Středočeské Polabí 3 aneb od zámku Nelahozeves přes Mělník, Čertovy hlavy a Chlumec do Přelouče

Opustili jsme tedy Veltrusy a zamířili k rodišti hudebního skladatele Antonína Dvořáka, tedy k Nelahozevsi, kterou jsem řadil mezi stěžejní body našeho čtyřdenního programu. Díky tomu jsme také v následujících chvílích nemohli mluvit o jízdě Polabím, protože tato více než dvoutisícová obec leží na levém břehu Vltavy. A na této řece se také nachází zajímavá technická památka, kterou je vodní dílo Miřejovice. To vzniklo ve dvou stavebních etapách v letech 1904 až 1930 a jeho základ tvoří jezový most, zdymadlo a hydroelektrárna. S tímto krátkým zdržením jsme ovšem nepočítali, a tak jsme na zámek Nelahozeves přijeli těsně po zahájení prohlídky.

Byla sobota 27.7.2019 odpoledne a já vzpomínal, jak jsme sem kdysi dávno přijeli vlakem z Prahy. Zastávka se tehdy nečekaně zjevila hned za tunelem a my s dětmi málem nestihli ani vystoupit. Potom jsme došli do zámku a tam nám oznámili, že se prohlídka nekoná, protože si zámek zabrali filmaři. Nabízenou výstavu dýmek jsme odmítli a smutně „odtáhli v dál“. A to jsem teď chtěl všechno dohnat.

Zdejší lobkovický zámek je považován za vzácnou ukázku naší pozdní renesance a v jeho útrobách se skrývá cenná sbírka holandského malířství 16. a 17. století, unikátní nábytek i krásně malované renesanční dřevěné stropy. Na všechno jsem se hrozně těšil, žádné davy rušivých elementů se zde nekonaly … a já si najednou uvědomil, že se mi na tu prohlídku vůbec nechce. Asi se u mě nějak sečetlo to horko, ztráta klíčů a zklamání nad nepřístupnými interiéry gotických svatostánků. A tak jsme si dali dvojku dobtého vína, vynechali i gotický kostelík sv. Ondřeje a pokračovali v cestě. Asi se sem ale budu muset stejně ještě jednou vrátit.

Musíme trošku přidat na tempu, protože odpoledne zase o něco pokročilo a dvacetitisícový Mělník nám toho k vidění slibuje poměrně hodně. Koneckonců se jedná o místo velice významné a starobylé. Vždyť právě v těchto místech se odehrávají pravěké romány Eduarda Štorcha, tady bydlel o iluze, panictví i naděje přicházející básník Štěpánek a zde se rodily známé osobnosti našich dějin i kultury, např. básník Viktor Dyk, moravský markrabě Jan Jindřich nebo sv. Ludmila (město nám ovšem darovalo i různé kreatury, např. „biomasu“ Kateřinu Jacques).

Naší první zdejší zastávkou se stalo informační centrum, kde jsme si pořídili několik turistických vizitek a získali představu, co všechno bychom se měli pokusit ještě stihnout. Času bylo opravdu málo, a tak jsme se rychle vydali přes – filmovými Básníky proslavené – nám. Míru nad zdejší terasové vinohrady, kde najdeme to nejzajímavější. Jen otevírací časy jsme si nějak nepohlídali a díky tomu nám utekl interiér zdejšího proboštského gotického trojlodního kostela sv. Petra a Pavla. Měli jsme na to posledních 10 minut, ale my hned zalezli do kostnice v chrámové kryptě, kde přitom ještě byla hodina času. Kostnice je ale zajímavá a patří mezi největší u nás.

Z důvodu pozdního příjezdu jsme si neprohlédli ani zdejší barokní zámek (původně hrad) s renesančním křídlem a obrazárnou s díly největších českých mistrů období baroka. Na chrámovou věž už se nám na těch pár minut moc stoupat nechtělo, a tak jsme ani ze slavného soutoku mohutné řeky Vltavy s „potůčkovitým“ Labem moc neviděli. Mnozí návštěvníci města se ale evidentně radovali i z pohledu na spojení čerstvě posíleného Labe s umělým vodním kanálem.

My se ještě jednou prošli mezi domy s podloubím a davy veselících se na náměstí Míru a pomalu město opustili. Čekaly nás totiž opět záležitosti ryze přírodního charakteru. I tady to však mělo být s výrazným dotekem lidské ruky.

Naše cesta teď vedla po pravém břehu Labe. Nejprve jsme minuli pár viničních tratí, abychom vzápětí dorazili do malého městečka Liběchov, ve kterém žije jen asi tisícovka duší. Mají zde sice barokní zámek i několik kostelů, ale nás lákalo spíše nejbližší okolí městečka, např. jeskyně Klácelka. Ono pískovcových bloků je tady v okolí dost a dost, ale právě na Klícelce se ve 40. letech 19. století „vyřádil“ sochař Václav Levý, který v jeskyni vytesal reliéfy podle bajky F.M. Klácela „Ferina Lišák“. Její okolí pak vyzdobil postavami husitských atamanů a kovajících trpaslíků.

Po dobytí Klácelky (pěšky po modré TZ) se okruhově vrátíme ke kolům, abychom se údolím říčky Liběchovky přesunuli mezi 500 obyvatel obce Želízy. Ta už je součástí CHKO Kokořínsko a právě nad touto obcí se nachází další Levého dílo, slavné a monumentální Čertovy hlavy z let 1841 až 1846. Pro někoho je to úžasná atrakce, pro jiné nepřípustný zásah do díla Matky Přírody, ale to jsme neřešili. Pro nás to znamenalo dobrovolné stoupání borovým lesem vysoko nad údolí, protože na tyto skály jsme se těšili a chtěli je vidět zcela zblízka.

A protože už nastal večer, bylo potřeba se poohlédnout po nějakém vhodném nocležišti. Nabídka moc pestrá nebyla (vypadalo to na hodně mizernou noc), a tak jsme rozhodli, že se podíváme, jak vypadá okolí Kempu Želízy. Koneckonců jsme si tady mohli dát alespoň jedno pivo. Hned „u závory“ nás však přivítal hlasitý řev „uvítacího výboru“. V kempu totiž právě zahajovali (někteří už osmým pivem) svou dovolenou naši dlouholetí dobří přátelé Jirka a Jana se svými dětmi a jejich rodinami. Shledání to bylo nečekané, radostné a vše řešící. Nejprve jsme s nimi u stolu pohovořili a popili, poté na terásce jejich chatky uložili své chatrné tělesné schránky k nočnímu odpočinku. V té době už jsme byli také domluveni, že na Kokořín už v neděli pokračovat nebudeme a že se pokusíme v Poděbradech najít můj ztracený svazek klíčů …

Ráno se budíme okolo 6. hodiny a hned se začínáme balit. Rozloučíme se s Jirkou, kterému včera vypitý barel zřejmě vysloveně sedl, a vracíme se do Mělníka. Začíná neděle 28.7.2019, silnice jsou liduprázdné a jede se báječně. Dokonce natolik, že pak máme na mělnickém vlakovém nádraží několik desítek minut času na kávu, slivovici a odpočinek. A je stále ještě ráno, když nás přivítá funkcionalistická nádražní budova s nápisem Poděbrady.

Klíče jsem, samozřejmě, nenašel, i když jsem se zeptal, kde se dalo; dokonce i městskou policii jsem navštívil. A tak jsme si alespoň v klidu prošli lázeňský park s konstruktivistickou Libenského kolonádou z roku 1936.a krátce zašli k zámku s muzejní expozicí a zbytky freskové výzdoby. Nějakou dobu jsme strávili i v informačním centru a také v pivnici U zelené žáby. Tam jsme si sice dávali jen jedno pivo, ale museli jsme si poctivě prohlédnout „fresky“ našeho úspěšného olympionika Petra Urbana.

Po odjezdu z Poděbrad nás čeká „stará známá“ cesta. Na soutoku Labe s Cidlinou pozdravíme výletní loď Král Jiří, v obci Libice nad Cidlinou se tentokrát zdržíme pouze u zdejšího kostela sv. Vojtěcha, který bývá občas vtipně označován jako stavba goticko – empírová, a další větší zastávka nás čeká až v pětitisícovém městě Chlumec nad Cidlinou. To už jsme opustili Labe i střední Čechy a pohybovali jsme se v Čechách východních. Toto město je spojováno s rodem Kinských a jeho hlavní památkou je pozoruhodný barokní zámek Karlova Koruna. Jedná se o tříkřídlou centrální stavbu, kterou v letech 1721 až 1723 vybudoval věhlasný F.M. Kaňka podle projektu ještě slavnějšího Jana Blažeje Santiniho – Aichla.

V Chlumci jsme naštěstí dopadli podstatně lépe než oni pověstní sedláci, jen ty andulky nám nemusely u oběda řvát do ucha tak nahlas. A pak už nastal čas na závěrečnou „spanilou jízdu“ do Přelouče. Z tohoto historického, téměř desetitisícového, města jsme toho už ale moc neviděli. Spokojili jsme se pouze s mostem a hydroelektrárnou na Labi (památkově chráněný komplex z let 1923 až 1925, arch. František Roith) a zdejším nádražím. A pak už nás opravdu čekala jen jízda vlakem do rodného Šumperka.

Závěrečná poznámka: Snažil jsem se omezit na minimum popis restaurací, kde jsme se cestou zastavili (na kole se stejně pít nesmí, že ano), i vodních ploch, ve kterých jsme ochladili opocená těla. Pro tento cestopis by to stejně byly informace nepodstatné … i když se většinou jednalo o záležitosti veskrze příjemné. O to více jsem chtěl zmínit vše, co jsme na naší cestě viděli významného, cenného a zajímavého. Myslím si, že za čtyři dny toho bylo skutečně hodně. Ty nepřístupné interiéry však stále mrzí…