradila bravurně, přeci jenom má čtyři packy, moje maličkost to musela zvládnout opatrnějším krokem. Po překonání kamenného moře jsme ale pokračovali dále v cestě. Po překonání ještě jednoho ,,moře“ jsme se potkali s cestou ze Zbožné do vsi Kletečná, po té jsme se kousek vyšli na horu na rozcestí a odtud šli rovnou na Velký kámen, sem jsme po chvíli došli a mohl jsem se opět kochat krásnými výhledy. Sluníčko se už pomalu chystalo spát, tak se České středohoří z dominantní Milešovkou vyrýsovalo do ještě větší krásy.

Nastal čas, vydat se k poslednímu cíli naší společné procházky z Rinou a to na Hrušovský vrch. Z tohoto kopce jsou jen omezené výhledy, ale i ty stojí za to, mě se tu ale také líbí krásné borovice, které už jsou nějaký ten pátek výraznou dominantou Hrušovského vrchu.

Tak, plán, zdolat to, co jsem naplánoval, se podařil a z Rinou jsme po východním svahu Hrušovského vrchu sešli dolů na velkou louku nad Hrušovkou, s které se opět rozprostírají překrásné výhledy na mou rodnou krajinu-krajinu Českého středohoří. Večer jsem pak rekapituloval, co jsme z Rinou na svátek Štěpána zažili a při tom jsem se utvrdil v tom, že České středohoří nikdy neopustím, prostě bych odtud na trvalo nedokázal odejít, je to můj rodný kraj, domov, i když mám rád celou Českou i Slovenkou zemi, České středohoří pro mě bude vždy to nejmilejší místo, to mi věřte, snad každý má rád svůj rodný kraj.