Terasová vyhlídka a skály u Provodova

Janu dnes nechávám doma - velice jí bolí pata a já to vítám, protože mám naplánován průzkum skal a tůru o délce 20 kilometrů. Je nádherné ráno na konci léta, zatím chladný vzduch se tetelí pod jasně modrou oblohou a autobus mne veze na poslední zastávku předlouhé obce Želechovice - Lípa, kde vystupuji. Několik set metrů kolem hlavní silnice a pak jdu mírným stoupáním po asfaltové silničce do kopce až po první pasekářské usedlosti po zelené turistické značce. Když se pak zastavím a ohlédnu, naskytne se mi úžasný rozhled : vidím celé Hostýnské vrchy, před sebou Slušovice a za nimi rozsáhlou hladinu přehradní nádrže, vlevo v dálce Zlín a napravo město Vizovice a hřbet Javorníků.

Dalším stoupáním přes lesík k dalším pasekářským usedlostem a pěknému klidnému údolíčku, je tu moc hezky a tak přestávka a svačinka. Pak opět po asfaltce vzhůru ke shluku domů a rekreačnímu středisku, přestavěnému z nějakého objektu bývalého JZD. Před ním ohniště s ještě živými plameny a tři "rekreanti" tam za hulákání sprostonárodních písní snídají pivo a rum...

Je tu rozcestí a odbočka na Terasovou vyhlídku, je to jen 1 km daleko a tak se tam jdu podívat. Silnička vede po vrstevnici mezi loukami a pod cestou i nad ní se za elektrickým ohradníkem pasou nádherní plnokrevníci koníci. Jsou nádherně osvíceni ranním sluncem, chvilku přemlouvám jedno zvíře, aby mi zapózovalo a Světe zboř se - ono poslechne !! Jásám a jdu dál. Na vyhlídce nacházím odpočívadlo a překrásný rozhled na Vizovické a Hostýnské vrchy a město Zlín.

Po návratu zpět kolem několika domů po zelené stále do kopce. Je to tady velice pěkné - typická Valašská krajina s desítkami vršků, samotami a kouzelnými výhledy - člověk se tu cítí velice dobře. Míjím poslední pasekářskou chalupu a hned za ohbím už polní cesty je hezký výhled na Provodovsko. Je tam jeden kopec, jehož komolý vrchol připomíná sopku - podle mapy je to Rýsov, jež ukrývá tajemné skalisko Čertův kámen se stopami hradu. Dostávám se pod vrcholovou louku vrchu Drdol, je tu opravený statek a v ranním slunci je na něj velmi utěšený pohled. Z Drdolu zelená vede k lesu s turist. rozcestníkem a pak kousek stoupání po cestě vysypané drtí a kamením do sedélka a odsud 3 km stoupání lesem s mnoha hezkými zákoutími a okolo upravené studánky až na paseku pod Komoncem. Zobnu pár sladkých ostružin a zelenou vyměním za modrou značku. Stoupám k vrcholu Komonce, ale ještě pod ní se posilňuji bohatou svačinou - dnes mám sebou pečený bůček a je moc dobrý, jen nesmí člověku spadnout do mraveniště, jako se to samozřejmě přihodilo mně !

Vrchol Komonce obcházím už mimo značku po úbočí a pak se dostávám k místu, kde jsem kdysi zahlédl v lese nějaké skály. Je tu šílený sráz - přímo rovně dolů to tedy v žádném případě nepůjde a tak doleva lesem a i pak se spouštím z takového svahu, až se mi z toho málem zatočí hlava ! Houbeles - mám nízký tlak a je to jen nedostatek kofeinu !! Nacházím se v kotli - depresi - vyplněném balvany a kameny pokrytými mechem, je to tu dost o hubu a tak je nutno zvažovat každý krok. Pomalu se dostávám pod tři skalní výchozy pískovcových skal. Jejich největší výška dosahuje asi 10 metrů, ale na obdivování na nich není nic - skaliska jsou rozpraskaná, zvětralá a drolí se, jedná se o mrazové sruby, na focení to tu taky není a tak zpět na turistickou značku. Lezu na ní málem po čtyřech a jen trnu, ať nepřepadnu naznak !!

Od jedné mé známé - zlínské horolezkyně - jsem dostal avízo na skály, které se mají nacházet tady někde opodál a tak se je vydávám hledat. Přes vrcholek hřebene a lesním průsekem dolů k Provodovu a zanedlouho je tu malé sedélko s bizarním balvanem a hned vedle se v hustém lese nachází asi 5 m vysoká skála, jejíž pískovec má medovou barvu a je rozleptán sérií skalních dutin a množstvím voštin. Kolem polovyschlého potoka scházím přes rozsáhlou paseku do lesa, pěšina klesá , když tu vlevo vidím rokli a za zatáčkou vrcholky skalního městečka pod Hvězdou - alespoň tak to tu nazývají zlínští horolezci. On je to v podstatě " jen" skalní hřeben nad soutokem potoků a je protknut chodníkem, ale skaliska , která ho zdobí, rozhodně stojí i za opakovanou návštěvu ! Skalní stěny jsou nádherně modelované a zdobí je nespočet malých skalních dutin i větších kruhových otvorů tafoni. Skály jsou též velmi bohatě vyzdobeny voštinami a najdeme tu velmi unikátní tvary, které tu v měkkém pískovci vznikly a ačkoliv zdejší skalní útvary nedosahují velikosti Horních Lačnovských skal, s jejich krásou mohou směle soutěžit !!

Vyměňuji si film, ale slunce zalézá za mraky a nevylézá ani po půlhodinovém čekání a já musím dál, tak snad někdy příště ...

Po blátivé cestě pokračuju od soutoku potoků k chatové oblasti. Jedni chataři si tu v potoku (!) umývají auto a na mne se vyřítí jejich kokršpaněl. Pes je samozřejmě vůbec neposlouchá, musím mu pohrozit kamenem. Jdu dál a jsem vzteklý na psa i na ně - lidi si tu demokracii vykládají nějak špatně : on si každý myslí, že si může dovolit všechno a měl by jim to už konečně v televizi a v ostatních médiích někdo pořádně vysvětlit !! Přicházím k autobusové zastávce pod Maleniskem a protože bych na spoj musel víc jak 1,5 hodiny čekat, pokračuju přes obec Provodov na její spodní konec, kde se napojuju na žlutou značku a ta mne sady a loukami vyvádí vysoko nad vesnici pod výhledový vrchol Klenčov ( 536 m). V dáli jsou vidět vrcholky Beskyd. Začíná docela velké horko a dusno, nejspš brzy přijde bouřka. Za Klenčovem procházím po silničce nad hezkým údolím a kolem dalších pasekářských usedlostí vcházím do lesa. Tady potkávám tři jeptišky na čundru - ( to není vtip ! ) - prostě tři mladé řeholní sestry s batohy na zádech na výletě - nejspíš kráčejí k poutnímu kostelu na Maleniskách nad Provodovem...

Z lesa vycházím na Nových pasekách u autobusové zastávky, než mi to jede, tak v trávě intimní chvilka s rozečtenou knihou a doma ve Zlíně zasedám s Janou k posunutému nedělnímu obědu už ve 14. hodin...