Střípky z "tropických" Luhačovic

Fotografie (115) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (115 fotografií)

Město

Jen několik minut po poledni odjíždíme na prohlídku našich nejkrásnějších moravských lázní. Jsou Luhačovice vskutku těmi nejhezčími? To už musí po jejich prohlídce posoudit každý sám. Ale věřím, že větší většině nezbyde, než s tímto tvrzením bezvýhradně souhlasit...

I když právě nastala nevídaná vlna tropických veder, v hlubokém a zalesněném údolí říčky Šťávnice, v němž se kdysi zalíbilo už lovcům mamutů (a kde mnohem později dnešní město i lázně vznikly), panuje chladivý stín. Ať už pochází od košatých korun městské zeleně anebo od vysokých zdí všech těch penzionů, vilek a lázeňských domů - po krátké, leč úmorné cestě rozpáleným busem – je naprosto nečekaným dobrodiním.

Aby se Luhačovice nelíbily jen našim duším, ale byl jimi nadšen i náš zažívací trakt, jdeme před vlastní procházkou na oběd. Nemusíme daleko – jedno takové pohostinné zařízení se nachází na dohled obou nádraží. Je v něm možnost posedět jak uvnitř, tak i na dvoře se zahrádkou. Než odtud spokojeni odcházíme, musíme pochválit nejen výborný pokrm, ale i jeho cenu, neboť je vskutku lidová.

Ale tahle restaurace je jen špičkou ledovce. Jak jsme se mohli při dřívějších návštěvách Luhačovic přesvědčit, místní gastronomičtí podnikatelé moc dobře pochopili jedno základní pravidlo: na levné a dobré jídlo přijde do podniku víc hostů... a tím pádem se také vydělá víc peněz!

(Nevím, jestli se v tomto případě jedná o úměru přímou či nepřímou, ale rozhodně by nám nebylo proti mysli, kdyby se s ní seznámili majitelé restaurací i ve zbytku naší vlasti...)

Krátká spojnice po mostě přes Šťávnici nás přivede na Masarykovu ulici. Je hlavní tepnou, která prochází městem až k jeho centru a dále do vlastního areálu lázní. Díky všem těm nádherným domům, vilám, obchodům, restauracím a hotelům by si ale zasloužila honosnější označení – není totiž ničím menším jak třídou!

Naše oči najednou neví, na co mají koukat dřív, je proto třeba je taktně upozornit, že to nejlepší teprve přijde. I tak se ale, zvědavci jedni, při chůzi stále otáčejí za některými objekty. Ať už jsou to několikapatrové vily s něžnými ženskými jmény, futuristická kulisa hotelu Zálesí, stojící vysoko ve svahu anebo ti Atlanti, pomáhající nést tíhu velké vily poblíž Alexandrie. Nakouknou i na - trochu stranou umístěnou Elektru, ale pak už je zaujme Náměstí 28.října s kruhovým objezdem, v jehož středu se tyčí moderní fontána ve tvaru falusu. Nad ní se nachází rozsáhlé prostranství s pomníkem Padlým II.světové války a honosné lázeňské domy. Ta nejmohutnější kulisa patří hotelu Palace. Ale působivá je i bílá architektura funkcionalistických budov pod ním. Havně té přes cestu, patřící staré Poště.

Dnes se tu za plného provozu dělají úpravy části náměstí a mezi mantinely provizorního chodníku je nutno opatrně minout místa, kde se pracuje, a pak už pokračovat pod překrásnými historizujícími fasádami paláců dál.

(Ve skutečnosti to jsou hotely, penziony, restaurace. a v bludišti jejich přízemních pasáží se nachází spousta krámků a obchůdků. Pochopitelně nejen těch s čerstvými a křupavými lázeňskými oplatkami...)

Než odtud přejdeme do vlastního areálu lázní, musíme vzdát poklonu veškeré té skvělé architektuře. Ona totiž není zajímavá jen tím, jakými styly se zde stavilo, ale duši jim vdechlo samotné Luhačovické Zálesí, neboť v něm se mísí to nejlepší z kulturního vlivu Slovácka, Valašska a Hané.

Lázně

Zajímá vás, jak a kdy vlastně vznikly? Tak to se musíme v duchu přenést až do vzdálené minulosti, do roku 1680. Majitel panství Ondřej Serényi nejprve nechal upravit prostranství okolo pramene Amandky, a pak i ten padesát metrů vzdálený a vydatnější se slanou, leč lahodnou minerální vodou, který dostal název Vincentka. Teprve pak se začala „luhačovická“ voda rozvážet do blízkého i vzdálenějšího okolí – v podstatě do celého Rakousko-Uherska. Neméně důležité bylo, že se k upraveným pramenům začali trousit první zvědaví návštěvníci.

Přibližně po sto letech nechal další Serényi (Vincenc) zmodernizovat prostor okolo pramenů a zbudoval zde koupelny s kabinkami. A vzniklé dílo pojmenoval lázněmi Vincenzovými, Eliščinými a Židovskými. V roce 1879 byl zastřešen pramen Vincentky. Nad ním vznikl pavilon, připomínající kapli a na jeho stěně se objevil nápis: „Nemocnému k útěše, zdravému k potěše.“

Nejdůležitějším krokem ke zvýšení návštěvnosti se stala stavba nové železnice z Brna do Vlárského průsmyku. Nedaleký Újezdec u Uherského Brodu se tak stal důležitým dopravním uzlem, odkud se dalo do Luhačovic dopravit bryčkou. Ale rok 1905 přinesl něco daleko lepšího – trasa „železného oře“ byla prodloužena až do samotného lázeńského města!

Začátek dvacátého století odstartoval změnu v léčbě pacientů. Původně se zde likvidovaly nemoci zažívacího ústrojí, ale to bylo rázem minulostí. Od té doby se v nich léčí choroby dýchacích cest. Hned vzápětí lázním hrozil krach a zachráněny byly jen díky Mudr.Františku Veselému, který založil akciovou společnost a ta od Serényiho lázně odkoupila. A právě v té době byl do Luhačovic povolán architekt Dušan Jurkovič. V duchu valašského lidového umění měl provést přestavbu lázeňského Janova domu, vystavět Slováckú búdu a lázeňský dům Jestřabí.

Jak se dílo zdařilo, můžete dnes na vlastní oči posoudit sami, protože všechny tyto, dnes přejmenované budovy (jen Slovácká búda bohužel lehla popelem), patří mezi největší klenoty české lázeňské architektury.

Postupně v lázních vyrostly další léčebné budovy – např.Palace anebo Dům Bedřicha Smetany, který je díky svým secesním prvkům jedním z mých největších favoritů... a aby bylo učiněno zadost i kultuře, byl zde vystavěn veliký Společenský dům.

Nebojte se – nebudeme si tady popisovat vznik dalších a dalších budov... Už jen stručně řečeno - celé centrum lázní se dotvořilo do druhé půle 40.let minulého století. Dalším neodmyslitelným prvkem se stala Velká kolonáda. Tato mírně točivá, široká a 130 metrů dlouhá chodba se stala jedním z poznávacích symbolů lázní. A kromě výstavní síně a polikliniky v lázních pochopitelně vznikla také plnírna minerálních vod.

Po druhé světové válce zde pak byly v padesátých letech zbudovány další léčebny pro děti a pro dospělé.

A jak probíhá taková lázeňská léčba v Luhačovicích dnes?

Vedle nám dobře známého pitného režimu se používá pestré škály koupelí (sirné koupele, uhličité, léčba rašelinou či vodoléčba) a inhalací. K procedurám lze přiřadit akupunkturu, sauny, racionální výživu a pochopitelně také tělocvik a vycházky do překrásného okolí.

Voda

Lázeňských pramenů je celkem jedenáct a kromě jednoho sirného jsou to vlastně alkalické kyselky. Obsahují sodík, hořčík, vápník, chlór, kyselinu uhličitou a volný kysličník uhličitý. Téměř všechny se nacházejí přímo v lázeňském centru, stranou leží jen Elektra a Aloiska. Možnost ochutnávky je pak u těch trvale přístupných – u Ottovky, Gejzíru a Aloisky.

Při návštěvě Luhačovic nám ale nepadne do oka jen všechna ta libě zurčící minerální voda, ale zcela jistě nás zaujme i pohled na několik velice hezkých fontán.

Ta nejhezčí dostala název Bruselská, neboť sem byla přenesena z výstavy Expo 1958, která se tehdy konala v hlavním belgickém městě a jejímž tvůcem se stal Jan Kavan. Kruhová fontána s ležícími postavami mořských panen je ozdobou mírného návrší pod Domem Bedřicha Smetany.

Největší vodotrysk najdeme na hlavním lázeňském náměstí a je umístěn mezi kolonádou a Společenským domem.

K další nápadité vodní atrakci se dostaneme při procházce lázeňským lesoparkem podél toku říčky, který je překlenut ozdobnými lávkami a mostky, směrem na sever. Upravené chodníky nás přivedou před lázeňský dům a hotel Jestřabí, před jehož vstupním traktem se fontána nachází. Jestřabí je jednou ze staveb, která byla upravena geniálním architektem Jurkovičem, takže se vám zde bude opravdu líbit. Jen několik desítek metrů odtud se nachází i půvabná japonská zahrada.

Poslední a nejnovější luhačovická fontána se stala součástí kruhového objezdu v centru města nad budovou pošty a její stavba byla realizována r.2000. (Ale o té jsem se zmínil už na začátku....)

A tak už zbývá jen dodat, že nedaleko lázní byla v roce 1912 na Šťávnici vystavěna také přehrada, která je dodnes velmi oblíbeným rekreačním místem.

Hudba

Někteří se možná podivíte - co může mít muzika společného s lázeňskými procedurami? Tak tedy vězte, že příznivé působení klasické hudby na duševní zdraví pacientů se odedávna považovalo za neodmyslitelnou součást léčby!

Jen ty koncerty jsou v současnosti míň četnější, než tomu bývalo prve. Ale nedivme se – v dobách své největší slávy se zde léčilo mnoho umělců a dirigentů a hlavně zde pobývalo mnoho největších hudebních osobností. Kdybychom se dnes mohli zeptat třeba takového Leoše Janáčka, co se mu na Luhačovicích tak líbilo, když je ve svém životě navštívil rovnou pětadvacetkrát, možná by nám odpověděl, že jest tak tomu proto, že v nich strávil nejkrásnější chvile svého života a prožil tu dvě osudové lásky. Dámy, kterým slavný umělec postupně věnoval svoji přízeň, se jmenovaly Marie Calma a Kamila Stosslová.

(Panečku – to se mu po takových prožitcích nejspíš skládaly „Káťa Kabanova“ a „Její pastorkyňa“ úplně samy!)

I když dnes v Luhačovicích nezní hudby tolik jako dřív, nebyli jsme při naší procházce lázněmi ochuzeni o jeden naprosto fantastický zážitek: když jsme se blížili ke kolonádě, slyšeli jsme, jak celá chodba rezonovala kakofonickými zvuky z klavíru, které z něho vyluzovala jakási podivná postava v černém hávu. Jakmile jsme přišli blíž, ke klavíru, volně umístěnému nedaleko galerie, najednou přisedla mladá dlouhovlasá blondýnka a její prsty rozehrály úžasně složitou, ale nádhernou melodii. Jsem sice odchovanec jiných hudebních vlivů a klasice moc nedám, ale přehrávaná skladba jakoby se mi zabodla přímo do osrdí a vše to krásné okolo nás, které jsem upachtěně fotil, najednou jakoby dostalo ještě hezčí... a až snový rozměr. Zvědavě jsem nakukoval, jak ta osůbka, jejíž prstíky umí v kontaktu s klavesami nástroje vyvolat takovou atmosféru, vlastně vypadá. Ale to mi bohužel nebylo umožněno, neboť byla obklopena houfem příznivců a mezi nimi z ní byl vidět jen její profil...

Po tomto emociálním zážitku jsme si s manželkou prohlédli ještě nádherná malířská díla, vystavené v sousední galerii, stavili se o kousek dál na občerstvení, a pak už jsme zamířili přes lávku nad říčkou na druhou stranu lázní. A okolo Smetanova a Společenského domu pokračovali po chodníčku lesním svahem k vile Lipová, jejíž interiéry jsou přístupné jako muzeum. A odtud k pavilónku s pramenem Ottovky, který byl v dnešním dni mimo provoz. Čemuž se velmi divil jeden starý pán s prázdným kanystrem v ruce...

Závěrem našeho putování po Luhačovicích jsme pak prošli okolo několika penzionů a hotelů k novému modernímu kostelu, zasvěceného Svaté Rodině... a odtud už nejkratší cestou na stanoviště busů.

Když nastal večer, my ulehli spokojeně na lože a zavřeli oči, najednou se mi zjevila podoba dívky u klavíru. A v hlavě se mi opět rozburácela naléhavá a podmanivá melodie. Ani nevím, jestli mělo to děvče líbivou vizáž... ale člověk, který dokáže tak fantasticky interpretovat starý hudební odkaz, musí mít překrásnou duši...

Poslední aktualizace: 12.12.2015

Střípky z "tropických" Luhačovic na mapě