Veverská Bítýška-Bílý potok-Maršovské jezírko-Hálův mlýn
Tentokrát začínáme ve Veverské Bítýšce v okrese Brno-venkov. Její poloha ji předurčuje k turismu. Nalézá se mezi přírodními parky Údolí Bílého potoka a Podkomorské lesy, nedaleko města Brna se zajímavým okolím. Začíná tu Kníničská přehrada s lodní dopravou až k samému Brnu. Kousek odsud shlíží na přehradu romantický hrad Veveří. Za okrajem Brna stojí za návštěvu další zajímavý turistický bod, zoologická zahrada.
První kroky nás vedou od zastávky autobusu u vyhlášené restaurace Na Městečku přes silnici naproti do Bistra. Dobře víme, že tu mají skvělé nefiltrované a nepasterizované pivko z blízkého Tišnovského minipivovaru. Malé městečko Tišnov, a tři skvělé pivovary přímo v něm, čtvrtý na jeho okraji. To je úroda! Už jsme víckrát přemítali, ze kterého je pivo nejlepší. Vždy to dopadlo remízou.
Tady se tedy zásobíme na dnešní cestu. V Bítýšce, jako turistickém centru, se pochopitelně daří hospodám. Ale pivo je nejlepší v Bistru. Mají ho tam vždy skvěle vychlazené a v cestovním balení - petkách.
Zásobeni proti kruté smrti žízní tedy vyrážíme. Rozloučíme se s pozdně barokním kostelem sv. Jakuba Staršího na náměstí. Na cestu nám vyzvání některý ze čtyř zvonů v hranolové věži.
Hned za náměstím se chytíme toku Bílého potoka, který se kousek za našimi zády vlévá do Svratky. I ta má romantické okolí kolem sebe. A nejen tady v Bítýšce, ale po celém jejím toku.
Hned za mostem zahýbáme vlevo. Úzkou ulici lemují po pravici nízké domky, zatímco nalevo ševelí Bílý potok. Hned na začátku na druhém břehu na nás září červený živý plot nějakých kvetoucích kytek skrývající pivní zahrádku hospody U Kocourků. Kdybychom se měli zastavovat v každé místní hospůdce co lemují naši cestu, daleko bychom nedošli. Naštěstí je na druhém břehu. Hlahol z ní proniká přes potok až k nám.
Za betonovým mostkem sestupují ke korytu dolů romantické kamenné schody. Nad hlavou nás zve velký ukazatel do mlynářského muzea v Jarošově mlýně, jehož lákavá brána nás současně zve na další možnost pivního osvěžení. To je nějakých lákadel, co nás tu chtějí zastavit. Ale my se nedáme a lákadlům odoláváme. Těžce, neboť sluníčko se začíná rovněž angažovat.
Hrdinně dupneme do bot a razíme dál. Přestože mlýn patří mezi kulturní památky a je jedním z mála zachovaných na Bílém potoce. Vnitřní zajímavá expozice a vybavení ukazuje jak to ve mlýnech vypadalo a fungovalo.
Kdybychom šli po protějším břehu, mohli bychom si prohlédnout zvláštní úzkou a slepou uličku mezi starými domy, končící bránou do dvora posledního domu.
Až při zpáteční cestě jsme zjistili, že místo po silnici vedle potoka, jsme mohli jít podle mlýnského náhonu za domy napravo od Jarošova mlýna. Na konci je totiž mohutné značení. Odbočuje právě zde, u začátku náhonu. O kus dál menší část vody prchá bokem ven mezerou po jiném bývalém stavidle dřív zaniklého bočního náhonu na druhou stranu.
Domky zůstaly za námi. Před námi je nedlouhý úsek lesem a napravo necháváme odbočující cestu, která by se k nám po necelém kilometru za chatami opět vrátila.
Mezitím si všímáme velké vily, částečně ukryté vzadu za stromy. Původně jsem se domníval, že to mohl být také bývalý mlýn. Dodatečřně jsem však zjistil, že to byla prachovna. Prostě výrobna střelného prachu a související výrobky.
O movitých majitelích svědčí rodinka hlídacích rotvajlerů. Přiběhla ke mně, naštěstí za plotem. Maminka se čtyřmi většími štěňaty. Kupodivu nenadávali a tvářili se nejvýš přátelsky. Což mě u této rasy překvapilo. Mám psy rád a často se s nimi kamarádím. Prostě si rozumíme.
V některých místech se u cesty stromy tváří dost divoce. Nechtěl bych aby jejich výhružné větve ožily jako chapadla. Okolní divočinou postupně docházíme ke dvěma sádkám, kde vyrušujeme ze siesty pro změnu skupinku divokých kachen. Mezi sádkami hýří v pozadí barvami květinová výzdoba menší chatky.
Hned za nimi potok vytváří nádherné divoké hučící peřeje v šikmém delším vodopádu. Dnes obzvlášť, neboť je po deštích a potok má nadmíru víc vody. Přitom nad ním navíc odbočuje další náhon sloužící pro doplňování a vypouštění sádek.
Před další zákrutou cesty, v místě s názvem Prachchovna, si můžeme na informační tabuli přečíst povídání o Přírodním parku Údolí Bílého potoka. Je tu i můstek pro pěší do stejnojmenné chatové osady, kterou brání před pohledy z cesty stromová kulisa. Ovšem majitelé se tam dostanou svými auty o 100 m dál přes nenápadný brod.
Dál míjíme ještě odbočku do chatkového rekreačního střediska Bílý potok intimně krytého bujnou zelení..
Údolí se stáčí velkým obloukem doleva, až o 180°. V poslední levotočivé zatáčce opouštíme centrální cestu neznačenou lesní pěšinou doprava. Nemilosrdný prudký stoupák nás zkouší 215 výškovými metry. Zpočátku lze shora ještě občasným průhledem mezi stromy zahlédnout kousek údolí pod námi.
Už v méně strmé horní části, vlastně hřebene, objevujeme v lese velký kotouč, zatoulaný hluboko do lesa po nějaké sklizni obilí. Vypadá to mezi stromy z dálky jako Dionýsovo bydliště.
Při pokračování úzkou lesní cestou uhýbáme pro mladou jezdkyni se dvěma koňmi. Je tu v málo navštěvované části minimální ruch, tak zřejmě vyučuje mladého, aby si zvykal vedle staršího borce.
V nejvyšším bodě, na kótě 456 m, stojí velký dřevěný kříž. Přestože sem někdo občas dává kytku, není tu žádný popis. Nedaleký krmelec a o kus dál posed, svědčí také o klidné oblasti.
Na okraji lesa stojí na výhledovém místě směrem na Lažánky lavička pro relax jejich obyvatel. Po vystoupení z lesa už v dálce vidíme naši další metu - Lažánky, které musíme obejít.
Dílčí cíl, vzpomínkový, je za nimi, směrem k Maršovu. Ukrytý v neudržovaném náletovém lese. Před 60 lety jsme sem na motorkách jezdívali se koupat. Tenkrát prudké stěny Maršovského jezírka svítily ve slunci nádhernou bělobou a skvěle to ladilo s modrozelenou hladinou a na začátku léta i nahoře jednolitou modří zasypanou kvetoucí loukou. Taková mini Itálie - Dolomity. Příčinou byl kaolin, který se tu kdysi těžil. Ostatně v okolí jsou po těžbě a zpracování ještě památky. Dvě samostatné ruiny pecí.
Po dlouhé době jsem si chtěl zavzpomínat. Ale znáte to. Leccos vypadá ve vzpomínkách jinak, mozkem vyretušováno. Možná i proto mé zklamání vidí současné fotografie horší, než staré vzpomínky. Dnes tam také není ani noha. Podle vyšlapaných pěšinek se tam občas ještě chodí koupat někteří milovníci přírody, klidu a soukromí, kterým neříkají nic bazény z velkomarketů, navíc v atmosféře mohutného halasu.
S trochou smutku, pokračujeme okolo Maršova neznačenou cestou na jih. Frekventovanější červené se vyhýbáme. Máme rádi neznámá dobrodružství. I když za cenu kousku po polní cestě, která nás pod poledním sluncem vysušuje. To bude žízeň! Naše petky už jsou ty tam.
Naštěstí po kilometru polní cesta konči u lesa, jako na konci světa. Kličkujeme tedy mezi stromy kousek přibližně v plánovaném směru. Ne dlouho. Brzy narážíme na správnou silničku, ke které se po chvíli přidá i na kousek červená TZ. To už se nám to šlape. Klesáním opouštíme náhorní rovinu směrem do údolí. Musíme těch 200 m, co jsme vystoupali z údolí zase klesnout.
Chceme se vyhnout turisticky davy obklopované Šmelcovně. Zatím jsme nepotkali živáčka. Využíváme silničku jen krátce. Odbočujeme na jí podobnou sestru. Ještě kus kličkování a vzápětí klesáme k Údolí Bílého potoka. I náš pes by si chtěl asi odpočinout.
Ještě nás čeká jedna nedlouhá „objížďka“ lesní cestou, a tím máme turisticky exponovanou Šmelcovnu z krku. Dole narážíme na modrou TZ a jsme u dalšího cíle. Hálův mlýn. Tady není ani noha, zato klidná atmosféra.
Přesto je tu konečně občerstvovací stanice. Mlýn se sice celý i s okolím rekonstruuje, ale na žíznivé poutníky je pamatováno výčepem s Prazdrojem pod stanem. Skvělá obsluha sličnými výčepními nás povzbudila k naplnění obou nohou. Měli jsme štěstí, po nás už to balily. Být mladší, tak bych je sbalil také. Nicméně každopádně mohu tuhle záchrannou stanici všem poutníkům vřele doporučit. Ale asi jen po dobu oprav mlýna. Potom už bude fungovat ubytování a klasická restaurace.
Historie udává od Vel. Bíteše po V.Bítýšku od středověku desítku mlýnů. Zachovalo se jen pár. Zato všechny fungují jako občerstvovny, a místa k ubytování. V pěkném, turisticky nenáročném terénu.
Cesta zpět k Veverské Bítýšce už vede údolím dál, stále podle modré TZ. Převážně okrajem údolí ve stínu stromů. Už žádné stoupání. Těch 19 km, i když nalehko, bude stačit.
Postupně trochu přibývá chatek, ale nikoli přímo u cesty. Většinu jich z hlavní cesty nezahlédnete. První chatky tu zakládali trampové, vyhýbající se turistickému ruchu. Teprve později pak přibývali chataři. Je to konec konců znát na stylu, materiálu, výbavě i vkusu. Jak zapadnout do přírody.
Ještě jednou jsme odbočili a sestoupili dolů k potoku, kam nás přilákala nádherná vysoká skála. Také jsem se nechtěl tak rychle rozloučit s potokem. Přece jen, je to živý prvek krajiny. Cesta podle vody nás však vrací zpět. Proto mají chataři u potoka klid. Všechny chatové osady jsou rafinovaně usazeny mimo páteřní cestu vedoucí údolím. Mají určitý klid a intimitu. Pokud některá chata něco neoslavuje. Nebo se někdo na chvíli nezatoulá a pak vrací. Nedá mi to a musím podotknout, že největší klid je stejně pod širákem někde na hřebenu.
Naše odbočka končí oplocenou chatkou a neprůchodnou vysokou skálou za ní. Všechny cesty, které z modré odbočují končí podobně. Ale zdaleka ne skalami. Častěji jen slepými cestami. Skal je na Bílém potoce poskrovnu. O to více vynikají jako klenoty.