Téměř jarní putování za MM a Mao Ce-tungem aneb Brno, Petrov a andělé na Špilberku

Tímto cestopisem bych rád přiblížil čtenářům Turistiky jeden vydařený výlet do jihomoravské metropole, který ozdobilo krásné počasí, půvabné historické památky, zajímavé exponáty ve výstavních síních i probouzející se příroda. A hned v jeho úvodu musím také upozornit na ono MM v jeho titulku. V tomto případě se sice skutečně jedná o slavnou americkou blondýnku s větrákem pod sukní a někdejší světový sex-symbol i múzu mnoha umělců … ale nejen o ni. Zřejmě nejslavnější MM (Marilyn Manson odpustí) totiž tentokrát – alespoň pro autora těchto řádků – zcela zastínila další slavná dáma volných mravů, skrývající se za „osvědčenou značkou“, v tomto případě právě se napravující, Máří Magdaléna. Celý článek bude o posledním předvelikonočním pracovním pátku, ve kterém ještě astronomicky ve svých pažích svírala opratě paní Zima, ale přes den již odpočívala a svou vládu předávala mladému Jaru.

Náš prvotní plán byl jasný. Zajedeme do Brna, zaskočíme do tamního Diecézního muzea, na Špilberku se podíváme na Warholovu výstavu „V hloubi mé zahrady“, navštívíme prostory Pražákova paláce, patřícího brněnské Moravské galerii, a tím se natolik zasytíme kulturními vjemy, že budeme rádi, když pak ještě časově i fyzicky zvládneme zasunout do svých útrob také něco poživatin a tekutin. Pro případ dehydratace a následně se blížícího kolapsu jsme byli vybaveni plackou slivovice a půllitrem ledového čaje. Že se náš den nakonec odvíjel přece jen trošku jinak, zavinilo právě ono – již zmíněné – krásné počasí. Hlavní dva body programu jsme však čestně a beze spěchu splnili, tentokrát ovšem hlavně díky tomu, že brněnské Diecézní muzeum nebylo v obležení davů (nejen) věřících turistů, kteří najednou pocítili neodbytné nutkání pohlédnout do očí Madoně z Veveří. V tomto ohledu jsme se, naštěstí, báli zbytečně a předpoklady sdělovacích prostředků i různých médií byly jako obvykle mylné. Vzhledem k počasí a počtu „lidstva v terénu“ byl páteční termín cesty geniální volbou. Koneckonců i na Špilberku bylo relativně „liduprázdno“.

V těchto souvislostech musím ale „přednést jednu stížnost“, týkající se „reklamních kampaní“. Zatímco o putování Madony z Veveří, převážené z nejmenší světové metropole do největší světové dědiny, psaly epopeje snad i zpravodajské letáčky v Horní Dolnízarohem, „reklamního superagenta“ Andyho naše média tak nějak odzívla a pro mnohé tak možná tato výstava zůstane navždy utajeným klenotem (autor článku se teď musí veřejně přiznat, že současné všeobecné nadšení z Madony z Veveří nikterak nesdílí a některé části obrazu mu přijdou vysloveně – slušně řečeno – nepovedené, zatímco s Warholovou ranou tvorbou a jeho půvabnými obtloustlými andílky se našinec nepotkává každý den; a přitom je to zážitek, který jen lehce snižuje tradiční komerčně-polévková část výstavy a na kterou se člověk musí podívat se stejným nadhledem jako na Rodriguezova Desperada – oboje je pak skvělé).

My jsme však informace o Warholově výstavě měli, a tak jsme mohli brzy ráno vyrazit na šumperské vlakové nádraží. Venku mrzlo až praštělo (to je sice básnická licence, ale pár stupínků pod nulou bylo, a klepali jsme se pěkně), takže jsme k vlaku dorazili až zbytečně brzo. Následovaly přestupy v Zábřehu i České Třebové, a potom již cesta mezinárodním railjetem ku Brnu. Je pravda, že jsme čekali něco lepšího než sedačky otočené proti směru jízdy a prostoru asi jako v letadle, ale ve vlaku bylo alespoň čisto, teplo a hlavně jsme si bez problémů sedli (docela rád bych ale viděl, jak se na naše sedadlo souká taková Halina Pawlowská, plně trénující Ota Zaremba nebo Imra Bugár či nebožtík Jirka Růžička).

Po příjezdu do Brna se přes Zelňák vydáme na Petrov. Do otevření muzea nám ještě chvilka zůstává, tak si v klidu obejdeme katedrálu, krátce nahlédneme do jejího interiéru, pohovoříme s postarším Jihlavanem, který přijel pozdravit Veveří, a s úderem desáté vplujeme do muzejní budovy. V té chvíli jsme zde pouze čtyři, takže rychle koupit lupeny, hodit věci do šatny (i zrcadlovku, když už se tu nesmí fotit) a utíkat do undergroundu, ať jsme první. Potom nevelké muzeum rychle proběhnu, abych věděl, do kterého sektoru mám následně soustředit svou pozornost. Lidí pomalu přibývá, a přesto, že je přehledné a celkem logicky ikonograficky „poskládané“, každou chvilku se nás někdo zeptá, kde že vlastně ten poklad z Veveří ukrývají. Já tuto Madonu naštěstí už viděl několikrát v Praze i v Olomouci, takže se mohu plně soustředit na objekty, které mi přišly nejzajímavější.

Mezi ně určitě patřila skulptura Madony z konce 15. století (úvod výstavy), sochy Ježíše a sv. Petra (alespoň myslím, že to byl on, v jejím středu) a v podstatě úplně celá poslední místnost. Největší bombou byla pro mě ale – v úvodu cestopisu již zmíněná – Máří Magdaléna. Pozdně barokní obraz (Letovice, konec 18. století) už naprosto opustil pravidla slohu a poměrně realisticky zpodobňuje hubenou namalovanou kurtizánu, obracející se k bohu v podobě krucifixu. Temnou atmosféru současnosti dokresluje lebka na stole, lepší zítřky světlá krajina v protějším rohu. Možná ten obraz není žádný zázrak, ale osobně ho považuji – když ne za úžasný, tak alespoň za – velmi působivý. Zato obraz pyšnící se tím, že pochází z Caravaggiova okruhu, jsem obešel takřka bez povšimnutí (naštěstí nejsem znalec, takže mohu). A musím se přiznat, že jsem kvůli MM dokonce musel z kapsy vytáhnout malý kompakt a zákaz focení porušit.

Po asi 45 minutové prohlídce muzea (dá se ale proběhnout i v rámci pětiminutovky) si dokoupíme rozšířené vstupné na střední okruh, pořídíme nějaké publikace a vydáme se do věží. Neogotické dvojvěží katedrály sv. Petra a Pavla sice dosahují výšky 81 metrů, ale oba vyhlídkové Ochozy – nebo spíše balkonky – se nachází ještě v jejich první polovině, tedy těsně nad klenbou samotné katedrály. Počasí je perfektní (drobný opar sice stále ještě je, ale většinou bývá podstatně hůře), slunce správně natočeno, takže nic nebrání krásným výhledům na staré město a špilberskou hradní pevnost. Příjemným zpestřením výstupu po 124 schodech je také malá katedrální klenotnice v půli cesty a vedle pokladny. Jenom je škoda, že se nedá vstoupit do oratoře nad presbytářem a odsud pohlédnout do chrámových prostor.

Po opuštění katedrály se již vydáváme mezi „políčky“ fialových krokusů vzhůru k jedné ze dvou největších brněnských dominant, k hradní pevnosti Špilberk. Zoncna už řádně rumpluje, takže mnozí z těch, kteří se pod Špilasem pohybovali také, počali odkládat jednotlivé vrstvy oděvů. Ctitele a znalce ženské krásy rozhodně nepotěšil fakt, že se v drtivé většině případů jednalo o osoby silně nevzhledné, obtloustlé a často to ani nebyly ženy. My jsme ale pílili vzhůru, abychom byli co nejdříve na výstavě děl krále pop-artu, Andy Warhola, který – kdyby neměl štěstí - tak se narodil na východním Slovensku jako Andrej Varhola. Ale dokonce i u nás v Šumperku se najdou tací, kteří o sobě prohlašují, že jsou s Andym vzdálenými příbuznými. …

Na výstavě nás čekají sice postavičky také obtloustlé a v podstatě bezpohlavní, ale tito silně boubelatí andílci jsou naopak velmi vzhlední, až půvabně krásní. Nechybí obvyklé červenobílé plechovky, krásná Marilyn Monroe (mně osobně se ovšem nikdy moc nelíbila a Andymu - alespoň podle některých barevných kombinací, ve kterých ji vypodobnil – asi také ne) ani v titulku článku zmíněný čínský hodnostář. Výstava se jmenuje podle Warholovy rané série kreseb z roku 1956 In the Bottom of my Garden, což je zde překládáno jako V hloubi mé zahrady. Překlad je to pěkně eufemistický, ale každý kdo má alespoň nepatrné povědomí o Andyho životě a zná pár anglických slangových výrazů, tuší, že to americký mistr téměř slovenského původu zřejmě myslel trošku jinak. Na to už se ho ale nezeptáme …

Po výstavě se ještě podíváme do shopu, kde se mj. prodávají plakáty s některými Mistrovými díly. Tady jsme ale výrazně ušetřili, protože do přeplněného kéru v paneláku se stejně moc nehodí a při cenách kolem 2.000,- Kč za kus se nám zdály přece jen lehce předražené. O samotné výstavě, která potrvá až do 1. května 2016, se případní zájemci více dozví na: https://www.turistika.cz/vylety/hele-vole-warhol-je-zase-v-salingradu-aneb-v-hloubi-me-zahrady-brno

Na výstavě jsme pobyli stejně dlouho jako u „té z Veveří“, zastavili se tradičně v barokní lékárně (což je pozdně barokní mobiliář lékárny z brněnského kláštera alžbětinek, umístěný v prodejně vstupenek a suvenýrů na I. hradním nádvoží), kde mě poprvé překvapila svoboda fotografování, a poté jsme si dalších 40 minut užívali nádherného počasí při obcházení Špilberku. Krásné výhledy na Brno, modrá obloha, teplo, málo lidí … víc si snad ani nešlo přát. Po řádném pokochání se a pořízení patřičné fotodokumentace jsme se vydali na oběd – víceméně již tradičně – do restaurace s vlastním pivovarem Pegas. Pojedli jsme, popili a nezbývalo nám nic jiného než pomalu cvaknót a balit kramle.

Nás už čeká jen tradiční nahlédnutí do kostela sv. Jakuba (bohužel je zde pohřeb, takže prohlídka se tentokrát nekoná), pohled na ďupu Nemravného mužíčka, Frajplac, rola a cesta vlakem přes Vyškov, Prostějov a Olomouc domů. Je pátek odpoledne, škola končí, takže jsou narvány i chodbičky. My jsme si naštěstí v pohodě sedli, ale zaregistroval jsem, že poslední „zoufalci“ opustili vagonová místa na stání až v poslední zastávce před konečnou, tedy v Postřelmově.

Zcela na závěr malá poznámka. Protože se jedná o cestopis brněnský, použil jsem v textu několikrát zdejšího specifického jazyka, zvaného hantec. Pro zcela neznalé tedy vysvětlím, že kér je byt, Špilas hradní pevnost Špilberk, zoncna rumpluje znamená, že slunce pálí, Cvaknót a balit kramle není popisem tesařské práce, ale nutnost zaplatit a odejít, Frajplac je brněnské Náměstí Svobody a rola nádraží. Ďupu jsem nepřekládal úmyslně, ale každý, kdo někdy Nemravného mužíčka viděl, dobře ví, co na svět vystrkuje …