Tatry
Tatry
"Běda, kdo v moři vidí jen vodu,
kdo neposlouchá němou přírodu,
kdo ve skalách vidí jen skály"
(opsáno na symbolickém hřbitově, na Popradském plese ve Vysokých Tatrách v roce 1980)
Tatry, poprvé jsem tohle slovo slyšela někdy v 1. B třídě základní školy.
Učili jsme se tehdy československou hymnu a její druhá sloka začínala: "..nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů…" Mě, ale tehdy spíš zajímaly panenky, než ony Tatry.
Podruhé jsem se s ním setkala při výuce vlastivědy, tuším někdy ve čtvrté bé třídě. Ale tehdy jsem dávala přednost tělocvičně, kotoulům, gymnastickým sestavám, a nějaké Tatry, mi byly zcela ukradené.
Možná potřetí, jsem o nich slyšela v 9. B třídě, když jsme probírali místopis tehdejšího Československa. To už jsem tušila, že to jsou naše jediné velehory, že leží někde na Slovensku, že jsou nejvyšším pohořím mohutného 1200 kilometrů dlouhého Karpatského oblouku, že na západě začínají Laliovým sedlem ve výšce 1947 m nad mořem a jejich hlavní hřeben končí o 26 km dál Kopským sedlem ve výšce 1749 m nad mořem. A taky, že nejvyšší hora je Gerlachovský štít a jeho výška je 2655 m nad mořem. Ale věřte, že i v této době mě nějaké Tatry nechávaly zcela chladnou, že mě více zajímal Vlastík, žák 9. C. třídy, který byl sice taky vysoký, ale mě se líbil víc, jak ony Vysoké Tatry, které jsem znala jen z obrázků. On však byl skutečný.
Pak už ale přišel den D. Jako čerstvá maturantka jsem zcela dobrovolně nastoupila pracovat k vojenského útvaru v Novém Jičíně. Rozšířila jsem tak řady civilních zaměstnanců pracujících v řadách naší československé lidové armády a velmi záhy zjistila, že velkou výhodou této práce je, že vám dovolí za peníze tehdejších daňových poplatníků, cestovat zcela zdarma po vlastech českých, moravských a slovenských pod hlavičkou tehdejšího SSM, bez čerpání dovolené, prostě a jednoduše služebně. Když člověk přehlédl tzv. ideologickou náplň těchto cest, byly to cesty hodně veselé (protože jsme si je veselé dělali).
A tedy jsem slyšela slovo Tatry možná počtvrté. Přišel pán (pro mě tehdy kmet v letech - bylo mu asi 35) a prohlásil: "Svazáci jedou do Tater, tak co kočky, jedete?" Kdo by odolal takovému pozvání. Doma jsem prohledala skříně, vyhrabala staré maminčiny pionýrky, na sebe navlékla flanelovou košili, manžestráky, starou zimní bundu, ze sklepa dovlekla krásný červený batoh a vyrazila zdolávat "…. krásné překrásné štíty tatranské….."
A tak se zrodila láska. S vykulenýma očima jsem koukala na tu krásu kolem. Beskydy jsou sice taky hory, ale tohle bylo úplně něco jiného, štíty sahající až někam k nebi, plesa ve kterých se zrcadlí nebe, chaty postavené vysoko v horách…….šikovní, opálení hoši v červených větrovkách, s lany, cepíny a přílbami, přivázáni někde ve stěně. Zhlížející na nás, vyplašená děvčata, pohrdlivým výrazem.
První cestu však provázel také nerozum, nezkušenost a jakýsi pocit falešného hrdinství. Naše první cesta v Tatrách vedla přímo na Lomnický štít. Proč troškařit. Žádnou lanovkou, přímo horolezeckým terénem, ze sedla Lomnického štítu. Vůbec jsme netušili co podnikáme a kam to vlastně lezeme.
Na vrchol jsme sice vylezli, ale slova místního výčepního nás okamžitě uzemnila: "Dneska ti lidi vylezou všude, před měsícem tady maminka vylezla i se svým desetiletým synem, udělala se mlha a při cestě do údolí ji syn upadl a našli jej až za týden v dolině……"
Netušil, že před ním sedí dvě nezkušené, vyděšené turistky, které se nechaly nalákat stejně nezkušeným kolegou. Cesta dolů nám trvala hodně dlouho. A večer na ubytovně nás čekala "držková". Pokorně jsme poslouchaly nadávky Tondy Novobilského, který nás tak ochotně do Tater vzal. Hned druhý den nám naordinoval léčbu šokem. Popradské pleso a Symbolický cintorín. Musely jsme mu slíbit, že už nikdy takovou "ptákovinu" neprovedeme. Ať se prý koukáme kolem sebe. Ti všichni, kteří tady leží, hory znali, milovali, byli zkušení a přesto je hora nepřijala. Setřásla je dolů jak dotěrný hmyz…… A tak díky Tondovi vím, že člověk by měl v horách myslet, být pokorný, být připraven a vědět, že nebezpečí nechodí po horách, ale po lidech.
Přesto mi Tatry učarovaly. Cizí krajina mi byla najednou blízká, líbily se mi horská městečka, drsné křivky tatranských štítů, příjemné posezení na chatě pod Rysy, krásné originální nápisy na chatách: " při chatě zakázáno scať a srať".
Ano, byla to láska na první pohled. "Protože: Milujeme se. Nenávidíme se. Milovat? Být zamilovaný! Přestat být zamilovaný, znamená přestat žít? Buď zamilovaný celý život. Do nedělního rána pod Tatrami. Do Jarních rozkvetlých sadů. Do slunečnic Vincenta van Gogha. Do myšlenek J. J. Roussea. Do Východní Vysoké. Nikdy jsem nepřestal být zamilovaný. Jak divné! (Milan Legutky - Tatry naše malebné).
Následujících šest let jsem do Tater jezdila rok co rok. Někdy i dvakrát do roka, pokorně šplhala na tatranské vrcholy, spala pod stanem i v hotelu. S kamarádem Radkem Kubínem zvaným Nab, rozrážela taneční parket divokými kreacemi, zanechávajíc za sebou bahno, protože kromě pohorek jsme sebou jiné boty neměli. Ošetřovala zničenou kamarádku Irenu, která si na výšlap do Tater vypůjčila pohorky od své sestry. Bohužel byly o půl čísla menší, o to větší však byly její puchýře. A tak jsme po Tatrách sháněly žabky, ať přežije cestu domů.
V Tatranské Polance jsem seznámila Aničku s Pavlem. Byly z toho dvě krásné děti a spoustu smutku, když se na ně Pavel po létech vykašlal. Naučila jsem se s sebou vozit krabičku poslední záchrany (kostičky čokolády, sušené ovoce, nařezané tatranky, rozinky, všechno pěkně v jedné krabičce), kterou tak ochotně nosil Nab, abychom na vrcholu zjistili, že ten náš báječný kamarád všechno cestou snědl. Prý byl na pokraji sil. Což jsme mu ale vůbec nevěřili.
Tatry, to byly nekonečné večírky, táboráky, písničky, nová kamarádství. A taky cesty do hor. Výš a výš. To byla radost ze života, radost z chladných tatranských rán, z mlh které se líně povalovaly mezi tatranskými štíty a čekaly až je rozrazí první teplé sluneční paprsky. To bylo brzké ranní vstávání, rozespalé zívání. To byly ty radostné okamžiky na vrcholcích, kdy jsme tam stáli a koukali kolem sebe, mávali na horolezce ve stěně, kteří se časem stali našimi známými, nebo to byli už i naši kamarádi.
Vzpomínky letí nazpátek a jsou veselé, radostné, bezstarostné. Tak jako jsme tenkrát byli my. Nečinilo nám potíže vyrazit ve čtvrtek večer ze Suchdola nad Odrou nočním rychlíkem do Popradu. Celou noc čekat, až se za okny objeví první štíty, radostně hulákat na přecpaný noční rychlík: "už je vidím, už je vidím….." Dopoledne prospat u Štrbského plesa, odpoledne zdolat nějakou lehčí cestu a večer protančit či prozpívat u táboráku…..Byli jsme mladí a bylo nám hej.
Doma jsem zatím rozšiřovala svou knihovničku o knížky o Tatrách, o horolezcích, už jsem si nepletla co je to mačka, skoba, úvazek, lano. Už jsem věděla, že horolezci i obyčejní lidé v horách umírají. S Nabem a Ježkem jsem zkoušela po skalách i lézt. Domů jsem se pak vracela s odřenými koleny, sedřenými dlaněmi, horko těžko jsem mamince vysvětlovala z čeho že mám nohy samou modřinu. Už jsem zjistila, že existuje horská služba, horský vůdce, věděla jsem kdo je Gálfy, Rakoncaj i Šmíd. Smála se nad knížkou Ivana Baju - Smiech na laně. S chutí používala jeho kreslené vtipy. Hlavně ten jak dcera píše mamince z Tater: Spím pod stanem. I Stano se má dobře. S vervou mi vlastní, jsem hltala všechno co se přečíst o Tatrách a horolezcích v té době dalo a nadšeně všem o Tatrách vyprávěla.
Pak mi na několik let Tatry zmizely ze života. Narodily se děti, byly malé, Tatry velké a daleko. Nezmizely ale z mého života úplně. V srdci zůstaly. Knih o Tatrách a horách doma přibývalo.
A pak znovu přišel den D. Děti jsme na chvíli odložili k babičce, sbalili jsme batohy a bohužel už i pasy. Odjížděli jsme již do cizí země. Všechno je v pohybu a nic není jak bývalo.
" I po letech fascinuje proměnlivá tvář jejich krásy. Čas byl milosrdný. Jejich nádherný svět setrval. Roky jim neubraly na kráse." (M. Legutky)
Tatry nás přivítaly sluníčkem a modrou oblohou. Do rána však bylo vše jinak. Byť bylo 15. září, napadlo 20 cm sněhu. Prodírali jsme se těmi mrazivými, chladnými Tatrami, dýchali chladivý horský vzduch, a já vzpomínala na všechny ty slunečné a bezstarostné dny, které jsem tady prožila. Poseděli jsme u nejkrásnějšího okna v Tatrách, na "Brnčálce", mě stačily opuchnout kolena tak že, jsem nemohla vylézt z autobusu a smutní, že jsme tady byli tak krátce, vyrazili domů. A věřili, že tentokrát se neloučíme na dlouho.
Čas běžel a já už dávno vím, že kromě Tater Vysokých, existují ještě Tatry západní, tzv. Roháče a Tatry východní tzv. Belánské. Roháče jsem přešla s batohem na zádech s Janou, Honzou, Bábou a Zdeňkem. Do Spálené doliny jsme několikrát vyrazili s dětmi lyžovat. V Belánských Tatrách jsme s Jarkem objevili úžasnou chatu Plesnivec, v údolí Sedmi pramenů. Tatry se staly součástí našeho života a my jsme se občas stávali součástí života v Tatrách.
Pak přišlo pozvání. Máme chatu v Gánovcích, prohodil Honza Valášek. Nepojedeme? A tak jsme vyrazili. A letos už na tu chatu vyrážíme po třetí. Dávno neběhám po bytě a nehledám co s sebou. Vybavení na hory doznalo značných změn. Na nohy pořádné boty, na sebe klimatex, větrovku (ale je jasné že nepromokne jenom igelit), na záda kvalitní batůžek, krabičku poslední záchrany a proti únavě Iontové nápoje. Napéct buchty, uvařit guláš, upéct maso a hurá do Tater.
Cesta nám vesele ubíhá. Tedy nám dvěma s Janou. Jarda s "řidičem" Jiřím už tak veselí nejsou. U Žiliny je zácpa. Staví se tady dálnice. Jestli znáte údolí táhnoucí se od Bytče, kolem Váhu až do Žiliny, musí Vám být jasné, že dálnice tady povede asi někde pod nebem. Staví tady nadjezdy podjezdy, zájezdy, všude prach, rachot, špína, milióny aut, kamiónu, bagrů a já nevím co ještě po silnicích jezdí. Pomalu se suneme tou změtí a těšíme se na ….krásné překrásné štíty tatranské…..
Už za tmy projíždíme Popradem a hledáme odbočku na Gánovce. Gánovce jsou menší zemědělská obec, která leží asi 3 km jihozápadně od Popradu. Obec je známá především díky svým archeologickým nálezům, které byly objeveny na přilehlém Hrádku. V roce 1926 se zde našel travertinový odlitek ženské lebky neandrtálce a zvířecích pozůstatků poslední doby ledové.
Na území Slovenska totiž využil pravěký člověk teplé minerální prameny aby mu poskytly vhodné zimoviště. A právě v Gánovcích takový pramen je. Zdejší pramen má teplotu 24,2 stupňů Celsia. Obsahuje HCO3, Ca, Mg. Účinně působí proti žaludečním potížím, revmatizmu, tuberkulóze, kožních potížích, cukrovce. Ovšem kdyby jste lázeňský areál viděli, těžko by jste se ubytovali. Areál chátrá a jeho nynější majitelka hledá pro lázeňský areál i s lázeňským parkem kupce, který by lázně opravil a znovu otevřel.
K 28. 9. 2006 se zatím, jak se zdá, nikdo nenašel a přitom již od roku 1549 bylo známo, že v Gánovcích léčebné prameny jsou. Postupně tady vyrostla lázeňská osada. V roce 1852 ji dal majitel Augustin Korponaj zbourat a místo ní postavil lázeňský dům s letohrádkem, restaurací a společenský pavilón. V roce 1877 - 79 dal zdejší artézskou studnu prohloubit až na 184 m a hned nato zde vyrostl krytý bazén s termální vodou, který existuje ještě dnes, ale nefunguje. Během války byly koupele zničené, posléze znárodněné. V roce 1948 je opravili a vlastně fungovaly až do roku 1992. Tak co kúpime je?
První zmínky o obci můžeme najít již v roce 1317. Tehdy se jmenovala Villa Ganau. Ves tehdy vlastnili tři majitelé a jeden z nich byl jistý Bazillius, syn Gaana, podle kterého dostala obec své jméno. Součástí obce je i část Filice, pojmenovaná podle kolonisty Fily, kterému uherský král Béla IV. daroval místní pozemky v roce 1236. Název obce se postupně měnil nejdříve se jmenovala Ganfal, později Ganovecz. Maďarský název byl Gánóc a německý Gansdorf.
A ještě jedna zajímavost. Začátkem 19. století existovala v obci úzkorozchodná železnice do cihelny. Někde v okolí tady asi byl důl, kam byla později (možná až v 50 letech) postavená normální železniční trať.
A právě nad touto obcí, pěkně za železniční tratí vedoucí z Bratislavy do Košic, v krásně rostlém lese, se nachází útulná chatička České televize Brno.
Jsme na místě. Je tma a my víme, že chata je někde v lese. Začíná bojová hra, nazvaná kdo najde chatu. Jarda s Jirkou sedají do auta a prašnou, úvozovou cestou ujíždějí do tmy. My s Janou, se strachy vytřeštěnýma očima, šlapeme za nimi a hledáme. Dole v údolí svítí Poprad a nahoře nad námi hvězdičky. Všude klid a ticho. Kolem dokola v lese stojí chaty. Opuštěné, zavřené. Jen ta naše pořád nikde. Ale kdo hledá, vždycky najde.
Chata stojí pořád na stejném místě. Rozděláváme oheň a píšeme první SMS. Kde holomci jste? Parta č. 2 vyjíždějící z Třebíče, má totiž klíče. Mobil pípá za chvíli. Čekám na benzínové pumpě v Brně. Píše Honza. Padáme do mdlob. Jak dlouho jim to může trvat než dorazí? Vytahujeme vajíčkovou pomazánku, chlebíčky, pivo i víno. Přece se musíme něčím zabavit.
Za hodinu píšeme znovu, kde jste. Jsme v Rožnově. Proboha co dělají v Rožnově. Kam jedou? Propadáme depresi. Je nám špatně, z té vajíčkové pomazánky (tedy mi a Janě, hoši by mě ukamenovali, kdybych to nenapsala popravdě), chce se nám spát, hodiny se blíží k půlnoci. Odpadáme. Jarda leze do spacáku, Jana na posed, já na zadní sedadlo auta, Jiří na přední sedadlo auta. Spíme na půl ucha.
O půl druhé ráno nás budí řev. Naši milí kamarádi, taky hrají bojovou hru kdo najde chatu. Ve dvě hodiny ráno letního času, je konečně naše výprava kompletní. Honza slavnostně otevírá chatu, vyhání a vynáší myši, a můžeme se nastěhovat my. Padáme do peřin. V 7. ráno vstáváme, čeká nás Kriváň. Olinka rozhodla. A když Olinka rozhodne, jsme v pozoru všichni.
O půl osmé ráno si v duchu opakuji: Osoby, po kterých bude horská záchranná služba pátrat a nebo je zahraňovat musí povinně uhradit náklady na tuto činnost. Vyplývá to z novely zákona o horské záchranné službě. Novela taky umožňuje uhradit jednorázové úrazové pojištění pro návštěvníky hor. Podle ministerstva je taková praxe běžná ve všech alpských střediscích. Pojištění se jmenuje OUT+ACTIV a můžou si jej sjednat všichni. Základ: pro pěší turistiku vycházkovou, pěší turistiku horskou, sjezdové lyžování, jízdu na běžkách, snowboarding, sáňkování, jízda na bobech. Cena 20,- Sk na osobu a den, 500,- SK na osobu a rok. Pojištění extrém je na aktivity, které skoro nikdo z nás neprovozuje, kromě Jardy který v zimě leze tam kde normálně jiní lidé nelezou a pak to sjíždí na lyžích. A já jenom doufám, že ví co dělá. Tak.
Vyrážíme. Jsme s Janou pojištěné do výšky 2000 m a tak doufáme, že výš nepolezeme. A navíc je nám špatně. Přijíždíme do města Vysoké Tatry. Hledáme ta známá místa, lázeňská městečka uprostřed lesů, špičky honosných vil vyčuhujících z krásných smrkových parků. Nevěřícně koukáme kolem sebe. Všude kolem dokola, jen suchá žlutá tráva, pařezy, kořeny, zbytky stromů, sem tam osamělý vzrostlý smrk. To všechno tady zůstalo po tornádu, které se Tatrami prohnalo v listopadu roku 2004. Zatlačujeme slzy. Nechápeme, chápat se to prostě nedá. Příroda se rozhodla Tatry zpustošit, zastrašit, ponížit. Ale ony se nedaly. A spolu s nimi i lidé, kteří se pustili do práce . Možná mohli lidé kdysi lépe přemýšlet. Les který před 150 lety založili, kompletně zničilo tornádo. Prý tady byly Pastviny. Názory jsou různé, řešení nejistá.
Ale co, hlavně že na Tatry nezanevřeli turisté, horolezci, lázeňští hosté. Cestou do Tater jsme potkávali auta, která skoro všechna měla českou poznávací značku. Řekla bych že 90% všech lidí co jsme v Tatrách potkali byli Češi.
Řítíme se "Cestou svobody", kterou se každý návštěvník Tater dostane přibližně za jednu hodinu z nejzápadnější městské části Podbanské, přes všechny tatranské osady, s výjimkou Dolného Smokovce, až na východní hranici města, do osady Tatranská Kotlina. A kdy by jste to nevěděli, město Vysoké Tatry vzniklo v roce 1947, má asi 5000 stálých obyvatel, 15 městských částí (původně samostatných osad) a 398 km2 velkou rozlohu.
Protahujeme údy a vyrážíme na Kriváň. Je to náš druhý pokus. Ten minulý moc úspěšný nebyl. Déšť nás vyhnal zpět do doliny. Dnes nám počasí přeje a my potíme první kapky potu.
A teď by možná mohl následovat popis trasy, výškové metry, popis okolních vrcholků. Ale mě v tu chvíli napadá úplně něco jiného. Zdolávat vrcholy, potěšit sebevědomí, rozhlednou se po kraji, k vysokohorské turistice a k turistice vůbec patří . Ale pro mě to nejdůležitější, co k horám a cestám do hor patří, je kamarádství. Kdysi dávno jsem si psala "cancák" a na jeho první stránku
jsem si napsala básničku ruského básníka Vladimíra Vysockého:
Když stane se, že kamarád
zaváhal nebo zklamal snad
a ty bys prostě věděl rád,
zda ještě můžeš na něj dát
vezmi ho hor, uvidíš!
Nechystej mu tam žádnou lest,
jenom si zkuste skály zlézt,
ať víš, s kým máš tu čest.
Možná, že v horách ztratí vtip,
ohrne nos a zdrhne zpět,
sotva ho spálí první led,
začne ti vyvádět -
pak je jasné, nech ho být !
Jen ať se vrátí - vždyť to víš:
s takovými se nejde výš,
o těch se mlčí spíš.
Když ale zuby zatíná
vzteká se, přitom šlape dál,
nezřítíš se s ním z žádných skal -
on by tě nenechal.
Až k vrcholům se bude drát,
až tam tě bude podpírat.
Pak vedle něho pevně stůj
a vždy mu důvěřuj.
Cesta k vrcholům nemusí být jen procházka růžovým sadem, přijdou krize, opustí nás síla, zradí zdraví. A teprve tehdy se síla kamarádství projeví.
Kamarádi si z vás můžou dělat legraci, utahovat si z vás, můžete se stát terčem jejich vtipů, hlášek, může si vzájemně lézt na nervy, nepotřebujete se nějaký čas vidět. Ale přijde krize a stačí zavolat. Je mi zle. A oni jsou tu. Stojí při vás, pomáhají, pohladí slovem, všechny hádky jsou zapomenuty a vy cítíte a vidíte, že nejste sami.
Tohle všechno se mi honí hlavou cestou k vrcholu. Opravdoví kamarádi se totiž hledají těžce. Jako ty jehličky v kupce sena a když jsou, je třeba je hýčkat.
Kamarádství občas umírá na čas. Přesto existují mezi mými kamarády lidé, které sice nevidím denně, ale vím, že jsou, a že když zavolám nebo napíšu já, jsou snad rádi, že i já jsem. Možná si to zapomínáme v té uspěchané době občas říci. Možná nám v tom brání stud, možná si myslíme, že by jsme vypadali hloupě. A tak, až bude mí milí kamarádi tyhle řádky číst, věřte, že jsem ráda, že vás mám a že opravdu jenom stud mi brání, vám všem to říkat do očí. Možná ani netušíte, ale můj život by bez vás byl o mnoho chudší a méně veselý a věřte, že se celý život řídím pořekadlem: rodinu si nevybíráš, ale kamarády ano. Proto asi ten výběr bývá tak pečlivý.
Šlapeme k vrcholu Kriváně. Se mnou šlape Jana. Někde hodně vepředu Honza, Bába, Olga, Zdeněk, Jarda, Vašek….Nejsme v téhle sestavě poprvé. Už víme co můžeme od sebe čekat, už víme, že jsme naladěni na stejnou vlnovou délku. Je paráda mít takové kamarády.
No a dnes jsme s Janou vrcholu nedosáhly. Vzdaly jsme to pod vrcholem. I vrcholoví horolezci se vracejí. Tak snad příště. Zbytek výpravy tam někde v mlze sedí a možná nám dvěma i mává. Kriváň se svým vrcholem ve výšce 2494 m je nejen dominantou západní části Vysokých Tater, ale je dominantní i svou historií. Vidět ho můžete již od Liptovského Mikuláše, a obyvatelé Liptova je dlouho považovali, za nejvyšší vrchol Tater vůbec. Od 15. století se pod Kriváněm dokonce dolovalo zlato a horníci možná byli vůbec první, kteří na vrchol vystoupili. Ale první dochovaný záznam o výstupu na Kriváň je z roku 1772. Přesně 7. 8. na vrchol vystoupil Jonáš Andrej Czirbesza za Spišské Nové Vsi. V době národního útlaku Slováků se Kriváň stal symbolem národní hrdosti.
Z vrcholu (což nemůžu potvrdit) je nádherný rozhled na Tatry a horní Liptov. Pod severní stěnou leží divoká, turistům nepřístupná Nefcerská dolina.
Jižní hřeben ohraničuje Vážeckou dolinu, v jejíž dolní, lesnaté části, leží Jamské pleso a v horní, skalnaté části, nazvané Za Handel (odvozeno od hornického názvosloví) Zelené Kriváňské pleso. A na krivaňském Grůniku jsou dva bunkry z druhé světové války.
Kde končí lidské příbytky
začínají stromy,
kde končí stromy,
začíná tráva,
kde končí tráva
začíná ticho,
kde končí ticho,
začíná člověk. ( M. Legutky)
Na opačné straně Vysokých Tater než je Kriváň, začínají Tatry Belianské.
Jsou jen 14 km dlouhé, od osady Tatranská Kotlina po osadu Javorina. Zabírají 64 km2. Od 1. července 1978 však přes Belianské Tatry vede jen jedna jediná trasa a tou je naučný chodník přes Monkovu dolinu. A tam vedou naše kroky další den.
Technická náročnost trasy není vysoká, ale fyzicky a hlavně psychicky je túra plně srovnatelná s těmi vysokotatranskými. Cestou totiž zdoláme 900 m převýšení. Uf. Hned u vstupu do doliny zaplatíme vstupné 50 Sk. A hurá k vrcholu.
Počasí nám tentokrát moc nepřeje. V dolině leží mlha, vidíme jen kousek před sebe. A tak informace o dolině zjišťuji až po příjezdu domů: Stoupání dolinou je zpočátku nenáročné. Postupně se dostáváme do kaňonovité části doliny, kde nás začínají obklopovat vysoké skalní útvary neobvyklých forem (nevidíme - mlha) Chodník se z kaňonu příkře zvedá a začínají těžší úseky. Nejprve překonáváme skalnatý práh (pořád mlha). Nároky na fyzičku zvyšuje vápencový podklad, neboť stačí trochu vlhka a cesta začíná nepříjemně klouzat. (přestávám dýchat, můj nízký tlak je ještě nižší…) Postupujeme co nejopatrněji. Při pohledu dolů zjišťujeme (nic nevidíme, mlha), jak rychle jsme se díky strmosti svahu dostali nad skalní útvary v soutěsce.
Výhledu kolem sebe a před sebe si zatím moc neužijeme (pořád není vidět, vidět je jenom mlha) protože se úzká dolina zatáčí. Pořád stoupáme (to vidíme, potíme krev), s nastoupenými metry řídnou stromy, začneme se setkávat s kosodřevinou (dýcháme, pijeme, nevidíme). Cestou můžeme obdivovat i pestrou vápnomilnou květenu (pořád mlha, žádné kytky). Začínají květnaté horské louky, a to je začátek posledního travnatého úseku výstupu. Ani ten není žádnou procházkou. Stoupání do Širokého sedla (1826 m) sice není tak prudké, jako skalnaté partie, ale i tak jeho překonání chvíli trvá. Vrchol hurá.
Poslední družstvo dobylo vrchol. Jiří má nemístné poznámky, a tak mu s klidem Angličana odpovídám: " Poprvé v Tatrách a už děláš machra."
Kdyby bylo hezky, byli by jsme odměněni jedním z nejkrásnějších výhledů na celou část východních Tater. Viděli by jsme prý: Kežmarské štíty, skupinu Lomnických štítů, Pyšný štít, Jahňačí štít, Baraní rohy, Kolový a Ledový štít, Širokou. Částečně Javorovou dolinu, Zadní Meďodoly, Hřeben Belianských Tater. Vidíme prd. Je mlha.
Ze Širokého sedla cesta traverzuje masív Hlúpeho a klesá do Kopského sedla. Zde naučná stezka končí. Návrat stejnou cestou zpět, není možný, a tak musíme vpřed… Možná symbolicky. Není návratu. Ještě jedna zajímavost: provozovatelem naučné stezky je Urbariat Ždiar - spolek vlastníků půdy.
Třetí den v Tatrách konečně svítí sluníčko. A naše kroky vedou na Zbojnickou chatu. Bohužel Honza zůstává v základním táboře. Kotník bolí a tak Honza chalupaří. Dáváme mu rady (možná nemístné) co má a nemá dělat sedáme do aut a vyrážíme do Smokovců. Zubačkou se necháme vyvézt na Hrebienok a pak už jen po svých Velkou Studenou dolinou k vrcholům.
Je nádherná sobota. Nad námi modrá obloha a před námi 7 km dlouhá dolina, která má nejvíce ples v Tatrách 22. Centrem doliny je Zbojnická chata, ke které vedou naše kroky. Užíváme si to. Kolem dokola rostou jeřabiny, které začínají nabírat tu pravou podzimní barvu. U Dlouhého plesa rušíme z rozjímání rodinku kamzíků, nevím co si o nás všech, kteří tady funíme, potíme se myslí.Jaksi to nedávají najevo. Nad námi ční Slavkovský štít (2452 m) a na jeho vrcholu může pozorovat malé pidimužíky. Asi jsou to lidé.
U chaty je docela narváno. Ale vaří tady nejlepší polévku v celých Tatrách. Neodoláme. Hoši vtipkují na úkor slečny, která sedí s námi u stolu. Bába ji nabízí už zase svobodného Jiřího a Jiří naopak předhazuje Bábu, že to je ten nejvíce ubrblaný chlap. No prostě sobota jak vyšitá.
Ve Velké Studené dolině jsou dva značkované přechody, jeden je přes Prielom (2288) na sever do Bielovodské doliny a druhý přes Priečne sedlo (2352) na východ do Malé Studené doliny. Oba přechody jsou schůdné jen v létě. Koukáme se na oba, ale nechceme Honzíka nechat samotného v základním táboře dlouho a tak otáčíme a šlapeme zpět do údolí. Ještě naposled si vychutnáváme pohledy na nádherně osvětlené štíty, na krásu, která se možná už brzo uloží k zimnímu spánku. Rušit ji budou jen osamocení horolezci, kteří i ve sněhu a ledu budou znovu a znovu zkoušet zdolat ty nádherné tatranské štíty vyčnívající až někam k nebi. Nejsme horolezci a tak se pro letošní rok s Tatrami loučíme.
Čeká nás poslední večer v Tatrách a pak už zase jenom cesta domů.
(Vysoké Tatry představují ojedinělou koncentraci přírodních krás a právem si zaslouží označení miniaturní Alpy. Na ploše 341 km2 (slovenská část má 260 km2) se soustřeďuje všechno, co nabízí alpský masív. Vysokohorská krása rozptýlená v Alpách na velké ploše je v Tatrách koncentrovaná. Hlavní hřeben má délku 26 km. Začíná Laliovým sedlem a končí Kopským sedlem na východě. Nejzápadnější vrch je Svinica. Posledním vrcholem na východě je Jehněčí štít. Protipólem tatranským hřebenům jsou doliny. Největší z nich je Koprová dolina.
Štíty převyšují jižní kotliny o celé dva kilometry. Jsou nejvyšší ne jen na Slovensku, ale v celém 1200 km dlouhém karpatském oblouku. Deset tatranských vrcholů převyšuje výšku 2600 m, dalších patnáct je vyšších jak 2500 metrů. Vrch Moldeveanu (v pohoří Fagaraš v Rumunsku) by byl s nadmořskou výškou 2543 metrů až na 16 místě.
Každý tatranský vrch má nějaký svůj neobvyklý název: Baraní rohy, Mlynár, Satan, Dračí štít, Jastrabia veža……….)
Utrhl jsem květinu,
zvadla.
Chytil jsem motýla,
zemřel mi na dlani.
Pochopil jsem,
že krásy je možné se dotýkat jen
S r d c e m