V Horních Uhrách, Slovensko 2018 pt. 5 (epilog)

4.8.2018

Na fotbalovém hřišti se tradičně spí dobře. Jak ale slunce leze nad obzor, tak i když ho máme za zdí, i tak se brzy budíme. Mezi kopci je celkem vlhko, tak různá herní zařízení používáme k sušení spacáků a karimatek.

Vedle tekoucí potůček ještě používám k částečné očistě kola, vlastně až teď je vidět jak jsme ty kola včera zřídili. Důkladnější očistu pak provedeme u vydatného pramene zdejší „dobré vody Hlávka“. U můstku je přes cestu obchůdek, což využijeme k nákupu snídaně a zároveň k dotazu, jestli se tu moc nekrade. Po ujištění že ne, zamkneme bicykly v místě a na výlet razíme pěšky. Cíl je vcelku prostý, nedaleká zřícenina. Cesta k němu je ovšem velmi zajímavá, nebývá zcela tradiční, že turistická trasa (červená) vede skrz hřbitov, místně cintorín. Ten ovšem stojí za zmínku. Místní se na hřbitově chlubí poněkud netradičními kamennými pomníčky povětšinou ve tvaru oblouků, zakončených křížkem. Některé pomníky jsou tvořeny i dvojobloukem. Další netradiční tvary zpodobňují srdíčka na některých pomníčcích. Jde o práce zdejších kameníků z 18. století, jež jsou řazeny do stylu lidového baroka.

Mimo těchto náhrobků je v horní části hřbitova (v tomto pohledu u východu) pomník spisovatele Jána Hollého. To byl mj. místní kněz a k tomu národní buditel (rozuměj slovenský buditel). Zdejší fara sloužilo, jako místo setkání dalších slovenských národovců. Oproti nám (tedy Čechům) začalo zdejší národní hnutí o něco později a přiznejme, že Slováci byli ze strany povětšinou maďarské vrchnosti (později spíš úřednictva) přeci jen pod větším tlakem. Navíc po R-U vyrovnání v roce 1866 už na místním dění ztratila vliv vláda ve Vídni a tlak pomaďarštění daleko zesílil. Vlastně tomu ukončil až vznik Československa v roce 1918.

Ale pokračujme od hřbitova, hned následuje les a nenápadně v něm rozesetých pár náhrobků, prozrazujících, že tu bývala židovská obec. Hřbitov je ale značně zarostlý a v podstatě neudržovaný. Přiznejme si, že v tomto je u nás přeci jen větší úcta k památkám na těžce zkoušený národ.

Poněkud světle písčitá cesta naznačuje, že Malé Karpaty v této části tvoří nějaké směsi usazených hornin. V podstatě jde o nějaké vápence a písky. Není se čemu divit, vlastně je to malá krasová oblast. Už proto ty prameny v okolí. Od hlavní trasy vede významová značka k návrší, které dekoruje rozsáhlá zřícenina. Hrady na Slovensku jsou i v té zřícené podobě jaksi větší než ty české. Má to vcelku logický důvod, daleko delší dobu zde hrozil vpád Turků, takže pevnosti se udržovaly ještě několik desetiletí od takové 30tileté války. V Čechách se hrady většinou bořili i na vládní příkaz, aby nesloužili jako útočiště nějakých nekalých živlů. V té době se už dosti měnil způsob polního válčení, popřípadě se v barokní době začaly stavět pevnosti jiného charakteru.

Hrad je volně přístupný, ale podle prokazatelných stop (lešení, pytle cementu, písku) je patrné, že se pár nadšenců, snad s podporou obce snaží o minimální údržbu památky. Ta je navíc obklopena krásným lesem, převážně listnatým. Jde o chráněné území přírodní rezervace.

Podle historických záznamů hrad vznikl na přelomu 13. a 14. století (1294–1316). Je skoro zajímavé, že mezi majiteli hradu se objevil v roce 1320 Matúš Čák Trenčanský, což je taková postav, s kterou se setkáváme skoro po celém západu Slovenska až někam k Žilině. Inu musel to být ve své době pěkný pracháč.

Za nejstarší část hradu se považuje hranatá věž, ke které později přibyl palác. Poslední majitelé hradu jsou uváděni Erdodyové, za nich už hrad chátral a roku 1762 vyhořel. Přesto můžeme obdivovat dostatečné množství dolních hradeb s dvěma baštami, velkou část dělové bašty, 2 věží v horní části hradu či stěny paláce. Kdyby byl hrad odlesněn, zřejmě by pěkně zářil do dáli což naznačuje použití místního kamene, tedy vápence, ačkoliv v minulosti byl zřejmě skryt pod omítkami.

Ústupová cesta z hradu se shodoval s tou přístupovou, takže se ještě podíváme na opomenuté kamenné výtvory kameníků z 18. století.

Lze nakouknout i do zdejšího kostela, po mši jen přes mříž a když už je vcelku pokročilé dopoledne, zastavit se na doušek již v otevřené hospodě. Nakonec již poměrně početné zákaznictvo naznačuje, že Dobrá Voda je vskutku oblíbeným výletním místem.

Ač jsme tedy v kotlince Malých Karpat, ještě musíme v dalším směru překonat část hřebene pohoří. Vlastně se musíme částečně vrátit k lesní cestě, která nás včera svedla od Katarínky. Tentokrát ji ovšem pokračuje celou, podle značení cyklotrasy s číslem 2203. Zpočátku je sice cesta asfaltová (byť staršího data), po nějakých 2–3 km se ovšem tento povrch ztrácí a v relativně čerstvém makadamu je pohyb obtížnější ( a kde není štěrk, je ještě rozbředlá půda). Tak i proti svému přesvědčení musím kolo tlačit, což kolega už nakonec činí delší dobu.

Naštěstí toho tlačení nebylo víc než 1 km a pomalu se dostáváme k překonání průsmyku ve výšce 397 m (Horná Suchánka). Vyměníme jen číslo cyklotrasy (8220) a díky přeci jen uježděnějšímu povrchu si dopřejeme sjezdu, zprvu opatrnějšího po makadamu, jak se blížíme do údolí, mění se na asfalt, to už naznačuje blízkost rybářské přehrady Jablonica. No protože u přehrady nebyl bufet, byl vlastně zajímavější nedaleký lom, kde se jevila krásně tvarovaná vrása, nad čímž oko geologa amatéra libě spočinulo pohledem. Snad je jen škoda, že až ji vytěží, nebude na co koukat.

Koukat by bylo na co v samotné Jablonici, ale zdejší zámek, snad renesanční je poněkud zanedbaný (shání se prostředky na záchranu). Méně zanedbaný je kostel sv. Štěpána (uherského krále) a vcelku hodnotné sousoší Kalvárie. Jablonice bývala dokonce městem, ale po tureckých nájezdech v roce 1663 byla zpustošena a ztratila tak svůj status. Naštěstí tam měli aspoň jednu otevřenou hospodu (byť vedle sebe byly skoro 3).

Další přesun se koná po hlavní silnici č. 51, do Senice. Kolega mi ani příliš nedopřeje kratší pobyt v centru města. Sice není nikterak oslnivé, ale kromě renesančního kostela tu mají nějakou gotickou kapličku (zavřenou) a poněkud futuristický pomník osvobození. Protože spěchá napřed, nečeká na křižovatce, kde jsem plánoval poněkud uhnout z prvotřídky, plánoval jsem trasu vedlejší cestou na dohled světoznámých Smrdáků, ale jak už se jednou uhne, už se mi nechtělo přejíždět.

No naštěstí provoz na prvotřídce nebyl tak masivní a kilometrově i výškově to vychází skoro na stejno. Beztak jsem měl podezření, že kvůli tomu koleni chce už odjet dnes.

Celé to řeším v Radošovcích kde mi poměrně zachutná Staropramen (bylo horko) i nabízená čtvrtka slivovice od místních borců.

A protože pohled do chytrého telefonu a jízdního řádu naznačuje, že by se dal stihnout kolem šesté rozumný vlak z Hodonína, už se moc nezdržujeme a ve směru hlavní silnice míjíme vesničku s krásným názvem Popudinské Močidľany případně následující Trnovec. Holíč by sice za prohlídku stál, ale máme to tak pěkně načasované, že jsme v Hodoníně 20 minut do odjezdu.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3


Pt. 4