Turecko podruhé
Turecko podruhé
Start je tentokrát z Hradce autobusem do Opatovic, neboť je výluka. No, nevadí, zpestření hned na začátku.Dál však už jedeme vlakem.V Pardubicích máme dost času, tak jdeme na párek a pivo.EC do Bratislavy má zpoždění 35 minut.
Konečně je tady. Nasedáme do pohodlíčka EC vozu a v pohodičce jedeme až do Bratislavy. Tady si Lubošek kupuje svůj vytoužený řízek. No žijeme si nad poměry, neboť si dáváme další pivo. Pro nás nezvyk. Ale jsme zatím ještě doma, tak si to můžeme dovolit. Peníze jsme si právě vyměnili, tak jim pouštíme žilou.Lubošek se hned ve vlaku pouští do toho řízečku, který v něm docela rychle mizí. Přeji mu dobrou chuť. Jedeme tím obrovským obloukem okolo Bratislavy osobáčkem přes Rajku do maďarského Hegyesalonu. Tady jsme předpokládali přestup na rychlík „Dacia „. První změna. Sedáme na osobák a jedem do GYÖRU. My jsme si to hned překřtili na „díru“. Jedeme jen proto, abychom nemuseli čekat na tom nepříjemném nádraží v Hegyesalomu. Je to jen ošklivá vesnice. Nelitujeme však rozhodnutí. Györ nás velice překvapil. Staré město je velice půvabné. Asi to nejhezčí, co jsme zatím v Maďarsku kdy viděli. Kam se hrabe Budapešt. Po prohlídce města se vracíme na nádraží tak, abychom na náš vlak dlouho nečekali. Do Budapešti sedíme pohodlně, ač je vlak dosti plný. V Budapešti bohužel náš vůz odpojují a tak přestupujeme do vozu, který tady přidávají. Nejprve zabíráme celé kupé, ale po chvíli přicházejí dva Rumuni s místenkami a tak se prostor na spaní trochu zhoršil.Horší je, že klimatizace mění kupé spíš v ledničku. Je mi zima, až mi zuby cvakají. Vytahuji tedy bundu a hned je mi lepší.
Na hranicích už nejsou bývalé problémy, je to už znát, že civilizace zasáhla. Jedna kontrola průvodčím a spíme téměř do Bukurešti.Máme ale zpoždění a tak přípoj na Bulharsko chytáme na poslední chvíli. Ale jedeme. A začíná vedro. V hraničním Giorgiu čumíme jak za starých časů. Kontrola je dávno za námi,my však stále stojíme a stojíme. V bulharském Ruse to není o nic lepší. Čas se tady zastavil. Hodinu stojíme a nevíme proč. Nic se totiž neděje. Po odjezdu páčíme z průvodčího přípoj do Varny.Chtěli bychom při zpáteční cestě se tam zastavit.
V Oriechovici přistupují Češi. Paradox,jsou to hradečáci z traťovky a jedou do Řecka opravovat trať.Celá parta vystupuje ve Svilengradu. Nám se do kupé nacpali nějací cikáni nebo co to je za hrůzu.Luboš stále hulí a hulí.Na hranici dělají Bulhaři řádnou kontrolu. Nezapoměli to matlalové. Baba, co sedí vedle nás v kupé dělá příšerný čurbes. No jo, Bulhaři a cikáni, to je stejné. Tak si radši v tureckém Kapikule hledáme jiné místo. V jednom kupé nejde zavřít okno, v druhém ho zavíráme pracně a aby drželo,musíme ho zamknout na kličku.
Zářivka na stropě nesvítí. Nemůže, on ji totiž někdo ukradl. Nám to nevadí,aspoň se vyspíme, vždyť kupé je jen naše. Luboš mě budí až těsně před Istambulem. Trochu jsem se vyspal.
V Isambulu tradičně nejprve informace o vlaku dál i zpět. Hned také měníme penízky a jsou z nás rázem milionáři.Lubošek slaví úspěch se žvýkačkami. Já jdu za půl milionu na záchod. Doma bych za ty prachy musel mít zlatou prdel. Záchody tady mají klasicky turecké-šlapačky. Tak si ještě kupuju kožený pásek za dva a půl milionu. No jsme pracháči.Při cestě zpět ke trajektu mě Luboš zve do známé hospůdky na kafe. Šéf umí česky. No obchodník, stejně jako ten, co mi nabízel pásek.Dáváme si tureckou kávu a zmrzku. Poseděli jsme, pokoukali a jdeme přes most na Zlatý Roh , odkud nám jede trajekt do ASIE, k nádraží Haydarpasa. Na lodi nám nabídli čaj a Coca colu pro Luboše. Mysleli jsme, že je to v ceně , ale stojí nás to 4 000 000.
Jsme opět v ASII. Nejprve vyhledáváme vlak do Ankary. Jede ve 20.05. Jelikož máme ještě dost času, jdeme s projít okolo nádraží.Vlak odjíždí téměř na čas.Zprvu máme kupé pro sebe, ale přichází místní cestující a ptá se na místo. Sice mu nerozumíme ani za mák, přesto jsme pochopili .že sem přijde i nějakým děckem. Za chvilku je tady s celou rodinkou. No rodinkou, manželka a dcera. Na pohled běžná evropská rodinka. Mají chuť se bavit,ale neumíme žádnou společnou řeč. Tak přichází ke slovu tužka,papír a slovník. Jsou ale bezvadní. Paní má neustále na rtech úsměv. Za chvilku paní domu vytahuje svačinku.Hned se s námi dělí. Já dostávám housku , na Luboše asi nezbyla, tak dostal celé sušenky. Hned jim zase nabízíme z našich zásob. Salám nemůžeme, tak naše sušenky a bonbony. Holčině chutnají. Já ji ještě maluji pár obrázků. Je nám fajn. Sedíme sice v kuřáku ,ale paní se ptá. Když říkám, že nekouřím, chodí kouřit do uličky. Cesta bezva utíká. Když po několika hodinách vystupují,loučí se s námi jak se starými přáteli. Před odchodem chce paní podat sešit a slovník. Do sešitu nám píše „Šťastnou cestu.“. Je to milé. Holčina mi dává pusu na rozloučenou, paní nás varuje před bandou,co stojí za dveřmi. Škoda, že nejeli dál. Po jejich odchodu si jdu na záchod. Ač vlak je moderní, záchody jsou turecké. No, nechtěl bych tu jít na velkou a na vyhybkách. Ta představa mě přímo děsí. Do našeho kupé se nacpala banda mládeže. Je jich snad nejmíň 10. Hrůza. Je po pohodě. Ráno jsme ale v Ankaře, hlavním městě Turecké republiky a tak to nějak přežijeme. Jen spánek je ztracen. Venku začíná svítat a my zastavujeme. Je tu ANKARA.
Město uměle postavené, nic moc.Troška procházky městem a hledáme místo, kde bychom se nasnídali. V jakémsi parčíku či zahrádce u jednoho domu je lavička. Jsme sice za závorou, nikdo však nás nevyhazuje, tak posedíme na sluníčku. Lubošek moc velkou kořist nemá, je to slabé.Objevujeme pěkný park a tak jdeme relaxovat do umělé přírody. Je tu pěkné jezírko, pár pěkných laviček a hezká děvčata. Na to,že jsme v Turecku, moc zrovna zahalené nejsou. Park je dost veliký a končí vlastně až u nádraží. O půl druhé nám odjíždí vlak na jihovýchod, do Kayseri.Tam už to sice známe, ale právě proto se tam těšíme.
Do Kayseri přijíždíme o půl desáté večer. A ač je již relativně pozdě, obchody co Luboš potřebuje, jsou otevřené a tak úroda do sbírky je slušná. Kupujeme také čerstvý chleba, kterému tu říkají EKMEK. Je to spíš veliký rohlík, což nám vůbec nevadí. Hned se s chutí dáváme do chlebíčka. Následuje téměř noční procházka městem, která končí před nádražím,odkud jede autobus do Bocaskopru na vlak. Je půlnoc a přesto je v autobusu docela dost lidí. Náš vlak už stojí na zastávce,když autobus v pohodě přijíždí. Jsou na to tady zvyklí.Zastávka je na náspu, musíme vylézt na svah.Nikoho to však tady neudivuje. Vagon je velkoprostorák, přesto se dá v něm dobře spát. Cesta utíká. Při pohledu z okna vidíme nádherné Hory. Bohužel únava, nevyspalost umí svoje a tak klapky padají v nejméně vhodnou dobu. Nevadí, zítra tudy pojedeme za světla a odpočatí.
Je nedělní ráno, 8.30 a my jsme v ADANĚ, nejjižnějším místě našeho putování. Ač je ráno, teplota je už 40 stupňů. Adana je moderní město, čisté, s parky, přesto pro nás nic mimořádného Objevujeme však krásný park. Foťák cvaká. Jelikož jsme v Turecku, koukáme se po ženách, jak to tady vlastně chodí. Od extrému do extrému. Jednou vidíme dívčiny evropsky oblečené,s výstřihem z nějž vykukují oblinky ňader a zároveň vedle je dívčina dost zahalená. Minisukýnka se taky objeví a vedle je žena v tomto vedru oblečena do dlouhého kabátu. Ale už jsou vidět ženy i v obchodech jako prodavačky, což při minulé návštěvě Turecka nebylo. Přesto jsou vidět jen mladé dívky a nebo starší ženy. Ta střední generace je asi doma u plotny nebo jen zavřená před očima cizích. V parku je celkem čilý ruch, ale jsou to opět téměř jen samí muži. Až na ty zahradnice a několik málo žen,co spíš náhodou projde. Jedna dokonce v kalhotovém kostýmu. Je však už ale trošku za obzorem. Takže asi smí.
Ve 14.30 odjíždíme směr Istanbul. Chceme si koupit místenku, ale stále nám říkají , že jen na večerní vlak. To my nechceme a tak to zkoušíme bez místenky. Tady jsou ale vlaky místenkové a tak uvidíme.Vlak je poměrně dost plný, přesto sedíme. Přichází průvodčí a když zjišťuje, že místenky nemáme, říká že si budeme muset přesedat. Samozřejmě uvolňovat místa těm, kdo místenku mají.Jinak mu to nevadí. Klimatizace nejde, okna otevřít taky ne. Ty krásné Hory, co jsme včera prospali, teď můžeme vychutnat. Po čtyřech hodinách jízdy přichází pohroma. Nade mnou se zastavuje mladík a okukuje číslo sedadla a kouká na lístek. No prostě má moje místo a Luboš je na tom stejně.Nezbývá nic jiného než se zvednout.Tak budeme stát, nic příjemného. Jenže ten mladík na mě ťuká a uvolňuje mi půl sedadla. Jeho kolega dělá to samé Lubošovi. Takže zase sedíme.Trochu namačkaně, ale to nevadí. Spolucestující by měl chuť se bavit. Zkouší řeči. Nic. A tak zas slovník. Lámaný rozhovor, přesto rozhovor. Odkud jsme my a on, že studuje ekonomiku. Okolo projíždí vozík s kávou. Můj kolega objednává i pro nás a k našemu velikému překvapení vytahuje z tašky BÁBOVKU. Ještě je vlahá. Povídá, že maminka. Rozlamuje na několik dílů všichni máme parádní svačinku. Je to neskutečné. Před Konyou přichází pan průvodčí a odvádí nás do vedlejšího vozu. Tady zvedá ze sedadel na čtyřce nějaké lidi a nás usazuje na jejich místa. Prostě aby nám to potom někdo nezasedl.Bezva. Ještě si do svého bloku zapisuje : ČEKO. A my jedeme jako lordi. Vracím se na chvíli ke svému bývalému spolucestujícímu ještě si popovídat. Po mém návratu přichází náš přítel za námi a sedá si k nám. A z vedlejšího sedadla se přidává další mladík. Povídá, že je učitel zeměpisu a půjčuje si náš slovník. Tužka, papír a zbytek bábovky. Tak místo spánku je bezva cesta. Kamarád se chlubí nedalekým křesťanským klášterem. Prý historie. Dostáváme se i na islám. Ptáme se na to,jak to že v Adaně jsme viděli opilce když nesmí pít alkohol. Jak to že ty dívčiny poloodhalené. Prý islám je tolerantní. V ESKEZIHIRU spolucestující vystupují. Kamarád se však ještě vrací a přináší dárek, Jakási cukrová čokoláda. Bylo to moc hezké. Po odchodu přátel usínáme a spíme až do Istambulu. Máme menší zpoždění, přijíždíme v 9hodin . Do vlaku, co nás poveze domů však máme dost času. Hned však přeplouváme na evropskou pevninu. Jdeme na tržnici, do města a nakonec si dáváme KEBAB.Jelikož je ještě chvíle,jdeme si sednout do parku nad mořem. Je tady ale děsný binec.Hledáme nějaké lepší místo na posazení. Luboš pak se dívá na úlovky. V15.50 jedeme na sever do Edirne.Dospáváme a při prohlídce našich zásob likvidujeme zbytky, které nepřežily vedro.Před Edirně je venku černo. Vypadá to na pořádný slejvák. Přesto vyrážíme do města. Před nádražím na parkovišti je turecká svatba. Je už čtvrt na deset, město je osvětlené, obchody otevřené. Luboš nakupuje a spolu jdeme se podívat do mešity. Obchodník, u kterého Luboš kupoval se nás ujímá a jde s námi k mešitě. Vyjednává nám večerní prohlídku. Začíná nám však pršet. Zůstáváme na chvíli pod stříškou, ale pak jdeme dál. Není to nic hrozného. Stejně je za čtvrt hodiny po dešti. Vracíme se pomalu k nádraží. Před nádražím je nonstop otevřená hospůdka obchůdek zároveň. Dáváme si kávičku a pokukujeme na nádraží. Tam je stále ještě svatba, jenže teď už v hale nádraží. Samozřejmě se jdeme podívat z blízka. V hale sedí nevěsta a ženich v čele. Hraje hudba. Normální, jen tancují samostatně muži a ženy. Oblečeni jsou úplně obyčejně, ba někteří v riflích, ženy v šatech, co i trochu odhalují vnady. Nevěsta je v jakémsi kroji. Sluší ji to a naše přítomnost jim nevadí. Ba co víc, přistrkují mě do kola.Neberu. Je to však svatba bez jídla a pití. Jen zábava. Jedna dívčina se dostává do varu a krásně tančí.Bosa.! Přichází k ní jedna matrona a dává ji peníze. To by nebylo zvláštní, ale ona ji je dává za výstřih, mezi kozičky , které vykukují ze šatů. O půlnoci vše balí a odcházejí. Jen binec po nich zůstal.
My odjíždíme o půl třetí do Svilengradu. Vůz do Bukurešti je však zamknutý, prý je vadný. Musíme se zatím spokojit s vozem do Sofie a na hranicích přestoupit do toho správného. V Kapikule pasováci trochu řádí, nás se to však netýká Jen jdou po Bulharech.Však to jsou hrozní vetešníci.Vedle v kupé je narváno pašované zboží. Přes turecké hranice to má doprovod několika najatých lidí. Na bulharské je to už vše pohromadě a vlastně pod dozorem těch, co to mají kontrolovat. No Bulharsko.Když vystoupili šmelináři nastoupila místní babka. Bavíme se přes ruštinu. Říká, že se nikdy neměli tak špatně, jako dnes za „demokracie“Země pomalu pustne. Ukazuje z okna zarostlou zem. Družstva prý padla a s nimi zemědělství. Zlatí Rumuni.Babča upíjí z lahve z umělé hmoty. My vytahli naší placatici a nabízíme. Ona však místo toho dává napít ze svého. Já blbec myslel, že to má vodu, ale jak si loknu, zatají se mi dech. Ona je to rakije. Babča chce od nás prázdnou lahev.Plníme ji přání a ona přelívá z té svojí náplň. Ďíky,díky. A tak my nealkoholici si vezeme domů tekutou památku. Naše kamarádka se s námi loučí, zas jeden dobrý parťák na cestách Evropou.Bohužel ale jedeme s velkým zpožděním.Sice je stále ve hře cesta do Varny,ale zpoždění neklesá, spíš naopak No Bulhaři. To nejhorší v Evropě. Venku je navíc mizerně.Ptáme se sice průvodčího, ale cesta do Varny je ztracena. Mohly být pískové pláže. Místo toho přijíždíme do pohraničního Ruse s takovým zpožděním,že přípoj je v tahu. Stojíme dalších jeden a půl hodiny na nádraží než nás laskavě připojili na jiný vlak. A jsme za chvíli skoro v civilizaci, v Bukurešti. Tady nám samozřejmě vytypované přípoje do Oradel či Budapešti ujeli. Hledáme náhradu. Je to Temešvár. Rumuni píšou Timisoara .Tam už jsme s Lubošem spolu byli, on sám už několikrát. Jdeme si zajistit s připravenými penězi místenky. Prý na FIP jsou zadára. Tak máme ušetřeno na pivo, čehož hned využíváme. Navíc kupujeme si klobásku a chlebíček. Je 22hodin a my vyjíždíme na noc. Nejprve je kupé trošku plnější, později je naše a spíme téměř až do Temešváru. Vlak zastavuje, na nádraží je sice cedule Temešvár ,ale stojíme nějak mimo nádraží. Luboš spěchá z vlaku a já letím za ním. Pití zůstává ve vlaku.Luboš vystupuje, já nestihám, neboť vlak se rozjíždí. Nejsme na tom správném nádraží.Lubošek zůstal kdesi na předměstí, já jedu na hlavní. No jsme domluveni který asi vlakem pojedeme dál, tak uvidíme. Žádné zmatky. Chvíli čekám jestli nepřijede dalším osobákem. Jdu před nádraží , chvíli se potuluju okolo a během hodinky říkám už Luboškovi jak se má. Přijel prý nějakým stopem. My se neztratíme, my jsme kluci trénovaní.. Vyrážím za nákupy do města. Mají tu však prd z toho,co bychom chtěli. No samozřejmě žvýkačky. V jednom parčíku tedy posnídáme, okoukneme kostel a holky. V kostele je zrovna mše nebo něco takového.A jako správní křesťané jdeme z kostela rovnou na pivo. U nádraží ale nejprve si dáváme kafíčko a loupáček. Navrch to pivo. Mají docela dobré, my jsme stejně pivaři amatéři. Důležitá je žízeň.Doutrácíme poslední peníze a jdeme na vlak. Zas ta místenka. Mezinárodní stojí 250 000, na hranice nic. Tak kupujeme jen na čáru. V Maďarsku ji stejně nepotřebujeme.
V Budapešti máme třičtvrtě hodiny na přestup. Ale musíme přejít na druhé nádraží. Jdeme to zkusit. Luboš zná zkratku a tak upalujeme. Ač je to našlapané, stiháme osobák do Štůrova. Po cestě se dívám z okna na Dunaj a při pohledu dozadu vidím, že se nám kouří z podvozku. Vedle mě stojí maník s označením maďarských drah a tak mu to ukazuju. Na zastávce to prohlížejí s průvodčím a rozhodují, že to dojede do Štírova. Tak v tom vraku překračujeme hranice do civilizace a jsme ve Štúrovu. Odtud už jen EC do Pardubic a jsme doma.
Fotogalerie
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Ankara
Půjčovna autPříspěvky z okolí Turecko podruhé
