Tři bahencové dny v Moravskoslezských Beskydech, část 2. (Trojmezí, Hrčava a Velký Stožek)

Druhý den našeho beskydského pobytu jsme chtěli věnovat převážně pěší turistice na našem území. Polské straně Beskyd se tady ale prostě vyhnout nedá a někteří z nás se nakonec prošli i na Slovensku. Naše obavy z deštivého dne nejprve ráno snížila modrá obloha a sluncem zalitý hotel i okolní kopečky, později také internet, který na všech meteorologických serverech slibovaných mraků i dešťových kapek notně ubral.

Po snídani jsme vyrazili do Hrčavy. Tato obec s 260 obyvateli už je opravdu umístěna hodně východně, a když si tady sednete k pivu, jistojistě vidíte na Slovensko … a většinou i do Polska. Zaparkovali jsme u obecního úřadu a zašli si nejdříve k dřevěnému kostelu sv. Cyrila a Metoděje z roku 1936 (který ovšem svým způsobem připomíná více obytný dům než svatostánek), a poté i na pivo (my řidiči prostě musíme hned … a potom rychle vypotit). Během několika minut jsme díky tomu zjistili, že ani jedno z míst, kde mají prodávat turistické vizitky, nefunguje nebo dokonce ani neexistuje (na stránkách Wander Book zmiňují např. prodej na obecním úřadě, odkud nás v úterý dopoledne poslali do „informačního centra chráněné dílny“ kde ovšem otevírají pouze o víkendu, a to ještě pouze na krátký časový úsek).

Od počátku se nacházíme ve výšce okolo 600 nadmořských metrů, ale brzy nás čeká žlutá TZ a hodně prudké klesání k česko – slovenské hranici a pod úroveň gigantického dálničního mostu na slovenské straně. Aby nám to ale nebylo líto, vzápětí si stejně prudce zastoupáme k hranici s Polskem. A když to všechno spojíme, dostaneme Trojmezí neboli Trojstyk.

Na návštěvu tohoto místa jsme se hodně těšili … a trošku nás zklamalo. Na polské straně se buduje jakási nevzhledná gigantická „bouda“ a dřevěný „bridge over trouble water“ vedoucí na Slovensko, se propadl a chybí. V každém případě se ale jedná o místo, které tady prostě každý turista navštívit musí. Mnozí ovšem paradoxně zaběhnou k českému, slovenskému i polskému „trianglu“ či přesněji žulovému monolitu (nacházejí se v nadmořských výškách mezi 555 a 558 m), ale ten čtvrtý, který se nachází v korytě potoka pod neexistujícím mostkem a je vlastně tím pravým trojmezím, často zcela přehlédnou.    

Po žluté pokračujeme do polské obce Jaworzynka (po našemu Javořinka), ve které žije více než 3.000 duší. My sice dorazili jen do osady Trzycatek, která je součástí Javořinky, ale i tak můžeme na vlastní oči potvrdit krásné výhledy, neuvěřitelný pořádek, zajímavé veřejné osvětlení s využitím solárního panelu na každém stožáru VO a dlouho neviděné pásy pěstovaných brambor. A pokud informační zdroje nelžou, tak musíme ještě dodat, že jsme se nacházeli v Těšínském Slezsku, Jablunkovském mezihoří i na jednom z hlavních evropských rozvodí (Balt a Černé moře). Krátce jsme se zastavili v moderním kostele Matky Boží Frýdecké z roku 1999 a stoupali obcí stále výš, tentokrát již ovšem po zelené TZ.

Zanedlouho přišla znovu na řadu státní hranice, v Beskydech neobvyklá cesta po vrstevnici, žlutá TZ a znovu Hrčava. Zastavili jsme se na zdejší specialitě zvané Hrčavský ležák (někteří ho s chutí popíjeli, ale řidič, ten tvrdej chleba má … a musel si ho nechat natočit do petky a ochutnat až doma). Končíme opět u zdejšího dřevěného kostela soluňských bratří a prohlédneme si u něj i dřevěné sochy věrozvěstů, pocházející z dílny jablunkovského řezbáře Vlastimila Malyjurka. Pak už jen auto a za autobusem, který nebylo kde a kudy předjet, nabrat směr Mosty u Jablunkova.

Tady se chvíli zdržíme hledáním dobře vybaveného Gorolského informačního centra, kde dostaneme mj. telefonní kontakt, díky kterému nám může být zpřístupněn neorenesanční dřevěný kostel Povýšení sv. Kříže v obci Bystřice (nad Olší). To nám sice nakonec nevyjde, ale zajedeme se na něj podívat alespoň z venku. Na místě zjistíme, že Bystřice je spíše městečko a že kostel z konce 19. století se nám až tak moc nelíbí. Vydáme se proto zpět na Bahenec. Tentokrát už jedeme tou jedinou správnou cestou (raději bez navigace) a naštěstí opět v protisměru nikoho nepotkáme.

Na hotelu si necháme natočit jedno pěnivé a rozhodneme se, že dáme tělu ještě trošku zabrat. Do večeře máme ještě 3 hodiny čas, a tak se vydáme znovu do Polska, tentokrát na hraniční a téměř kilometr (978 m.n.m.) vysoký Velký Stožek (Stozek Wielki). Na polské straně se těsně pod jeho vrcholem nachází horská chata Schronisko PTTK Stożek vybudovaná v roce 1922. Nevím ovšem, jak moc mám tuto část naší beskydské výpravy doporučovat. Cesta často hodně nepěkná, občas nějaký šílenec, který se na biku bezohledně řítí v místech, kde nemáte kam uhnout a na chatě vám pak prodají řídké pivo za hustou cenu (10 zl) a k tomu přidají předraženou turistickou vizitku (za 4 zl místo stanovených 2,50 zl).

Některé výhledy (jednoznačně ovšem vítězí ty, které se nám nabídnou nedlouho po startu a těsně před cílem, tedy kousek nad hotelem) jsou nádherné, není to daleko (asi 10 km tam i zpět, ale v tom terénu, s focením a zastávkou na schronisku musíte s těmi 3 hodinami rozhodně počítat) a člověk si před večeří alespoň udělal pořádný hlad i žízeň.

Pak už jen zatažená obloha, sem tam zabouření, sauna, bazén, něco alkoholických nápojů (je třeba se s Bahencem důstojně rozloučit, že ano), definitivní dokončení programu posledního dne i první pokus sbalit se na cestu domů.