Loading...
Po návštěvě Kunštátu odjíždíme v brzkém odpoledni a tropickém sparnu do Lysic.
Kdysi bývaly centrem stejnojmenného panství a v sedmnáctém století dokonce zažily povýšení na městečko. Leč další století k nim byla nepřívětivá a ony tohle privilegium ztratily. Titul městyse jim byl vrácen až počátkem třetího tisíciletí, v roce 2007.
Dnes v nich žijí necelé dvě tisícovky byvatel, ale díky turistickému ruchu, panujícím přes sezónu, se zdají mnohem lidnatější. No, však ony se mají právem čím pyšnit – vám „znalým“ se při vyslovení slova Lysice v hlavě určitě promítne obrázek překrásného zámku s unikátní sloupovou krytou kolonádou... no, a ti, co zde ještě nebyli, tak ti by to měli urychleně napravit!
První kroky návštěvníků, kteří do Lysic nepřijeli vlastním autem, nýbrž busem, většinou směřují na náměstí Osvobození. My tu s Janou byli v létě a rynek tonul v takové zeleni, že přes ni skoro ani nebylo vidět radnici z osmnáctého století (na střeše s věžičkou), ba ani hotel Lysice či vedle stojící zajímavou secesní vilu.
Nadmíru dominantním prvkem zato byla ohromná socha lva, která na nás hleděla z vrcholu Památníku padlým I.světové války. Autorem této pompéznosti se v roce 1924 stal místní rodák, sochař Karel Novák.
Kousek od památníku jsem viděli nenápadnou klasicistní kašnu a směrem k radnici se z plochy parku vypínal korintský sloup s Pannou Marií, kterým rynek v polovině devatenáctého století zkrášlil Benedikt Edele, sochař z Brna.
No nic, na podrobnou prohlídku náměstí možná budeme mít čas později, teď ale honem k feudálnímu sídlu a do jeho zahrady.
Při vstupu do zámeckého areálu jsme sice museli překonat první vodní příkop, ale naštěstí tak bylo učiněno suchou nohou, bo přes něho vede most. Pak přišlo druhé nádvoří a z něj tak hezký pohled na zámek, že jsem musel skočit pro vstupenky do zámecké zahrady sám. Manželka je totiž fotomaniak a nebyla s ní v tu chvíli žádná řeč...
Pusa se jí rozvázala až při pohledu na druhý vodní příkop, na jehož hladině namísto bělostných plachetnic směrem k nám ladně poplouvalo trio spanilých dlouhokrkých labutí. I já sympatickým vodním ptákům vlídně pokynul na pozdrav, a pak už jsme přes turniket vstoupili do vlastní zahrady. Můžete tam s průvodcem a vaše prohlídka bude tím pádem komentovaná, anebo sami a na jak dlouho chcete. Bohužel je návštěva omezena měsíci červnem až zářím. Zahrada je interesantní nejen již zmíněnou sloupovou kolonádou, ale můžeme v ní navštívit také oranžérii a zámecké zahradnictví, které je funkční již od poloviny devatenáctého století.
Původně byla renesanční a dle módního italského vzoru zbudována na třech terasách ve svahu. V pozdější době se díky barokním či empírovým úpravám její podoba změnila. Rozšířila se o plochu vysušeného rybníka a jednotlivé terasy propojila cihlová schodiště. Je zde k vidění i umělá jeskyně (grotta) anebo salla terrena.
Marná sláva, ale nejpozoruhodnějším prvkem je stejně ta třístranná kolonáda!
Ochozy jsou zastřešené zdobnou dřevěnou pergolou (skoro jak ve stylu jakéhosi předchůdce Dušana Jurkoviče) a jsou uloženy na vysokých nosných sloupech. Ty stojí v řadě za sebou a tvoří vždy vedle sebe stojící dvojici.
Poněvadž je ochoz přístupný, mohli jsme i my ocenit božský výhled, který mělo panstvo jak na areál celé zahrady, tak i na městečko a okolí. Navíc byl vyvoleným s modrou krví tenhle zor umožněn vpodstatě kdykoli a oni tak mohli i za špatného počasí ve velké výši vykonat „procházku zahradou“, aniž jim od deště zvhlnul byť jen ždibíček drahé paruky. A našlapat při ní – pokud ji neodbyli - i hezkých pár kilometrů!
(My, co v dnešní době paruky nenosíme, zase oceníme střešní ochranu nad hlavou třebas jen z důvodu nadmíru pálícího slunce.)
Krom kolonády jsme v zahradě narazili i na četné sochy. Soubor dvanácti měsíčků – trpaslíků, představujících jednotlivé měsíce roku, byl umístěn ve výklencích zdi. Kdysi zeď zdobily sochy antických hrdinů a bohů, později rozmístěné po celé ploše zahrady.
Co by to bylo za zahradu bez okrasných stromů a keřů? Těch zde najdeme samozřejmě také dost a ve vegetačním období zaujme hlavně rozkvetlý „zlatý déšť“ či magnolie. Kromě nich jednotlivé terasy zdobí květinové záhony. Jsou vyčinčány do rozličných ornamentů a obzvláštněny tvarovanými dřevinami či květinovými mísami.
Narazíme zde i dva vodotrysky. Ten se sochou Tritona s lasturou zdobí zahradu v místech, kde se kdysi nacházelo hřiště na míčové hry. Fontána s Nymfou a rybou krášlí zase horní terasu.
/Po návratu domů jsem se na netu dočetl, že by v blízké budoucnosti zahrada měla (díky dotacím z EU) projít v několika etapách celkovou rekonstrukcí a přiblížit se k ideální podobě, jakou měla na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Návštěvníci se ale nemusí bát, poněvadž při opravách bude uzavřena vždy jen její část, ale nikdy ne zahrada celá./
Ale nyní už k tomu (alespoň pro mne) nejhlavnějšímu – k lysickému zámku:
Panské sídlo v Lysicích bylo nejdříve vodní tvrzí, a pak přebudováno na renesanční vodní zámek. Dva vodní příkopy se zachovaly a své nepravidelné vyhlídkové plavby po nich dnes provádí miniregata elegantních labutí. Uměnímilovné návštěvníky při vstupu na první nádvoří ale nejspíš mnohem víc zaujme bělostná masa zámku, jíž dali pozdější majitelé líbivější barokní podobu. Jen ty poslední úpravy už byly už klasicistní...
V mém životě už třetí prohlídka lysického zámku tentokrát probíhá ve znamení pořádného kalupu:
Poněvadž si moje drahá polovička jeho návštěvu na poslední chvíli rozmyslela a zůstala se dál potulovat v areálu zahrady, pádím na ni sám. Mám co dělat - velká ručička se rychle blíží k celé a já ještě musím nutně na WC nacházejícím se ve spodní části nádvoří. Pak rychle nahoru do průjezdu zakoupit bilét, v pokladně si nechávám s dovolením batoh... a když konečně stojím na posledním zámeckém nádvoří (vyzdobeném arkádami a sgrafity z období renesance) a čekám na prohlídku, strnu a silně znejistím. Najednou totiž nevím, jestli jsem si před návštěvou záchodu fakticky uložil fotoaparát do zavazadla.
Ach jo - stařecká demence je fakticky hrozná věc: však už se mi něco podobného stalo při návštěvě hradu Šternberka, kdy jsem jiný foťák před prohlídkou odběhl na venkovní lavičce – a tak arak nazpět do pokladny zkontrolovat útroby batohu.
Hurá, je tam!
A paní za pokladnou, která mne s úsměvem pozoruje, k tomu podotkne: „A proč si jej nevezmete s sebou? Vždyť na zámku je fotografování povoleno.“
A tož eště raz Hip Hip Hurá... a navíc to nestojí ani orla!
Jakmile jsem se znovu vřítil na vnitřní zámecké nádvoří, stála už před hloučkem dalších návštěvníků průvodkyně a vzápětí nás zavedla do vstupní haly. Díky úvodní přednášce o historii bylo zabráněno kolapsu a mé zhuntované tělíčko se po chvilce vzpamatovalo a uvolnilo. Paní průvodkyně se nás ptá, jestli jsme si předtím na fasádě zámku nad vchodem všimnuli toho zajímavého erbu. No jak kdo – i já se o něj otřel zraky, ale pak je vrhal jinými směry – takže se dozvídám, že jsou na něm v modrém poli vymalovány dva stříbrné volské rohy, povoz a tři páry lidských rukou. Celý ten minikomiks je připomínkou toho, jak místní sedláci jednoho člena rodu Dubských zachránili před utonutím v bažině.
V místech, kde stojíme, je podlaha pokryta mozaikovou dlažbou, stěny jsou vymalovány v pompejské červeni a před námi vidíme vstupní schodiště, po kterém jsme se po připomenutí zámecké historie vydali nahoru do komnat. Schodiště podpírají napodobeniny antických sloupů hned tří typů, ale daleko zajímavější je oválný světlík ve stropě vysoko nad našimi hlavami. Díky němu totiž celý ten prostor kolem nás působí jaksi vzdušně a víc vyniká i iluzivní výmalba na stěnách.
Takovou raritkou lysického zámku je výskyt hned tří knihoven. První z nich připomíná spisovatelku Marii Ebner von Eschenbach, rozenou Dubskou. Bývala to prý velmi emancipovaná, vzdělaná a kultivovaná dáma a její díla ze zámeckého či vesnického prostředí jsou srovnávány s romány Boženy Němcové. Německou či rakouskou Die Grossmutter sice nenapsala, zato ale proslula mnoha trefnými aforismy. Ten nejznámější zní: Každá chytrá žena má milión přirozených nepřátel – všechny hloupé muže!
Následuje prohlídka Velkého salonu, zámecké kaple, barokní obrazárny, Dámského salonku a jiných komnat. Tuhle ze stropu visí tereziánský lustr, támhle zase na stěně benátské zrcadlo a kromě stylového nábytku můžeme všude obdivovat spoustu vzácného míšeňského porcelánu. Tím nejhezčím porculánovým tovarem jsou jedny stolní, rokokově načinčané hodiny.
Následuje lovecká schodištní hala, čínský salónek a knihovna mořeplavce Ervína – hraběte Dubského. Tento dobrodružně založený pán obeplul v letech 1876-78 s rakouskou korvetou Ezherzog Friedrich celý svět. Hlavním cílem výpravy bylo založení osad na Borneu a reprezentace Rakousko-Uherska jako světové velmoci. Po návratu byl hrabě Ervín Dubský osobně přijat rakouským císařem.
Během plavby si psal lysický zámecký pán deník a sbíral fotografie a obrázky navštívených míst. Na zámku máme možnost vidět japonské zbraně a čínský porcelán, které na cestě sesbíral a také model korvety, na níž se plavil. Další zajímavost je technického rázu: hrabě nechal ve své pracovně zavést lodní telefon, který vedl do hraběnčiny ložnice.
Kromě toho měla hraběnka nainstalováno speciální potrubí: když se z něj vyndal špunt a fouklo se do něj, zahvízdala na jeho konci píšťalka. A pan hrabě anebo služebné hned věděli, že po nich zámecká paní asi něco bude chtít. No a protože to prý hraběnka někdy přeháněla, začalo se říkat, že na zámku každý skáče podle toho, jak paní píská!
Tímto naše prohlídka skončila a já se spolu s dalšími spokojenými návštěvníky vyhrnul ven na první zámecké nádvoří, kde mne kromě nepředstavitelného odpoledního vedra čekala i moje uondaná a žíznivá manželka.
A já poděkoval nebesům, že moje choť nemá o nějaké hraběnčině píšťalce ani potuchy... a navíc stejně neumí pískat...
Nyní ale už směr náměstí: urychleně vyhledat nebližší rozumnou osvěžovnu a před odjezdem z Lysic rázně zatočit s tou ukrutnou žízní!