Svratkou z Veverské Bítýšky do Tišnova I.

Nějak špatně se mi chodí. Zjišťuji notné zkrácení šlach a svalů na nohách. I záda mi nějak ztvrdla. Musím všeho nechat a vyrazit ven. Problémy musí počkat. Zdraví především. Už jsem se dlouho nikam nedostal.

Z mého okolí mizí přátelé. Někteří churaví. Nejsou schopní vstát od monitorů a vylézt na čerstvý vzduch. Bohužel i já. Řekl jsem si dost. Neprovedené práce počkají. Jsou věrné a neutečou. Sbalím batoh, něco potravin a po dlouhé době obuji zase své věrné trampské boty.

Ráno vyrážím. Sám. Už jsem to bez vyvenčení nebyl schopen dál vydržet. Nehodlám stále čekat, až se lenoši odtrhnou od monitorů a vylezou z nor. Sedám na Bus a jedu. Do batohu jsem z treningových důvodů ještě naložil asi 2kg navíc jen tak. Obávám se totiž, že plánovaný přechod Rychlebských hor bude náročný. Už jsem skoro rok nevytáhl paty. Loni po létě jen ty Tišnovské pivní stezky, což byly procházky na lehko, i když celodenní. Zjišťuji, jak mi děsně letí dolů fyzička.

Sedím v Busu a zvoní mobil. Jediný kamarád, co se na poslední chvíli ozval. Nejvěrnější. Táže se, kde se nalézám. Že sedne na Bus a bude asi za 1,5 - 2 hod. ve startovním místě Veverská Bítýška. Samozřejmě že na takového kamaráda počkám. Byl to pro mě šok. Příjemný. Pohladil po duši.

Včera jsem už urgování domluvy s ostatními totálně vzdal s tím, že půjdu úplně sám. Což je pro mě, mluvku, naprosto nezvyklé a neobvyklé. Rád se dělím o prožitky.

Zatím zůstávám v Bítýšce, usazené mezi lesy PP Údolí Bílého potoka a PP Podkomorské lesy v Boskovické brázdě, 165km od pramene Svratky ve Žďárských vrších. Obcházím městečko. Něco fotím u řeky, dělám preventivní průzkum hospod a jejich sortimentu. Všechny otevírají až v 11h. Přede všemi však už asi od 9 hod  posedává pár střízlivých opilců, čekajících na svou denní dávku.

Město obývají 3 tisícovky obyvatel. Kvůli pěknému okolí je slušně navštěvované turisty. Velkým lákadlem je brněnská přehrada s pravidelnou sezónní lodní dopravou. Před jejím koncem na ni shora shlíží zajímavá kulturní památka hrad Veveří (má devět věží, kdo nevěří, ať tam běží, citát)). Váže se k němu vícero pověstí a legend. Nejzáhadnější je dosud nezjištěné místo, kam se podělo 12 velkých stříbrných soch apoštolů, převážených templářskými rytíři z nedalekého kláštera v Předkláštěří u Tišnova, kteří tu nocovali. Hledači pokladů v okolí různě kopali, leč bez výsledku. Zdánlivě skromný hrad z 11.stol. patří mezi největší tohoto typu v ČR.

Samo městečko příliš památek nevlastní. Nejstarší je u hradu románská kaple Matky boží, dále pak ve městě pozdně barokní kostel sv.Jakuba. Zajímavý je vzácný mariánský obraz Madony z Veveří ze 14.stol. O ten je ale postaráno v pražské Národní galerii. Tady zůstala jen kopie v knihovně.

Musím končit s historií, neboť bychom se s dorazivším kamarádem nikam nedostali.  Mimochodem, sem do Bítýšky není totiž moc slušné spojení. Každý jsme vyráželi z jiného města a z jiného směru. A kamarád netušil, v kolik vlastně vyjedu.

V základu měla naše trasa vést podél řeky Svratky, která Brněnskou přehradu napájí. Já už jsem to šel někdy dávno. Kamarád o ni před nedávnem projevil zájem, tak jsem mu to slíbil. Řeku rádi sjíždějí i vodáci. Vlní se hluboce zaříznutým údolím mezi prudkými, zalesněnými svahy.

Kamarád si ještě v místním obchůdku nakupuje proviant. Seznamuji ho se svým průzkumem. Poté si ještě na náměstí prohlížíme vývěsku s nejčastějšími odpadky, které za sebou bordeláři v přírodě nechávají. Jsou tu vystaveny vzorky s délkou jejich rozkladu. Je to hrůza. Už jsem se několikrát s podobnou upomínkou setkal. PETce to trvá 100 let, tetrapaku od šťávy 250 a jednorázové pleně až 500let!

Je čas se konečně rozloučit s městečkem a vyrazit k červené TZ. Malou zacházkou ale nejdřív míříme k řece ještě ve městě. Míjíme romantický náznak nábřeží a za ním zvědavé kachny. Celý tok Svratky je lemován prastarým stromořadím, dnes docela poetickým. Je obdivuhodné, kolika let se dožívají vrby. Potkali jsme jednu statnou, celou dutou, a to tak, že z obvodu zbyly jen asi dvě třetiny. A ještě černé, jak ji někdo zkoušel zapálit. Z jedné její přeživší části ční vesele k nebi plno zelených a silných výhonů! To je síla!

O kus dál překračujeme kamenným mostem Bílý potok. Zleva přitékající, z pěkného a také hojně navštěvovaného údolí, aby vzápětí posílil řeku Svratku. Na jaře se tam u Šmelcovny, kam jezdíval i Petr Bezruč,  konává slavnostní otevírání přírody s házením Morany do potoka..

Stále se držíme červené TZ. Za posledními domy lze napravo spatřit malou vodní elektrárnu, napájenou od Svratky stometrovým bývalým mlýnským náhonem. Pilně pracuje. Slyšíme, jak hučí.

Konečně se přiblížíme na dotek s naší řekou. Jsme překvapeni rychlostí a objemem, rychle se tu valící kalné vody. Břehy jsou částečně zality, ale v bezpečné vzdálenosti od silničky. Voda smáčí spodní větve pobřežních stromů a tahá za ně stromy, jako za vlasy. V některých místech divoký vzhled a voda sahající kus přes břehy, připomíná jihoamerický prales Amazonky. Příroda tu má zvláštní atmosféru, zdůrazněnou tajemným přítmím.

Po chvíli koukáme na oblouk staré dřevěné, prkenné lávky, umožňující lidem příchod k chatkám na ostrově. U jedné přívětivé chatky obdivujeme nádherně rozkvetlý růžový keř výrazně zářící do zeleně. Chataři si tu vyhrají.

V jednom místě řeka zase svítí zeleně jako kobří oči. To se odráží zeleň větví, ohnutých těsně nad vodou. Zvláštně se to vyjímá na hnědé kalné vodě. Kupodivu optika fotoaparátu zachytila tento zvláštní jev. Všiml jsem si toho až na fotografii. O kus dál proti proudu, za lávkou, se valí vířící vody přes stržený jez nad odbočkou náhonu. Pěkně hučí ta malá, nízká, ale široká Niagara.

Necháváme Niagaru Niagarou a pochodujeme dál. Nalevo strmý svah údolí, napravo za řekou rovněž. Malého rozšíření břehu samozřejmě využili stavitelé chatek. I když je tu další třicítka rekreačních staveb, moc nás to neruší. Jsou částečně skryty stromovou zelení a nejedná se o nějaké moderní mrakodrapy, či honosné vily. Občas před některým skromnějším objektem zahlédneme trampský totem.

Překročíme levostranný bezejmenný přítok a znovu se k nám vrátí za chatrnější prkennou lávkou naše řeka. V plné parádě. Připadáme si opětovně jako na Amazonce. Nádherná divočina, jejíž působení na nás zesiluje vyšší stav vody, prudký tok a hnědá, neprůhledná hladina. Čekáme, kdy se z ní vynoří krokodýl.

Divokou kulisu doplňuje bohatá vegetace. Stromy nahnuté nízko nad hladinou, vytvářejí správné dobrodružné příšeří. U úzké pěšiny v zarostlém okolí se náhle vedle nás vynoří plot s otevřenou brankou v masívním dřevěném rámu.

Dovoluje nám průhled do historické osady Šárka. Nejprve nás logicky zaujme sezení pod slunečníkem vedle malého dřevěného Saloonu. Nevšímáme si mládeže v pozadí, vykonávající jakési sportovní a jiné hry. Kroky se okamžitě prodlouží do pohostinně otevřených dveří.

Mé srdce trampa poskočí radostí nad vnitřní jednoduchou výzdobou. Stěny vedle krbu, ověšené trampskými proprietami, cancátky, domovenkami a dalšími. Prohlížím si je, zda tam zahlédnu některé jméno ze mnou kdysi známých T.O. No sem tam některá ano. Už je to dávno, co jsme se ukrývali před Veřejnou bezpečností a čelili výslechům na protitrampských odděleních VB, případně na železniční policii. Ale to by byl další článek.

Doplňujeme důležité tekutiny odpařené horkem. Potěšilo nás správně vychlazené Tišnovské pivo ze stejnojmenného minipivovaru. Ze stěny na nás závistivě zírá také rohatá lebka býka a kančí kůže, jak si lebedíme.

Ovšem nejsme ještě ani ve třetině cesty. Půjdu si tedy otevřít lahváčka a udělám si rovněž přestávku. Pokračovat budu dalším dílem.