Tajemná a mrazivá Kraľova hoľa

Na Kraľovej hoľi stojí strom zelený. Vrch má naklonený  do Slovenskej zemi.

Nemohl jsem si odpustit nezačít s prvními větami národní Slovenské písně Na Kraľovej Hoľi. Tato píseň se mi v hlavě motala už od doby, kdy jsem věděl, že se na tuto tajemnou horu vypravím. Je to jedna z národních písní našich ,,bratov  sestier „ ze Slovenska, které si pamatuji, tedy až na druhou sloku, tu si ne a ne pořád nemohu zapamatovat. Ale teď už k té samotné výpravě.

V neděli 29.9. 2013 sem se opět s Ivanem vypravil na další výlet. Tentokrát cílem byla tato pro mě tajemná hora v Nízkých Tatrách. Začátek cesty na vrchol jsme zvolili z obce Šumiac, odkud vede modře značená turistická trasa. Ivan odstavil auto na horním parkovišti v obci a pak jsme vyrazili nahoru. Po asi 100 metrech ale Ivan usoudil, že pro něho tento výstup už nebude. Zdraví mu už také neslouží, jak by mělo.  Nohy se mu hlásily. Takže sem dále pokračoval sám. A jak jsem pak usoudil, pro Ivana by to opravdu nebylo. Tento výstup je náročný i pro zdravého člověka, jako jsem já. Poznal jsem to velmi dobře. Cesta vede až na výjimky stále pořád do prudkého kopce.

Přiznám se rovnou, že jsem i uvažoval, že to vzdám, protože jsem už měl něco našlapaného z předchozích dnů, ale zase, dostat tu možnost, navštívit horu, která už mě hodně dlouho lákala, něco jako cukr vosu, to prostě nešlo vzdát. Tak jsem tedy pokračoval. Zatím mě cestou dělal společnost les a muchomůrky červené, těch tu bylo požehnaně. Po asi tři čtvrtě hodince jsem dorazil do Predného Sedla (1451 m.n.m.), kde se nacházeli informační cedule a rozcestník. Odtud sem dále pořád pokračoval na horu (samozřejmě dolů to nebylo, to je snad jasné). Stromy se ale začaly pomalinku ,,vypařovat“ a místo nich se začaly vyskytovat různé kosodřeviny. Další ale, s čím jsem se tu setkal, byla zima. Najednou jsem pocítil takový chlad, no až to nebylo hezké. Z prozřetelnosti jsem si vzal do baťohu sebou i mikinu a zimní čepici, protože jsem dobře tušil, že v těchto nadmořských výškách už v tuto dobu asi nějak velké teplo nebude. Tak jsem si tu mikinu pod bundu, kterou jsem měl na sobě, vzal. A byl jsem za to velmi rád. Dále k vrcholu už mi ale společnost dělali jen holé pláně a taktéž studený vítr.

Ještě, než jsem ale započal závěrečný výstup na vrchol, tak jsem si vzpomněl na jednoho člověka, který je doslova zamilovaný do skal, alespoň to na mě dělá dojem. Nemusí ho asi nějak konkretizovat. Že by to byl Franta Lysáček? Jemu by se tu určitě líbilo, těch skal, co se tu nachází, těch různých tvarů, určitě by věděl, jak je i pojmenovat. Ale zase zpět k cestě.

Když jsem viděl závěrečný vrchol Kraľovi hoľi, tak jsem usoudil, že tam budu tak za čtvrt hodiny, že to víc nebude. Ale to jsem se pěkně sekl. Jestli jsem to zvládnul za půl hodiny, tak to jsem byl rád. Pěkně náročné to je se nahoru vydrápat. Ale určitě to stojí za to, zdolat to, protože ta krása je téměř neskonalá, když se s vrcholu rozhlídnete po krajině Nízkých Tater, Horehroní, ale i na vzdálené Vysoké Tatry. A ten pocit, že jste tuto horu zdolali, to vám taktéž dodá na dobré náladě i na energii. Co jsem ale zapomněl zmínit a to je výška Kraľovej hoľi. Měří 1948 m.n.m. Alespoň tak to je psané na vrcholovém rozcestníku.

Na řadu tu na hoře už přišla i zimní čepice, protože to tu pěkně mrazivě protahovalo. Počítám, že tu aj trochu mrzlo. Tuhli mě totiž i ruce, což se normálně nestává. Prozřetelnost se vyplatila, takže jsem tu nakonec nepřimrzl. Ale i tak, zdržel jsem se tu asi 20 minut, nanejvýš půl hodiny, přitom jsem samozřejmě něco nafotil a razil jsem zpět dolů, abych byl ještě za světla dole v Šumiaci. Ovšem ta zpáteční cesta, no to byl zážitek. Kdo nemá dobré ,,brzdy“ no tak upřímnou soustrast. Ono se pohybovat z kopce po těch místy volných kamenech, si vyžaduje velkou opatrnost, jinak to může skončit ne zrovna hezky. Tedy ze vší opatrností jsem se pomalu zdárně přesunul dolů pod vrchol a odtud to už do Šumiaca bylo celkem v pohodě. Do této obce jsem zdárně dorazil, oproti mi už šel i Ivan se psem, kterého měl také sebou a spolu jsme pak sešli k autu a razily zpět do Tisovca.

Závěrem. Co dodat. Spokojenost nadměrná, bodeť by ne, podařilo se mi zdolat Kraľovu hoľu, horu, která mě nadala chvílemi spát, když jsem na ni myslel. Doslova z ní vyřazuje takové zvláštní tajemno. Ke Kraľově hoľi ale člověk musí mít hlavně také úctu, jakožto ke všem těmto horám, jejichž  vrcholy se nacházejí v takovýchto nadmořských výškách. A samořezně velký dík patří i Ivanovi, že mě sem do Šumiaca ,,vyvezl“., jinak bych se sem asi těžko dostal, protože veřejnou Dopravou je to z Tisovca na dlouhé lokte a hlavně docela drahé.