Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny pivovary a další zajímavosti – 6. část (České středohoří II.)

Na spaní jsme včera nemohli zvolit lepší místo. Pod Malečovskou rozhlednou je to skvělý. Ráno jsme si mohli vybrat, u kterého stolku budeme chystat snídani a současně se kochat krásnými výhledy. Líbilo se nám tu tak, že jsme odjížděli asi až v půl jedenácté - s nabitým foťákem i dobitou powerbankou.

Popojeli jsme jen kousek na Esövu vyhlídku a zase se kochali. Všude jsou tady krásné výhledy. Ani se za nimi nikam nemusí šlapat.
Jenže Otovi to nestačí. Jedeme na Střekovskou vyhlídku - rozhlednu na kopci Sedlo. Je otevřena non stop. Pěšky je to do kopečka kousek. U rozhledny mne trochu mne překvapilo upozornění, že při výstupu se máme držet zábradlí. Je dokonce po obou stranách schodiště. Schody jsou však pohodlné, takže výstup nahoru je skutečně nenáročný. Ani já jsem se zábradlí držet nepotřebovala a to je co říct. Možná je to psáno na všech rozhlednách, tady to však moji pozornost nějak upoutalo.

Popojíždíme o kousek dál k hradu Střekov. Já myslela, že hrad je volně přístupný. Až na parkovišti si Ota vzpomněl, že je pondělí, že bude hrad uzavřen. To, co vidím, mne však láká k návštěvě. Uvidíme, jak to zítra zvládneme.

Kousek se vracíme a přejíždíme přes moderní most na levý břeh Labe a do oblasti severovýchodně od Ústí nad Labem. Vyjíždíme opět po úzké silnici do prudkých kopců. Tady to jinak nejde. Naštěstí jedeme autem. Zastavujeme na rozcestí pod hradem Blansko. Místa na zaparkování tady však moc není. Po cestě by se nechalo ještě kousek popojet, je tam však závora. Je sice otevřená, ale máme strach, aby ji nezavřeli, než se vrátíme. Stoupáme proto pěšky okolo včelí šlechtitelské stanice. Na hradě stanovala nějaká omladina, jak jsme později zjistili, byla to nějaká třída na výletě. Byla bych raději, kdyby tam nikdo nebyl, víc bych si to tam prošla. Ota se pokochal jen výhledy. Ani do zříceniny nešel.

Když jsme se vrátili k autu, rozhodli jsme ve stínu košatého stromu připravit oběd. Provoz na silnici totiž téměř žádný nebyl, ta končila v nedalekém Blansku. Mezitím jsme vyndali Otovi další klíště. Už je zase hrozné horko, ve stínu to však trochu protahuje.

Cestou zpátky jsme na okraji silnice udělali ještě krátkou zastávku u bývalé skalní kaple Navštívení Panny Marie, později poustevny. Skály jsou využívány jako ferraty. Lituju, že nejsem mladší, výstup zde by se mi líbil.

Tyto dvě zastávky Ota protrpěl jen proto, že na tomto okraji Ústí – v Neštěmicích je pivovar Millénium, který otvírá až od 15 hodin. Při cestě zpátky má již otevřeno. Samozřejmě se zastavujeme a kupuje petku ležáku a snad všechny možné etikety, které zde mají. Já si dala třetinku višňového ležáku. Ota neodolal a dal si malou desítku, přece se na mne nebude koukat. Nepospícháme, venku je stejně horko, tak se můžeme zdržet. Nakonec jsem ještě ochutnala třetinku pomerančového ležáku, jsem zvědavá, jak chutná a také, ať tam nesedíme na sucho. Těžko říct, které bylo lepší, ale upřednostňuji všechno, co je s višněmi. Na večer si kupuji litr. Poseděli jsme, vše si prohlédli, ale do večera tu být nemůžeme.

Ota se chce ještě večer vydat na Erbenovu vyhlídku. Po chvilce bloudění zastavujeme ve Šrámkově ulici, kousek od turistického rozcestníku Dobětice. Teplota snad ještě v 17 hodin stoupá. Je 32 stupňů a to je můj konec. V takovém horku přestávám existovat. Ještě tak po rovině bych někam došla, ale do toho kopce nikdy, i když je to jen asi 600 metrů. Ota vybaven foťákem jde sám. Naštěstí parkujeme ve stínu, v autě to občas protahuje. Střídavě píšu deníček a hledám, kde by se nechalo vykoupat nebo přespat. Jako nejlepší variantu však vidím vrátit se opět pod rozhlednu Malečov. Tam to známe, není tam sice bazén, ale zásobu vody zatím máme slušnou.

Ota se vrátil poměrně za dlouhou dobu docela vyčerpaný, ale spokojený z rozhledny i výhledů. Dokonce i on cestou nahoru 2x odpočíval. Ještě že jsem nikam nešla. Já odpočívám, i když Ota to vezme na jeden zátah.

Shodli jsme se na tom, že nebudeme experimentovat a vracíme se do Malečova. Sice chata má dnes zavírací den, ale máme co jíst i co pít, tak nám to zase tolik nevadí. Když jsme pod rozhlednou zaparkovali na včerejším místě, prohlásili jsme skoro současně "Konečně doma". Po sprše se cítíme skvěle, také proto, že sluníčko zapadá a konečně se ochlazuje. Ze skrýše jsme opět vytáhli knížky a trochu se vzděláváme.

Je tu fakt perfektně. Ani se mi nikam nechce. Včera psali na internetu varování, že dnešek má být nejteplejším dnem. Jenže co bychom tu celý den dělali. Horku musíme přizpůsobit program. Vstáváme tak, abychom před půl desátou byli na hradě Střekov. V půl otvírají, tam by mohlo být příjemně.

Byli jsme tam včas, ještě není půl desáté a jdeme na prohlídku. Prohlídka s průvodcem je pouze o víkendech. My jsme dostali do ruky krátké povídání a vyrazili jsme. Trochu chladno bylo snad jen ve věži, ale trochu to profukovalo, tak se těch dopoledních 30 stupňů ještě nechalo vydržet. Prohlídku jsme si docela užívali. Byli jsme tu sami, byl tu tedy klid, hrad je zajímavý a jsou z něj i nádherné výhledy. Když jsme skoro po hodině hrad opouštěli, tak na nádvoří byla spousta lidí. Zda se přišli jen občerstvit nebo se chystali na prohlídku, nevíme. Každopádně by bylo po klidu.

Z hradu jsme to vzali přes město s jedinou krátkou zastávkou v centru — zaparkovali jsme blízko infocentra, kde si Ota opatřil prospekty o rozhlednách i chybějící pohlednice rozhleden. Skutečně blízko je i pivovar Na Rychtě. Tady Ota získal prospek i tácek a samozřejmě koupil petku ležáku a ALE. Jako bonus jsem cestou koupila jahody. To bude dobrota. Za necelou hodinku parkování jsme zaplatili 20,- Kč, ani stvrzenku jsme nedostali. Chvilku jsem ji chtěla vyžadovat, ale v tom horku se mi nechtělo s chlapem diskutovat.

Prohlídku města vč. šikmé věže jsem odmítla. Vždyť jsme ji viděli před 6 lety. Zrovna tak jsme zrušili výlet od zámku a rozhledny Větruše. Mrzí mne to, ale v tomto vedru to prostě nejde. Já přestávám fungovat. Sice oželím výlety, ale Ota bez rozhledny být nemůže. Vyjíždíme autem až nahoru, kupodivu zde se parkovné neplatí. Je s podivem, že zdarma je i výstup na věž. Vidíme i kostel s nahnutou věží, jen z tohoto pohledu to moc vidět není. Původně jsme se chtěli v Ústí najíst, nyní koukáme, jak nejrychleji ujet někam do přírody.

Nenáročná by měla být cesta k rozhledně Radejčín, která je otevřena non stop. Výchozím bodem je malé nádraží. Tam by snad neměl být problém uvařit oběd. V jeho blízkosti je turistický rozcestník, parkuje tam pár aut, ale hlavně jeden autobus, který tam z našeho pohledu překáží. Stojí na jediném stinném místě. K rozhledně se nechá ještě kousek popojet, ale ani tady se nedá ve stínu zastavit. Silnice končí na sluníčku. Vyrážíme tedy aspoň k rozhledně. Je to kousek a nepatrně do kopce, ale po sluníčku, které naprosto neúprosně sálá. O kousek dál je několik dalších vyhlídek, mimo jiné i na Labe. Chtěla jsem tam zajít, ale opět vše další rušíme.

Teď už se chceme jen někde najíst. Jsme však v takových místech, že tu na restauraci nenarazíme. Nedaleko je bod záchrany (UL 003), který se nám kolikrát osvědčil. Zpravidla tam bývá dost prostoru. Tenhle je výjimkou. Zaparkovat se nechá jen těsně u závory, na silnici jezdí jeden náklaďák za druhým. Zas tak velký hlad tedy nemáme. Vždyť je tu dost odboček, tak snad najdeme klidné místečko, které bude ve stínu. Našli jsme však jen lom, odkud jezdí náklaďáky. Aspoň něco jsme zjistili. Nakonec jsme se dojeli do Dobkoviček. Na silnici do Chotiměře jsme zaparkovali ve stínu bříz u hřbitova, kde jsem konečně uvařila jednoduchý oběd. Navrch jsme si dali jahody a bylo nám skvěle.

Po chvíli pátrání v mapě, jsem si vzpomněla, že kamarádka jezdila do Oparna na mlýn a nemohla si tuto oblast vynachválit. Já plánovala si údolí projít, ale z jiné strany. Nyní už neplánuji nic. Zajíždíme do Oparna k vlakové zastávce. Na mapě je vidět, že je stranou od obce. Ota jde na průzkumy. Konečně se vrací zvesela. Místo je ideální, vlaky mají výluku, takže bude klid, jen ten bazén tam chybí. Je tady však samá, i když nízká tráva. To zase bude klíšťat. Ale to už je nám jedno. Hlavně že je tady klid a dokonce už i stín. Na dnešek máme vody ještě dost, zítra to budeme muset někde pořešit.

Zatím to však neřešíme, sedíme ve stínu, popíjíme pivo, ale je tu hrozné dusno. Po skoro dvouhodinové relaxaci, kdy jsme si oba v křesle zdřímli, jsme se rozhodli, že se dojdeme podívat asi k 300 metru vzdálenému Černodolskému mlýnu a hlavně zjistit, zda se nenechá někde v potoce namočit.

Jak Ota uviděl, že je otevřena venkovní restaurace, ožil. Když zjistil, že zde točí Černodolskou desítku, kterou pro ně vaří v litoměřickém pivovaře Labuť, dostal žízeň. Já dala birella pomelo. K tomu jsem vyškemrala do dvou petek kohoutkovou vodu. Také jsme zjistili, že kousek proti proudu je v potoce tůňka, kde se nechá trochu se namočit. Při troše snahy to šlo si do potoka i lehnout. Břeh byl zarostlý, takže jsme tam byli docela i pěkně ukrytí. Na osvěžení to bylo skvělé, navíc jsme ušetřili mycí vodu.

Na závěr jsme si zopakovali pitnou kůru. K autu jsme přišli okolo v půl deváté, ale je stále hrozné horko. Je neskutečných 27 stupňů. Podle předpovědi má prý zítra být ještě hůř. To snad ani nejde. Vzhledem k pozdnímu obědu a k horku už ani nevečeříme.

Okolo desáté teplota konečně začala trochu klesat. Nechali jsme všechno pootevřené, aby to trochu protahovalo a aby se nechalo dobře spát. Jen žáby z tůňky u mlýna večerní ticho rušily. V noci byl však klid.

Ráno bylo příjemných 20 stupňů, než jsme se nasnídali, nebylo před sluníčkem už kam utéct. Po snídani vyndavám své 2. klíště. Zatím Ota výrazně vede. Vyrazili jsme na skutečně malou procházku — po zelené přes kopeček přes hrad Oparno k Oparenskému mlýnu a zpátky po modré k Černodolskému mlýnu. Byly to sotva 3 km. Skoro celá cesta byla ve stínu, dopoledne tam bylo nakonec i příjemně. Docela bych se šla ještě projít podle potoka na druhou stranu, ale Otovi se nechce. Prý se mu motá hlava. Mému tvrzení, že by měl pít víc vody, nevěří a jde na pivo Já dávám zmrzlinu a oblíbeného Birella. V potoce jsme nabrali 2 litry užitkové vody, ať máme na mytí nádobí. Voda vypadá čistě.

Okolo jedné jdeme na loučku k autu. Už je tu konečně trochu stínu. Je tu rozhodně příjemněji než v restauraci pod slunečníky. Žádnou další akci na dnešek neplánujeme Na oběd nejdeme. Uvařím sama. Zatím máme ještě z čeho. Ale nespěcháme. V tom horku hlad nemáme.

Po obědě v pozdějším odpoledni, ani nemohu říct, když se trochu ochladilo, jdeme do zahradní restaurace. Ota na pivo, já dávám ledovou kávu. Dnes je ještě o stupeň víc než včera. Uvidíme, jak bude večer. Dnes to však aspoň trochu profukuje.

Opakujeme jen o trochu dřív včerejší akci, ponořit se do potoka, zastavit se opět na pivo a birella a natočit si tentokrát 4 petky vody. Dnes jsme schopni s pomocí thermohrnku to natočit na WC sami.

U auta opět relaxujeme a doufáme, že se zítra aspoň trochu ochladí, abychom mohli vyrazit na Lovoš. Je to cca 9 km, což není tolik, ale skoro polovina je stále do kopce. Bohužel neposloucháme rádio, ani wifinu jsme nikde nechytili, takže toho moc nevíme.

Dnes dáváme i večeři. Na závěr dne otevíráme lahvinku červeného, kterou s sebou stále vozíme. Naštěstí byla pečlivě uložená, vedra přežila - je snad jen nepatrně teplejší, než doporučují.

Teplota klesá pomalounku, jen větřík přestal foukat. Dnes necháváme boční dveře dokořán. Připadáme si zde bezpečně.

Dveře jsme zavírali až k ránu hlavně aby nás nerušil ranní zpěv ptáků. Po ránu je to docela kravál. Když jsme vstávali, tak to kupodivu už opět profukovalo, ale bylo jasno. Čeká nás další den veder?

Včerejší odpočinkový program nám pomohl. Cítíme se skvěle.

Po snídani si vyndavám tentokrát já dvě klíšťata. Konečně vyrážíme na Lovoš. První 4 km se jde do kopce, nejdřív do mírnějšího, pak to stoupá. Nevím, zda jsem si tak odpočinula, ale stoupá se mi dobře, dokonce tvrdím, že to ani prudké není. Je pravda, že nepospícháme a jdeme pomalu, cestou se zastavuji, abych v tom horku dodržovala pitný režim.

Nahoře je úžasně, navíc tu jsme sami. Z vyhlídkové terasy se výhledy otevírají do všech stran. Ani tu nepostrádáme rozhlednu, i když zde kdysi byla. Kupodivu teplota nestoupá, fouká vlahý větřík, cítíme se skvěle. Proti plánu trasu protahujeme do Malých Žernosek. Je to prakticky po rovině, to zvládneme. U Vietnamců kupujeme svačinu. Nic jiného tu otevřeného nevidíme. Ale tohle stačí, mají zde dokonce pod slunečníky posezení. Víc nepotřebujeme.

Zpátky se chceme vydat Opárenským údolím podle Milešovského potoka. Procházíme okolo dětského hřiště, jehož součástí je rozhledna, bohužel zavřená. To Otu samozřejmě mrzí. Já zase marně hledám nějaký letáček ohledně sobotní akce Putování za víny. Zbytečně, nic tu není. Když vidím obecní úřad a u něj paní, pečující o květinky, neváhám. Jdu se poptat. Dovedla mne až ke starostovi. Je to sympatický a ochotný pán, o akci věděl, vše potřebné mi našel na internetu. Nakonec s námi i na rozhlednu šel. Není prý přímo veřejně přístupná, ale náš zájem ho potěšil. Pěkně jsme si popovídali. Výhled byl zajímavý, Ota nadšený. Takže vše dopadlo dobře.

Cestou k potoku jsme si vyhlédli místečko, kde bychom možná v sobotu po vinařské akci mohli přespat. Je to u hřiště, na mapě se zdá, že by tam mohlo být i občerstvení. Uvidíme, jak to tam bude vypadat.

Teď už nás čeká jen cesta po rovině k Černodolskému mlýnu. Tam dnes bylo rušno. Byl zde i hejtman Ústeckého kraje a měli zde nějakou sportovní akci - bojovou hru, kdy skupiny účastníků obcházely stanoviště a plnily tam různé úkoly. My jsme si dali opožděný oběd, naplnili prázdné nádoby čistou vodou a už jsme se těšili, jak si u auta rozložíme křesílka a budeme relaxovat. Jenže jsme netušili, že právě jedno stanoviště je na "našem" plácku u nádraží. Naštěstí tam plnila své úkoly poslední skupinka. Pak konečně vše utichlo. Ochlazuje se, ve stínu je k večeru už jen 25 stupňů a skoro studeně to protahuje. Snad to ochlazení chvíli vydrží.

Tentokrát se nejdeme umýt do potoka, ale zvládáme to ve vodě v autě lehce ohřaté. Na další mytí jde Ota pro vodu do malého potůčku hned pod kopcem u silnice. Ať nezůstaneme bez vody.

Zatím co předcházející dny jsme tu chodili polonazí, dnes vytahuje tepláky a bundu. Ve 20 stupních je to akorát. Přesto večer necháváme boční dveře pootevřené. Ať se nám dobře spí. Jsme jen zvědavi, jaké počasí nám zítřek přinese. Nějak rychle se mění.

Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny pivovary a další zajímavosti – 6. část (České středohoří II.) na mapě