Středočeské Polabí 2 aneb z Nymburka přes Kersko a Brandýs na zámek Veltrusy

S krásným královským městem Nymburk se nám sice neloučilo lehce, na druhou stranu je třeba přiznat, že nás vesměs uzavřené interiéry zdejších památek moc nepotěšily. Vydali jsme se podél Labe a Nymburk se s námi rozžehnal podobně, jako nás přivítal. Poslední sbohem nám totiž řekl slavný Nymburský pivovar, který byl postaven v letech 1895 až 1898. My už se ovšem nemohli zdržovat, protože pátek 26.7.2019 přepadal do své druhé poloviny a „úkolů“ zbývalo stále dost.

Další úsek cesty nám měl dát od historických památek odpočinout a spíše nás zase přiblížit přírodě. Sympatická hospůdka v Pístech měla zavřeno, a tak jsme se rovnou vydali k PP písečný přesyp u Píst. Jedná se v podstatě o klasickou pouštní písečnou dunu, a protože jsem evropský kontinent ještě nikdy neopustil, byl jsem potěšen. Na chvilku jsem si přišel jako Kara ben Nemsí. Poušť ovšem vyvolává žízeň, takže nám nezbylo nic jiného, než se vydat k vodní hladině zvané Sadská. Na břehu tohoto jezera jsme si dali pivo, zchladili se v jeho vlnách a na místní nuda pláži v klidu oschli (ne, že bychom chtěli okukovat osoby podstatně starší než jsme sami, ale kdo má furt v brašnách hledat plavky).

Osvěžení jsme se poté vydali do kraje, který tolik proslavil Bohumil Hrabal. A než jsem si v duchu zopakoval veškeré podstatné hlášky z Pábitelů, zasvítila před námi bílá tabule s nápisem Kersko. A přišlo další větší zdržení. To nejdelší hned U pramene sv. Josefa, kde jsme zvolili variantu „se šípkovou“. Byla to skvělá volba, i když divočáka nahradil jakýsi tur. Vynechat jsme nemohli ani galerii ateliéru Kuba nebo slavnou Hájenku, která už ale s tou původní hospodou moc společného nemá. Všichni sedí venku, tak jsem si tu „filmovou místnost“ mohl v klidu vyfotit.

K další zastávce musíme vystoupat, kousek dokonce i s tlačením kola. Nad obcí Bříství se totiž „tyčí velehora“ Břístevská hůra a právě na ní najdeme půvabnou zříceninu barokní kaple Povýšení sv. Kříže z roku 1774. Kaple měla smůlu na požáry a od roku 1878 již nebyla nikdy opravena. Dnes se tedy jedná spíše o vyhlídkové místo, kam se chodí i randit, ale jeho návštěvu lze určitě jen a jen doporučit.

Sestup z hůry byl chvílemi díky kolům poměrně krkolomný, ale do samotné obce jsme prostě museli. V jejím centru se totiž nachází původně románský kostel Nalezení sv. Kříže z poloviny 13. století, který byl o století později přestavěn goticky. V I. čtvrtině 18. století zbarokizovaný interiér jsme však opět vidět nemohli a já začínal mít pocit, že si ten nahoře na nás tentokrát nějak zasedl. Občas zlobí počasím, ale toto bylo jevem ojedinělým. A protože obec s necelými čtyřmi stovkami nemá hospodu, dali jsme si až „u soused“ jeden silně předražený stánkový radler a na točené jsme si museli počkat až do Přerova nad Labem (za bonusovou sklenici vody z kohoutku s kolečkem citronu jsme přidali při placení sumu jako za Plzeň).

Naším dalším cílem byly Čelákovice, a i když se to na první pohled asi nezdá, jedná se o dvanáctitisícové město. Ze zdejších památek je nutno zmínit přinejmenším románský kostel Nanebevzetí Panny Marie, který pochází z počátku 13. století a v letech 1712 až 1713 byl barokně rozšířen a následně také interiérově přestavěn (měli tam ovšem, samozřejmě, opět „zavíračku“), a renesanční tvrz, ve které dnes sídlí městské muzeum. Následně přejedeme na levý břeh Labe a kolem skryté soustavy zdrojů pitné vody se přiblížíme ke Staré Boleslavi.

Toto v minulosti velice významné místo českých dějin je dnes už součástí téměř dvacetitisícového dvojměstí Brandýs nad Labem – Stará Boleslav. Před lety jsme to tady s Milanem celkem podrobně prošmejdili, takže zdejší páteční večer přenechávám Bobovi a sám se pokouším do sebe dostat co největší množství nealkoholických tekutin, protože den to byl opravdu hodně horký.

Tentokrát to máme jen exteriérově a postupně nás čeká Fillipiho bazilika Nanebevzetí Panny Marie ze 17. století (Palladium země české dnes kromě chrámových zdí chrání i lešení), monumentální radnice, (snad) Dientzenhoferova kaple bl. Podivena z roku 1738, kanovnická rezidence, Staroboleslavská brána z poloviny 14. století coby pozůstatek původního opevnění a slavný poutní areál s kostely sv. Václava (původně románská bazilika) a sv. Klimenta (ten i románský zůstal). Právě v těchto místech měl být svým bratrem zavražděn sv. Václav.    

Po přejezdu Labe nás čeká brandýská polovina se zámkem, vodní elektrárnou a náměstím, kde zrovna své hity v rámci nějaké městské lidové veselice vyhrává jakási kapela. Slunce pomalu zapadalo a my se rychle pokoušeli poodjet dál od řeky. Dojeli jsme do Dřevčic a štěstí nám tentokrát opravdu přálo. Pohodová hospůdka na fotbalovém hřišti, Plzeň za pětatřicet a zevnitř se z TV ozývající Irénka a všichni ti „kurvahoši“. A když jsme po pár kouscích zalehli u laviček náhradníků, zahulákala si od hospody i nějaká místní Vlastička.

Velmi krátká dovolená byla u konce a střídal ji letní víkend, který nám měl nabídnout nejen několik hradů, zámků a vzácných sakrálních historických památek, ale také pozoruhodné skalní útvary, slavné soutoky řek i další hříčky Matky Přírody. A chybět neměly ani památky technické nebo „hromádky lidských kostí“. Ne vše nakonec vyšlo podle našich představ, ale to jsme v této chvíli ještě netušili. Pro nás pouze začínala sobota 27.7.2019.

Ráno jsem se – jako většinou – probudil první a po jistých zažitých úkonech osobní hygieny jsem si z dlouhé chvíle přerovnal cyklobrašny. Díky tomu jsem zjistil, že mi něco chybí. Tím něčím byl svazek klíčů. A tato ztráta mi do hlavy vtlačila jakýsi hmyz (i skupina Olympic o této záležitosti prozpěvuje v jednom svém hitu o pocitech vlastní viny), který svým otravováním nakonec „trošku“ pozměnil naši plánovanou trasu.

První naší ranní zastávkou se tedy celkem logicky stávají Dřevčice. V obci s osmi stovkami obyvatel se pár památek najde, ale my se spokojili s exteriéry někdejší zdejší tvrze, samostatně stojící zvonice a pěticí výklenkových kaplí z konce 17. století, které se nacházejí při silnici na Branejs. Zejména ta šikmá nás přinutila ke krátkému sesednutí. V Brandýse nad Labem jsme se pak spokojili pouze se zastávkou na Masarykově náměstí, kde se mj. nachází budova radnice.

Během další cesty jsme sice zaregistrovali několik „skalek“, ale plánovaným cílem byly až Lobkovice. Už název této kdysi samostatné obce (dnes již součást Neratovic) napovídá, proč jsme sem zamířili. Skutečně tady začíná historie tohoto slavného šlechtického rodu. Jejich zámek z 16. století tady stále stojí a i dnes je patrné, že se původně jednalo o středověkou tvrz z přelomu 14. a 15. století.

Dalším velkým jménem, se kterým jsou Lobkovice spojovány, je František Palacký. K rodové hrobce Palackých jsme se však nedostali, protože areál kostela Nanebevzetí Panny Marie (barokizovaná stavba z 14. století) se samostatně stojící zvonicí byl, bohužel, uzamčen. To nám zase až tak moc nevadilo, protože už jsme se těšili na naši další zastávku. A tou měla být obec Libiš, ve která se nachází – svým způsobem unikátní – gotický kostel sv. Jakuba pocházející z konce 14. století, vedle kterého se navíc nachází samostatně stojící dřevěná zvonice z poloviny 16. století.. 

Tento kostel s původními nástěnnými malbami měl být – alespoň pro mě – asi hlavním klenotem celého našeho cykločundru. Vše bylo ale nakonec trošku jinak. Murphyho zákony totiž platí vždy a všude … a když se má něco posr.., tak se to pose.. pořádně. Dojeli jsme ke kostelu, zavolali na číslo člověka, který nám ho měl otevřít, a dychtivě naslouchali zvonícímu mobilu. O tom, že by nám telefon nikdo nezvedl, jsme ani neuvažovali. S čím jsme ovšem nepočítali vůbec, byl fakt, že se pos… i „náš průvodce“ a žádného náhradníka v sestavě nemá. Střevně postižený pán se nám omluvil za svou momentální nemohoucnost, my mu popřáli brzké uzdravení a nejméně polovině z nás bylo do pláče. Nepomohlo ani pivo v nedalekém konzumu … a to jsme v té chvíli netušili, že tuto sobotu pro nás zůstanou brány všech sakrálních památek neprodyšně uzavřeny. Ale ono to vlastně platilo po celou dobu našeho červencového putování …

Naší další zastávkou se stala obec Obříství, ve které přebývá přibližně patnáct stovek duší. Najdeme zde množství soch a památníků v čele s rokokovou sv. Markétou a morovým sloupem, ale také pozdně klasicistní zámecký komplex s kostelem a samostatně stojící polodřevěnou zvonicí. Za pozornost stojí zejména ta sakrální část (opět nepřístupná, samozřejmě), protože např. zámecký kostel sv. Jana Křtitele je v jádru gotickou stavbou

Zdejší zámek jsme sice ještě „odzívli“, ale další dva jsou ještě před námi. Po přejezdu dálničního nadjezdu (čeština je prostě krásná) se tím prvním stávají - v rozsáhlém parku se nacházející - Veltrusy. Vrcholně barokní stavbu G.B. Alliprandiho s centrální válcovou částí pocházející z I. poloviny 18. století, doplňují zajímavé ukázky našeho sochařství. Alegorie měsíců a ročních dob vznikly v dílně M.B. Brauna, pozoruhodné schodištní plastiky psovodů a koněvodů pak vytvořil F.A. Kuen. Po nedlouhé prohlídce exteriérů (interiéry jsem kdysi dávno s rodinou navštívil) a koupi turistických vizitek i dárkových šperků domů dvoutisícové městečko definitivně opouštíme. Naším dalším cílem je zámek v Nelahozevsi.