toulky s megy I.

TOULKY S MEGY

Čím víc oznávám lidi, tím radši mám psy.

Příběh s Megy začal trochu smutně - umřela nám Ťapka, voříšek, kterého jsme zachránili přes mysliveckou kulkou, když se prababička s pradědou stěhovali, prodávali barák a neměli psa kam dát a my si ho vzali. U nás na zahradě strávil deset let azrovna když jsme bylina dovolené,tak Ťapka zemřela. Táta jí vykopal hrobeček, brácha pronesl smuteční řeč a já jsem pak asi za dva týdny, když se objevily první signály, že bychom mohli mít pejska nového – protože Ťapka všem chyběla,když jsme se vraceli zvenku, čekali jsme, že na nás odněkud vyskočí, začne ňafat a bláznivě se kolem nás motat, ale bylo pořád takové smutné prázdno, a tak jsem chtěl pejska, který se mi líbil vždycky. Labrador je jak známo dobrák, který zloději olíže ruku, a my bychom potřebovali hlídače na naší obrovskou zahradu, tajně jsme myslel na ridgebacka, ale toho by sevšichni v rodině báli. Tak jsem našelna internetuštěně, shodou okolností v sousedním Vroutku,vzdáleném od nás osm kilometrů. Jeli jsem se na něj hned v nedělipodívat. Hezký upravený dům na konci obce, velká zahrada jako u nás a šťastná zlatavá fenka kolem které se batolilo asi deset takových chundelatých kuliček, které vypadaly jako plešáci na hraní. Jedna taková smetanová kulička se k nám hned batolila, tak jsme se rozhodli, že štěňátko, které si nás všimlo, chceme. Tajně jsme doufali, že si nás nejen všimlo, ale je z celého vrhu taky nejšikovnější anejčilejší a nejodvážnější. Markétkakterá půjde po prázdninách do třetí třídy byla nadšená, že o když tři roky starší Anička mákocoura Kristiána, kterému říká pan Černý, tak ona bude mít paní Bílou,fenku, které vymyslela jméno Megy, což je anglický přepis Markéty a navíc se na Markétu, která má svátek 13. července ta naše fenka skutečně narodila, takže budou slavit ve stejný den narozky.

20 000 psích kilometrů

Když jsme si proMegy přijeli, bylo jíšest týdnů a kousek, a byla jako malé dítě- pořád chtělachovat, dvě hodiny spí, pak se trochu proběhne a zase spí. Měl jsem zkušenost jenom s kočkama a bylo pro mě zajímavé,jak jepes úplně jiný – daleko nemotornější, neohrabanější, bojí se vyjít do schodů, které kocour přeletí jedním plavným skokem, taky ten pes je dvakrát tak těžký při stejné výšce a smrdí, kadí doprostřed pokoje a ne do koutů jako kočky, ale je vidět, že bude vychovatelný, že je nastavený na poslouchání, že mu dokonce dělá dobře, když může poslouchat azná své místo ve smečce. Taky si hrajejinak než kočka -když něco dostane do tlamy, tak to pevně stiskne a kouše, zatímco kočka to pořád pouští a znovu chytá. Sotva začala Megy trochu chodit, připnul jsem jí kolem krku obojek – pěkně modrý, aby kontrastoval s její zlatavou srstí -a protožese nijak nebránila a nevzpouzela, nechal jsem jí ho napořád. A hned za pár dní jsem na obojek připnul šňůru a vyrazili jsme na procházku. Docela jsem se bál, že se bude zamotávat do šňůry, utíkat a tak, ale od začátku to s ní šlo, sice neodolala a šnůru kousal, ale po chvíli jí to většinou přešlo a chodila spořádaně a klidně jako slušně vychovaný pejsek. Když kus popoběhla dopředu, vždycky se za mnou otočila jestli mě vidí a počkala. Pro případ, že zaběhne už moc daleko jsme měl natrénovaný povel „k noze“ na který jsem jí pro jistotuukázal, že mám v ruce granule, a to přiběhla vždycky. Tak to šlo polovinu cesty, ale když jsme se otočili ašli zpátky,začala to vždycky hnát, jakoby se nemohla dočkat, kdy už bude doma. Potom, co mi takhle jednou utekla z dohledu, jsem jí vždycky připínal na šňůru a ona mě táhla, jako bych byl sáňky a mě se to líbilo jednak proto, že jsem šel rychleji, potom jsem přímo viděl, jak jí to posiluje svaly a formuje pěknou figuru a pak taky mi to připomínalo to, čemu spisovatel Ota Pavel říkal „slastný tah ryby“ zaseklé na udici. Takhle jsem s Megy prochodil všechny známé trasy v okolí a po čtrnácti dnech, kdy se procházky natáhly až na dvě hodiny denně, jsem začal objevovat cesty nové a místa, kde jsem nikde nebyl. Svěřil jsem se s tím známým Krenzům, když jsem se tak jednou v neděli vracel a oni si u školky hráli s vnoučaty. Krenzovi měli pejska, který se jmenoval Pegy a tak jim Megy hned padla do oka. Ota Krenz, který byl ředitelem části litvínovské chemičky, mi vyprávěl, jak naučili Pegy že s nimi byla schopná uběhnout čtyřicet kilometrů, zatímco oni jeli vedle na kole. „Ale pozor, když chce čůrat, tak se přičápne v desetikilometrové rychlosti a stojí na fleku,“ varoval, „no a cyklista logicky jde k zemi.“ „No jo, se psem to člověk uvidí úplně nový místa,“ vzpomínala paní Krenzová. „Já jsem to tak počítala, že jsem s Pegy nachodila za patnáct let dvacet tisíc kilometrů.“ To mě vyrazilo dech a musel jsem na to celý večer myslet.