Thajsko 2011 ** Ostrov Koh Tao ** Bangkok - 2.DEN

19. února 2011

2.DEN - Přílet do Bangkoku. Přesun autobusem do přístavu Chumphon

Jsme konečně tady! Sice máme ještě dlouhou cestu před sebou, než si začneme pořádně užívat, ale i tak už to máme skoro na dosah. Jelikož vystupujeme chobotem, tak si zatím nemůžeme vychutnat teplé počasí. Noříme se opět do útrob letiště a naše první kroky vedou na toaletu. Tady si měníme mikiny za trička a pak rychle na imigrační. Stojí zde v několika řadách houfy čerstvě přiletěvších turistů z celého světa. I když máme vízum vyřízené už z domova (a takových je tu většina), tak v řadě nakonec strávíme více jak hodinu. Batohy už nám právě sundávali z pásu, když jsme k nim konečně dorazili. Hurá! Jsou všechny. Zbavujeme je igelitových kokonů, měníme první dolar za místní měnu – bathy a míříme k východu z letiště. Musíme si sehnat buď dva taxíky a nebo SUVčko, kterým se necháme dovézt ke kanceláři agentury LOMPRAYAH. A máme štěstí, ale spíše už jsou tady na početnější skupinky turistů připraveni. Během krátké chvíle už nás pět sedí v krásném novém SUV. Cena je 1500 THB (což je cca 180 Kč na osobu). Je možné, že bychom něco usmlouvali, ale ani jeden na to nemáme chuť a navíc díky zpoždění letadla a dlouhému čekání na imigračním už nemáme tolik času a tak raději bereme první taxi, které se nám naskytlo. Venku svítí sluníčko. Rozkoukáváme se a vstřebáváme první dojmy z nového místa. První co je pro nás nezvyklé je jízda vlevo. Vymotáváme se z bludiště nadjezdů a podjezdů v těsné blízkosti letiště a míříme do centra Bangkoku. Jízda trvá okolo ¾ hodiny. Hodně záleží, jak je v danou dobu hustý provoz. Kolony aut jsou v Bangkoku na denním pořádku. Auta, která míjíme, nejsou starší než pět let a vesměs všechny asijské výroby. Taxíky mají nezvyklé barvy - většinou jsou růžové, červené a žluté. Na Tuk-tuk, což je malé třístopé vozítko sloužící na rychlou přepravu na krátké vzdálenosti, tady na dálnici těžko narazíme. To je králem v centru města. Koukáme z okna - zástavba se začíná měnit a hlavně zvedat. Vjíždíme do moderní části Bangkoku. Výstavba je tady v plném proudu. Mezi vysokými budovami můžeme zahlédnout i hada - je to vlastně nadzemka, která se klikatí mezi nimi. Po chvíli vysoké budovy mizí, zástavba se snižuje. Přibývá obchůdků a ulice se zaplňují lidmi. Vidíme první tržnice, pouliční prodejce dobrot, červeno-zlaté chrámy, dílny, krejčovství. Doprava se zahustila. Posouváme se jen krokem. Lidé zmateně kmitají mezi auty, řidiči tuk-tuků mezi nimi zručně kličkují. Taxíky troubí na pouličního prodejce ovoce, který táhne svůj stánek napříč ulicí. Mám pocit, že houstnoucí dav už rozrážíme i stěrači. Najednou naše auto zastavilo. Jsme na místě. Tahle krátká cesta stačila k tomu, abychom zjistili, že řídit auto v Bangkoku je opravu jen pro otrlé povahy. Takže pokud chcete někoho opravdu vytrestat, tak mu tady pučte auto a donuťte ho řídit. Pokud ve zdraví a bez nehody vydrží v tom blázinci půl hodiny, tak si zaslouží metál

Vystupujeme před nenápadnou kanceláří LOMPRAYAH. Radek je náš mluvčí, takže rozráží dveře a vstupuje dovnitř. Sledujeme jej přes prosklenou výlohu. Uvnitř mu dvě usměvavé Thajky sdělují všechny potřebné informace k odjezdu. O půl osmé večer máme přijít zpět ke kanceláři. Zde dostaneme lístky na autobus s již přesnými čísly sedadel a odvedou nás k místu odjezdu. Je prý nedaleko - necelých 200 metrů. Trochu nevěřícně kroutíme hlavami. Kudy tady do toho mumraje vjede autobus? Bude schopen zastavit a pak i odjet? Možná se snese z nebe . No, necháme se překvapit. Máme volno slabé dvě hodinky. Chceme je využít k obhlídce blízkého okolí, ale hlavně k najití dobré restaurace, kde si dáme tu první pravou thajskou ňamku. Velké batohy ukládáme ke dveřím kanceláře - prý nám je pohlídají. Scházíme z chodníku na ulici a splýváme s davem.

Vidíte ty dobroty!!! Úplně mi z toho tečou sliny. Mlsně zírám na vyloženou tabuli pouliční restaurace. Nabízí všechno možné. Od smažené či pečené rýže s masem či bez, nudle skleněné, rýžové - chudé či tenké. Zelenina na všechny možné způsoby. Dobroty z masa a ryb. Polévky a omáčky. Dochucovadla a koření. Na ploše 2 x 1 metr tu mají, vše po čem naše bříško touží. Ale jsme k sobě tvrdí. Nenecháme se zlákat prvním stánkem a jdeme dál. Další co naše oči zaujalo, byly kokosové ořechy. A to jsme již neodolali. Vybavila se mi ta dobře známá osvěžující chuť kokosového mléka, kterou jsem mohla poprvé okusit v Malajsii před deseti roky. A taky trochu "kýčovitá" vidina tropických dálek, kdy sedíte při západu slunce na sněhobílé pláži pod vzrostlou palmou, s Vašimi vlasy si pohrává lehký větřík, zíráte nepřítomně na širé moře a po troškách upíjíte z kokosáku s brčkem…

Kokosy už zde mají předpřipravené. Pečlivě ořezané a čekající v plastových nádobách s ledem na své nové žíznivé majitele. Thajka zručně do každého kokosu vyseká sekáčkem na maso otvor, kterým vsune brčko. Po vypití doporučuji dužninu vydlabat lžičkou a zbaštit, protože je to skvělá delikatesa. Myslím si,že přípitek kokosáky je stylové zahájení naší dovolené na půdě Thajského království. Je to balada a pohlazení, když Vám to bříška klouže chladivé kokosové mléko. Ňam, ňam. Málem bych zapomněla - jeden kokos stál 25 THB, což je našich 15 Kč. Tak přípitek máme za sebou. Teď to musíme pořádně zajíst. Vybrali jsme si restauraci, která nás zaujala na první pohled. Z rušné ulice vcházíme přes otevřenou místnost do zahrádky s posezením. Uprostřed je vybudované umělé jezírko se skálou, po které stéká voda zpět do jezírka. Jezírko je plné červených rybek. Všude kolem je plno různých soch, figurek, lampionů a žároviček. Na evropský vkus trochu přeplácané, ale jsem v jiné zemi, na jiném kontinentu, takže se sluší respektovat vkus místních obyvatel. Nabídka v jídelním lístku je obrovská. S výběrem jídla budeme mít problém. Tolik dobrotek na jednom místě a ještě k nim dali obrázky! Tak si raději nejdříve objednáváme pití - místní ovocné džusy jsou vynikající - nabízí je skoro všechny restaurace a i mnoho pouličních prodejců. V nabídce je většinou džus s červeného melounu, ananasu, z kokosového mléka či limetek a můj největší favorit je z manga. Džus se připravuje z čerstvého rozmixovaného ovoce, které se zalije sirupem a pak znova promixuje s ledem. Vzniká tak lahodná ledová tříšť s kousky ovoce. Jako hlavní chod si já a Marťa vybíráme nudle - nemůžeme to s tím rozmazlováním chuťových buněk moc přehánět. Vierka si objednává rybu - red snapper v česnekové krustě, Radek mušle v pikantní omáčce s rýží a Stáňa podléhá své zálibě v mořských živočiších a dává si chobotnici. Než nám jídlo donesli, úplně se setmělo. Stmívá se zde strašně rychle. Najednou je šero a za pár chvil úplná tma. Přece jen jsem teď mnohem blíže rovníku.

Nudle jsou výborné, překvapivě vůbec nepálí. Rybička je gurmánský zážitek. Začínám litovat, že jsem si ji nedala taky. Radkovy mušle mírně pálí, ale je to v normě a bílá rýže pálení částečně neutralizuje. Už jsme skoro všichni po jídle a Stáňův chobotnatec pořád nikde. Na hvězdu večera se zkrátka musí vždycky chvíli čekat. Přidává ji to na tajemnosti. A tahle chobotnice své tajemství opravdu měla. Už ji nesou. Mezi nás přichází star! Chobotnice je vkusně naskládaná na velkém bílém talíři. Obložená limetkami a přelitá hezky barevným sosem. Zaujala, očka se opravdu najedla. Teď přichází druhá fáze. Dychtivě koukáme na Stáňu, až vsune do úst první sousto a podělí se s námi o první dojmy. Během chvíle víme, že nepodělí. Z očí se mu začínají nekontrolovatelně hrnout slzy jako hrachy. Jeho hlava začíná nebezpečně měnit barvu. Ustaluje se u nachově rudé. Pláče a není to štěstím. Pusu má v jednom ohni. Po vypití celého džusu a vody, kterou jsme měli v batohu, se pokouší o první slůvka. "Tak to je fakt síla. Něco tak pálivého jsem ve svém životě ještě nikdy nejedl a to snesu fakt hodně". Nevěřícně koukáme a nedá nám to. Musíme ji taky zkusit. A ouha. Už brečíme všichni. Pálení se snažíme zapít vodou. Ta v nás mizí, jako bychom byli rozpálená saharská poušť. Na náš stůl musí být úžasný pohled. Vypadáme jako pět pohřebních plaček při nácviku na pohřeb. Ten krásně barevný sos, kterým je chobotnice přelita, je to její tajemství. Směs neskutečně pálivých papriček a česneku. Od té doby říkáme všem těmto thajským dochucovadlům s papričkami "jedy". Čím více papriček, tím větší "jed" to je. Ale to jen tak na okraj. Chobotnice se stává poživatelnou po pečlivém obrání a oškrabání všech "jedů". I tak Stáňa stačil proplakat a posmrkat hodně papírových ubrousků. Pokud měl v sobě nějakého bacila a ten ho chtěla zákeřně napadnout, tak už nemá šanci. Tohle ho muselo 100% odrovnat.

Platíme a pomalu se vydáváme zpět ke kanceláři. Před ní se již tísní spousta dalších cestovatelů s batohy. Zaměstnankyně LOMPRAYAH nás oblepují barevnými trojúhelníčky s čísly. Dostali jsme modrý a číslo, které je na něm uvedené, je číslo sedačky v autobuse. Ve stejný čas je z jednoho místa vypraveno vícero autobusů do různých míst v Thajsku. Barvy usnadňují orientaci nejen nám, ale také řidičům jednotlivých autobusů. Batohy dostávají také své visačky s označením Chumphon. Malá Thajka zavelela a dav baťužkářů se přesouvá pod jejím vedením na místo odjezdu. Po dvoustech metrech boje mezi auty a lidmi přicházíme na malé náměstí. Je to spíše takový netradiční kruhový objezd ve tvaru obdélníku. Na ostrůvku uprostřed skládáme naše batožiny. Máme tady počkat, než dorazí autobusy. Posedáváme mezi květináči. Sledujeme čilý ruch, který vládne všude kolem nás. Lidé nakupují u stánků, pojídají dobroty, mniši se vracejí zpět do chrámu. Kousek od nás parkuje cisterna s pitnou vodou. Každou chvíli přijede pikolík na kole s kanistry a za patřičný peněžní obnos je mu načepována čistá pramenitá voda. Když zrovna nikdo nepřijíždí, tak si prodejci krátí dlouhou chvíli vystřelováním do vzduchu malé svítící vrtulky. Ta střídavě přistává mezi auty. Vystřelovači mezi nimi bravurně kličkují a vracejí se zpět na odpaliště. A tak pořád dokola. Naše večerní siesta se očividně zalíbila místnímu bezdomovci. Proráží si cestu přímo přes nás. Z pytle co má přes záda vytahuje deku a ukládá se ke spánku u blízkého květináče. Naši skupinku zmerčil i pouliční prodejce ovoce. V proskleném vozíku s ledem má podle druhu uložené čerstvé ovoce. Půlka očištěného ananasu stojí 15 THB. Dává ji do celofánového pytlíku, naporcuje velkým nožem, přidá párátko a skvělá svačinka je na světě. Mimo ananasu nabízí spoustu jiného ovoce - melouny - červený ,zelený a žlutý, papaya, mango a ještě spoustu dalších. Jedno třeba vypadá jako kapie a chutná po nevýrazném jablku.

Před devátou hodinou přijíždějí patrové zájezdové autobusy. Zvenčí vypadají dost dobře. Jen trochu matou volánkové záclonky, ale jak jsem už psala - jiný kraj, jiný mrav. Batohy ukládáme do zavazadlového prostoru a usazujeme se v prvním patře, tak jak máme napsáno na modrých trojúhelníčcích. Jelikož pojedeme přes noc, tak každý dostáváme od řidiče deku. Máme před sebou 7 hodin jízdy do přístavu Chumphon. Autobus se rychle plní. Asi dvacet minut po nástupu autobus odjíždí z náměstí a míří pryč z města. Rušné ulice po chvíli mizí, hustota zástavby také a my vjíždíme na dálnici, která vede na jih Thajska. Sama dálnice je pro nás Evropany nezvyklá. Protilehlé cesty od sebe neoddělují středová svodidla, ale široký pás zeleně z velké části osázený keři či stromy. Nastává podobný rituál, na jaký jsem zvyklá z letadla. Bohužel je trochu chudší - jen mikrospánky a koukání z okna. Vynechávám návštěvu toalety. Stáňa na ni musel a po návratu říkal, že tam podruhé už opravdu nechce. Po čtyřech hodinách jízdy zastavujeme na benzinové stanici s odpočívadlem. Je jiná, než jsme zvyklí. Je to velký hangár, který je z přední části zcela odkrytý. Na dlouhých pultech je veliká nabídka potravinového zboží. Různé sušené a kandované ovoce, koření, oplatky, keksy, sušená masa a nealkoholické nápoje. Další část hangáru tvoří restaurace s rychlým občerstvením a toalety. Toalety jsou turecké. V každé kabince je sprška místo toaletního papíru a nádobka na vodu s vědrem na zalití. Když tam vstoupíte zcela nepřipraveni a na poslední chvíli, tak můžete skončit jako já. S kabelkou na doklady omotanou kolem krku a mikinou v zubech. Rukama se snažím udržovat rovnováhu, jak se dá. Ale zvládnou se dá vše a navíc turecké záchody jsou leckdy mnohem čistější než ty evropské.

Kupujeme si nějaké sušené ovoce, tyčinky a nealko. Radek neodolal a koupil si škorpiony. Moc vábně to nevypadá. V puse mám pocit jako bych cumlala kámen, který chutná po rybách. A kameny se přece nejí, takže milý škorpione, půjdeš z pusy ven. Klukům, ale očividně chutná. Klepítko po klepítku ožužlávají a obírají, až zbudou jen nepoživatelné části. Dle mého názoru je škorpion nepoživatelný celý, ale oni dokázali opak. Po půlhodinové přestávce opouštíme areál benzínky a jedeme dál. Už nikde jinde nezastavujeme a okolo půl páté přijíždíme do přístavu Chumphon.