Svratkou z Veverské Bítýšky do Tišnova II.

Dopili jsmeTišnovskou  mňamku, čímž jsme doplnili vypocené tekutiny a vyrážíme spokojeně ze Šárky. Netušíme totiž, co nás čeká.

Už před ní jsme si nevšimli, že tu nejsme na červené. Ta před Šárlou záhadně zmizela. Nešli jsme totiž podle mapy, ale podle instinktu. Nosy nás zavedly správně ke kiosku.

Teď pokračujeme podle řeky dál a libujeme si na úzké pěšince stále bujnou vegetací vedle rozvodněné řeky. Nenosím s sebou na vandry svinovací metr, ale zajímal by mě obvod staletých vrb.

Vzápětí konstatujeme, že už jsme zase na červené. Kde se vzala, tu se vzala. Je nám to jedno, stejně hodláme zachovat věrnost řece. Po levici prudký svah, s občasnými výchozy výčnělků skál, po pravici hrnoucí se kalné vody, přesahující koryto.

Dlouho naše dobrá nálada a kochání se divokostí okolí však netrvá. Co to?  Po asi 2 km mizí pěšina pod vzedmutou vodou. Hrůza. Tak to jsme si tedy nedomluvili, Svratko! Povodňový stav nám pěkně zkomplikoval situaci. Nalevo prudký sráz vzhůru, po ujetí nohy hrozící pád šupem dolů, rovnou do fofrem se valící masy kalného vodstva.

Kamarád, o desítky měsíců mladší, se do té neschůdné stěny srdnatě pustil. Několikrát mu nebezpečně ujíždí nohy směrem k prudkému toku. I já podnikám několik podobných a marných pokusů. Po pár podjetích nohou, to raději, Jako starší, opatrně vzdávám. Po domluvě ho nakonec opouštím zpátky hledat bezpečnější cestu. Jednak je mladší, a má evidentně lepší fyzičku. Možná o chlup lepší boty? Se svými jsem spokojen, těmi to nebude.

Musel jsem se pěkný kus vrátit, než se najde možnost šplhat do podobného srázu, ale bez hrnoucího se vodstva pod sebou. Stále vyhlížím, kterak strmé a vysoké svahy zdolat. Když se zdá, že se okraj řeky trochu rozšiřuje, je to jen na mě nastražená past. Po stovce metrů džunglí se přede mnou zase vztyčí skoro kolmý neschůdný a zarostlý sráz. Zbývá jen ustoupit zpět a pokračovat v návratovém směru.

Posléze se objevují chatky. Jenže jejich ploty na sebe navazují. Ohrazení cizích majetků nehodlám zdolávat, a poté se stejně dostat zase před neschůdný terén. Bedlivě sleduji terénní reliéf. Nakonec objevím vyšlapanou pěšinku vysokou trávou mezi dvěma ploty. Vypadá to nadějně, jakoby horní zalesněný hřbet byl nižší.

Zase ne. Nižší možná, ale stejně neschůdný. Na konci pořád neprůchodný stav. Nakonec objevím koryto vyschlého potoka. Stoupání rovněž hodně prudké, ale schůdné. Bodejť by se tu na tak strmém svahu udržela kapka vody. Ale je to už stoupatelné. Po určité době, za nevyznačeným praménkem vádí končí malou skálou. Jediná možnost vystoupat bok koryta. Za pomoci přidržování se kořenů a různých větví se posléze dostávám blízko hranice lesa a k ukončení jakési lesní cesty.

Celkem šlo asi o 150 výškových metrů strmě vzhůru. Údolí je tu sevřené. Nic příjemného, ale správný trening před Rychlebami. Tam jsou také pěkné kopečky. A budeme mít na zádech o 15kg víc. Zamířím k bezlesému vrcholu za hranicí lesa, odkud bude rozhled směrem k místu, kam by se měl vyškrábat kamarád.

Ano. Na obzoru je vidět postavička. Příliš daleko, aby zaslechl můj řev. Mávám pažemi, aby až se rozhlédne, mě spatřil. Poté ručním telegrafem sděluji, aby se vydal ke mně. 

U mě se totiž nachází polní cesta přes obec Heroltice. Po poradě s mapou vypadá na zbytečnou zacházku, snažit se sejít k řece znovu tady. Byla by to děsná zacházka. Snad až dál při nějaké jiné příležitosti.

Procházíme tedy vrstevnicově Herolticemi i další následnou dědinou, Březinou.

Předpokládaná zkratka k řece touto vsí neexistuje, neboť brána, která kdysi bývala průchodná až dolů, získala nového majitele. Je zamknutá a pyšní se cedulí soukromý majetek. Takže opět nečekaná komplikace.

Je to škoda, protože takhle mineme i další pěkný, divoký kousek řeky s pěkným jezem a náhonem k další malé elektrárně na místě bývalého mlýna. Tento úsek znám a je škoda, že kamarád si ho neužije. Přesto vkládám do galerie fotografie tohoto úseku z dřívější doby.

Nezbývá, než sejít zpátky k řece ještě dál. Zkoušíme jednu cestu. Končí však u řeky, bez možnosti dalšího pokračování břehem neprůchodnými křovinami. Na konci porostu zjišťujeme, že sice další cesta k řece by se dala, jenže řeka se tu o 90° odklání a dělil by nás nezajímavý prázdný prostor s asi půlkilometrovou zacházkou.

Je to zde už méně divoké a ne tak romantické okolí. Také větší volný prostor bez stromů, kde do nás pere slunce. Doma jsem pak zjistil, že bylo 30°C. Děsná hicna, jak říká brněnský hantec. A smůla se nás drží dál. Naplánovaný pivovar Grado na okraji Tišnova je zavřený. Koronavir. Celé osazenstvo pivovaru, hotelu i fitness v karanténě.

Asi o 2 km dál, další hospoda, Na Rychtě, zase nemá žádné pivo ze tří místních pivovarů (čtvrtý je už kousíček za hranicí města). Ploužíme se ušlí a vysušení jak tresky, až do centra města. Pivo jednoho z místních minipivovarů nacházíme až v hospodě Sklep.

Nečekaná smůla. Téměř nepitelné. Nepochopitelně! Známe ho jinak. Kdo ví, co s ním v té hospodě dělali. Musíme si spravit chuť pasterovaným, ale osvědčeným Páterem z Lobkowiczkého pivovaru v Černé hoře. Takže tento den třetí, ale dobré. Později jsme si uvědomili, že celou dobu jsme nepotřebovali vypustit ani kapku z toho 1,5 lt vypitých tekutin. Všechna tři piva se zcela odpařila na naše chlazení. A bylo to stejně málo.

Hned po příjezdu domů se musím zase okamžitě napít. Byli jsme totálně dehydratovaní. Přes 30°C a otevřené plochy bez stínu udělaly na necelých 15 km své. Měli jsme toho oba dost. Takže nás to nějak zviklalo v plánech na Rychlebské hory přes léto. No ale z toho se setřepeme. Jen nás bude strašit podstatně větší váha na zádech a delší pěší úseky. Ale taková vedra tam nebudou. Jen příjemnější horské klima.

Asi nějak rychle stárneme. A také možná ten trening chybí. To však už nedoženeme.