Toulky s Megy V. Petrohrad

Petršpurk

Úterý byl zvláštní den, protože vLubenci neměla jít elektrika, a tak ve škole vyhlásili ředitelské volno. Učitelky argumentovaly tím, že bude tma a zima a nepůjde učit a navíc nebude fungovat kuchyň. Jenomže od rána bylo krásné slunečné počasí, dvacet stupňů a navíc elektrika šla, protože, jak jsme se později dozvěděli, někdo zelektrických závodů zapomněl poslat vzkaz, že se den opravy elektrických rozvodů přesouvá na jindy. Pro nás to ale byla výborná možnost, jak se vypravit na výlet v „poslední den letošního podzimu" což jsme si říkali již několikrát a vždycky pak přišel ještě další a další. Do oběda jsem pracoval vdílně a pak jsme vyrazili do Petrohradu. Vždycky byl pro mě název té obce záhadou, spojoval se mi stím ruským Petrohradem a carem Petrem Velikým a až teď jsem zjistil, že je to vlastně docela obyčejně Petrův hrad, i když ani Petr ani hrad už dávno neexistují. Je to jenom taková zapomenutá zřícenina ověnčená spoustou legend. Když jsem studoval cestu na mapě, pořád jsem si nemohl uvědomit, že by hlavní silnice zVarů do Prahy před Petrohradem křižovala koleje, jak je to na mapě namalované. Záhada se vyřešila snadno - křižuje je tak, že silnice podjíždí pod můstkem. VČernicích jsme odbočili na Petrohrad do leva a dojel jsem kvlakovému nádraží. Hned naproti stála docela pěkná hospoda, klasický zájezdní hostinec který nabízel i kulečník a já jsem si vtu chvíli uvědomil, že žiju již deset let takový kousek odsud, ale nikdy jsem tu ještě nebyl. A zase za to mohla Megy, která zvědavě vykukovala zauta a hned co vyběhla, začala štěkat, protože pár metrů od ní za plotem štěkala nějaká psí konkurence. Vyrazili jsme po červené, objevili anglický park sprastarými rozložitými stromy, znichž některé již padly za vlast, proměněný vpastvinu a prošli kolem krásného zámečku proměněného vdomov psychiatrických pacientů, kde by se mi velmi líbilo. Cesta na hrad pokračovala logicky stoupáním, střídavě jsem Megy připínal na obojek a zase odepínal, protože každou chvíli se objevil nějaký pes anebo projíždějící traktor. Na úpatí kopce jménem Zámecký Vrch anebo také Vrch všech svatých (460 m.n.m), když už byla vidět věžička kaple, Markétka jako vždycky řekla: "Tam nejdu." Na úzké pěšince jsem patřičně zadýchaní vpolovině kopce narazili na zvláštní úkaz - uprostřed pěšinky stálo kolečko spískem a na stráni oddychovali dva chlapi vmontérkách. Jako první je samozřejmě objevila Megy a za těch pár kroků, než jsme jí dohonili, už se stačili seznámit, ten vyšší zedník radostně volal:"To je krásnej pejsek, no ukaž, ty si šikovnej," a tak se Megy zase osvědčila jako dobrý, téměř profesionální navazovač kontaktů. Dozvěděli jsme se, že je sem poslali opravovat hrad, a protože to nejde jinak, musí až na vrcholek vytlačit kolečkem cement, písek i vodu. Pán říkal, že má doma taky pejska, což jsme mu neměli důvod nevěřit. Zbývající stoupání jsme již hladce vyběhli a objevili kapli sozdobně kovanou mříží, která zabraňovala vstoupit dovnitř, asi proto, a bychom si zblízka nemohli přečíst ty stovky nápisů jako „BYL JSEM TADY JARDA a podobně. O kus dál spravovali další zedníci kruhovou věž, bylo na ní vidět asi metr čtvereční nového kamenného zdiva a vyrovnali přístup. Vlezli jsme na Ochoz, Megy se trochu bála, ale jak je zvědavá, přeskočila to nakonec. Hrad byl vystavěn asi roku 1360 českým pánem Petrem z Janovic, po kterém byl pojmenován Petrsburg, neboť podle tehdejší módy dávali šlechtici hradům německá jména. Staří Čechové však říkali a psali Petršpurk.

Rytíř Petr, slepá královna a poklad ve skalách

Výše pak stával horní hrad, na jehož nejvyšším místě je umělá zřícenina. Předháněli jsme se, kdo odvážněji vyšplhá na kamenné schody a vyhrála Megy. Hrad vévodil po celá staletí na Jesenicku, což zanechalo odezvu v mnohých pověstech o hradu a Zámeckém Vrchu, kde hrad stával Pověsti kPetršpurku jsme si tedy vymýšlet nemuseli, protože jich je celá knížka, kterou napsal dříve ředitel podbořanského gymnázia a pak krajský poslanec, Jany oblíbený učitel a pak také krajský poslanec Špillar. Ta první pověst, o samotném založení hradu, připomíná trochu Břetislava a Jitku. Rytíř Petr prý se dal do služeb míšenského markraběte a zamiloval se do jeho dcery, ale pantáta mu ji nechtěl dát. Tak ji unesl na svůj hrad, vzali se a měli dva kluky. Když se markrabě dozvěděl, kde jeho dcera žije a vytáhl tam scelou armádou, přivítala do dcerunka svnoučaty a zjihlý dědeček se usmířil. Jiná pověst, o hradním pokladu, má prý historické jádro. Je zdoby, kdy rod petrohradských pánů zanikal a nakonec tu zůstaly tři dcery, z nichž nejmladší Marie oslepla. Toho využily její sestry a při dělení majetku jí ošidily. Za trest však předčasně zemřely. Marie zůstala neprovdána a dožila se vysokého stáří. Před smrtí dala uzamknout všechny pokladnice a sklepení a svazek klíčů předala své nejvěrnější služebnici s rozkazem hodit je do Studánky u rybníka. Klíče se prý objevují na Velký pátek při hladině ale může se jich zmocnit jen ctnostný a zbožný člověk Podle jiné verze všechno platí ale navíc odnesl tři sestry ďábel a slepá královna se zjevuje vdobě jitřní mše o Vánocích napůl bíle a napůl černě oděná. Novináři mají rádi, když je to ze dvou zdrojů a proto mám vplánu se vtenhle divotvorný den vypravit na Petršpurk znovu. I když asi není moc o co stát. Další pověst, kterou převzali od Čechů Němci, vypráví o ženě, která na Velký pátek poklad objevila když se skály otevřely. Mamon jí ale posedl natolik, že sebrala zlato a zapomněla uvnitř skal dítě, které tam zůstalo uvězněno celý rok. Když se skála zase otevřela, uvnitř si klidně hrálo sklenoty. Žena tentokrát popadla dítě a kašlala na bohatství, a tak to dobře dopadlo. Možná by mi mělo stačit najít tam aspoň zlatý hřebík jako jeden chudý tesař podle další pověsti.