Valašským Meziříčím pro změnu zase trochu jinak

V sobotu před polovinou srpna jsme chtěli uskutečnit výlet na Bumbálku, ale předpověď špatného počasí na odpoledne nás od tohoto úmyslu odradila. Jakožto náhradní program jsme zvolili procházku Valmezem s návštěvou Žerotínského zámku a do Vsetína jeli už tím původně plánovaným brzce ranním autobusem. V hlavním okresním městě Valašska jsme si nejprve prohlédli přízemí nového obchodního domu – Smetanovy obchodní galerie, vypínající se mezi busovým a vlakovým nádražím u náměstí Jarmily Šulákové.

 

Upřímně řečeno – tenhle novodobý rynek je sice jen malým pláckem před obchoďákem a přístupem (eskavátory) k novému vlakovému nádraží, ale já osobně jsem moc rád, že na tuhle význačnou zpěvačku město nezapomnělo. Jarmila Šuláková se proslavila kouzelnou interpretací valašských folklórních písní a hlavně svou účastí v ansámblu folkrockového Fleretu z Vizovic, v němž zpívala až do svých 80 let, kdy konečně odešla do zaslouženého důchodu. Ve Fleretu ji po její smrti roku 2016 nahradila dcera Zuzana Pavlůsková... a jak jsem viděl nedávno na plakátech, v lednu u nás ve Zlíně proběhl další jejich společný koncert. Na tom jsem bohužel nebyl, takže opravdu nevím, jestli sa to Jaruščino cérčisko pomamilo, ale věřím, že ano a že jim to spolem bezchybně šlape!

 

Na její mamču mám ze svých mladých let moc hezkou vzpomínku:

 

 

V mých 18.letech se naše brumovská famílie rozrostla o dalšího domácího mazlíka - o oslňující a nadupaný výrobek gramofonu značky Tesla Litovel. Byl jsem v sedmém nebi a teď už zbývalo jen zajistit mu trvalý přísun kvalitního krmiva, aby nás měl všechny také rád.

Tu ale nastal první zádrhel. V nejbližším knihkupectví nějaké gramodesky nabízeli, ale byl to samý šunt: kapely proslavené uvřeštěnou dechovkou, několik odporných exemplářů české pop music a pár klasiků, kteří šli bohužel čuchat k flóře zespodu ještě dřív, než byla vynalezena elektřina.

Při pohledu na stařičkého senilního vedoucího jsem se přestal divit: „No ja – šak ten dědáček ani neví jak sa menuje, né tak, že my mladí dnes už neposlúcháme žádné menuety, ale bigbít! No nic, příště zajedu na Vsetín!“

Abych se do rodné ďoury nevrátil s prázdnou, zakoupil jsem LP s názvem Jazzrocková dílna a doma ji nesměle nabídl miláčkovi. Na počkání sice celou polovinu poslušně přechroustal, ale bylo vidět, že tak činí s očividnou nechutí. Však i mně šly ty instrumentální bláboly jedním uchem tam a druhým hned zas ven a v mozku po nich zůstal jen průvan a nezachytila se ani notečka.

 

A tož jsem neprodleně vyrazil do prodejny Supraphonu na Vsetín. Už zvenčí jsem okukoval vystavené obaly ploten, poté i zevnitř, ale buď jsem byl raněn slepotou anebo...

I přistoupil jsem rázně k pultu a zeptal se přímo prodavačky: „Prosím vás – máte eště nejaké desky Párplů, Uriášů, Kvínů či Zeppelínů, anebo už je to všecko vyprodané?“

Paní středního věku se uculila: „Vy ste asi spadl z jahody, že? Nále gde si myslíte, že žijete? Šak my sme takové desky ani nikdy nedostali!“

 

Svět kolem mne najednou zčernal jako by byl přikrytý térovým papírem, duše propadla hluboké skepsi a mozek potichu huhlal: Aha, tož takto vypadá ten náš rozvinutý socialismus v praxi! Nemože sa kupovat to, co člověk chce, ale enem to, co právě je...

Prodavačce se mě zželelo: „Ale šak nemosíte hneď bečať – cosik dobrého tu máme aj z našich luhů a hájů. Podívajte sa - třeba toto je moc dobrá česká kapela... a za poslech stojí eště aj tadyk toto a toto.“

I nechal jsem se ukecat a pustil v obchodě své učňovské kapesné minimálně tak za čtvrt roku.

„Nashle a přiďte zas,“ děkovala za tržbu a loučila se ta sympatická polostařenka.

 

(Kdeže by mne tehdy napadlo, že zrovna jí budu jednou v daleké budoucnosti vestoje tleskat za pěvecký výkon na koncertě s Flerety – tou prodavačkou v hudebninách totiž nebyl nikdo jiný než Jarmila Šuláková!)

 

Doma jsem nákup pečlivě rozbalil a na gramec nasadil první plotnu.

„Pche – to asi bude pěkná blbosť,“ vyprskl jsem si při pohledu na obal, na němž se nad obrázkem kapely leskl nápis OLYMPIC – Marathon.

Šok! Dvě písničky z elpíčka debilní fakt byly... ale ten zbytek? Srdíčko mi nad neuvěřitelně živě pulsující Broumovou baskytarou poskočilo nečekanou rozkoší – tož to tedy je pecka!

Druhá plotna VLADIMÍR MIŠÍK, ETC: Stříhali dohola malého chlapečka byla ještě lepší, a pak přišel na řadu MODRÝ EFEKT – Svítanie... a to vám, lidičky, bylo, jako kdyby mi někdo pod prdélkou odpálil atomovku!

Dokonce i to poslední zakoupené LP (byť jazzrockové) Zrnko písku od BOHEMIE stálo za opakovaný poslech...

Takže mne paní Šuláková neošulila: i u nás vzniká muzika, která se pokouší dohnat západní trendy a v mnoha směrech se jim i vyrovná – Huráá!!

Ale dost už bylo vzpomínek - Jana mne netrpělivě tahá do přízemí „Smetanovy obchodní galerie,“ by nám tam v bufetě zakoupila na cestu chlebíčky.

Do Valmezu odsud míníme pokračovat vlakem a pojizdnými schody jsme sjeli do zbrusu nového nádražního podchodu, jehož stěny jsou k našemu překvapení posety pěknými ukázkami prací žáků místní základní umělecké školy. Po prohlédnutí maleb nechávám Janu fotit a vyjíždím nahoru do nové (a vskutku již reprezentativní) nádražní budovy, abych zakoupil jízdenky. Přitom mne napadne, že by nebylo špatné se z Valmezu vrátit do Zlína vlakem (je totiž sobota), a tak u pokladny požaduji regionální jízdenku Sone.

Ve Valašském Meziříčí je ze Vsetína rychlík cobydup a my z nádru nejprve zamíříli k Rožnovské Bečvě. Po jejím břehu pak přesun sídlištěm severním směrem k lávce na druhou stranu a o kousek dál jsme vyšli na Sokolskou ulici, po níž šlapeme k městskému centru. Ještě daleko před ním nás ale nalevo vítá polozděný a poloroubený chrám sv.Trojice. Kostel sám i venkovní areál je veřejnosti volně přístupný od desáté hodiny, ale do otevření zbývá ještě necelá čtvrthodinka. Protože naproti vidím za zástavbou trčet věž evangelického kostela, domluvím se s ženou, že si k němu odskočím a ona mne tu zůstane zatím čekat.

Ulicí Havlíčkovou se dostávám na Husovu, lemovanou z obou stran hezkými vilami. Spolu s lipovou alejí vznikly za éry starostování JUDr.Aloise Mikyšky. Širší volné prostranství mezi frontami domů ve středu ulice se roku 1891 proměnilo na botanickou zahradu pro studenty z blízkého gymnázia a žáky odborné školy pro zpracování dřeva. Dnešní park Botanika svým názvem upomíná na tuto někdejší zahradu. Tehdy se tu nacházelo na 253 druhů dřevin. Ačkoliv to byl park rozlohově malý, stal se díky vysokému počtu druhů valašskomeziříčským parkem nejzajímavějším. Každý strom i keř byl opatřen popisnou cedulkou a vše bylo vzorně udržováno až do vypuknutí druhé světové války. Po ní se o zahradu nikdo příliš nestaral, takže pustla a k revitalizaci došlo až po sametu.

Naproti kostelu Československé církve evangelické, který je nejdominantnějším prvkem ulice, se v parku z květinových záhonů vypíná Pomník T.G.Masaryka. Slavnostně odhalen byl roku 1925, ale za německé okupace a po „Vítězném únoru“ zrušen a znovu postaven až roku 1990.

 

Kostel Československé církve evangelické vznikl roku 1909 dle návrhů záhřebského architekta Leoše Kaldy. Se svatyní je propojena patrová fara, jejíž venkovní fasádu krášlí prosté sgrafitové motivy. Před rokem 1918 se na faře nacházel alumnát (internát) pro studenty evangelického vyznání. Rovněž zde sídlilo dívčí gymnázium, které navštěvovaly i obě hrdinky knih spisovatelky Amálie Kutinové – Gabra a Málinka. V kostele se v současné době neslouží jenom mše, ale konají se zde i různé kulturní akce a koncerty duchovní a vážné hudby.

Ve vilové zástavbě se nachází několik dalších interesantních objektů vystavěných v historizujícím slohu.

 

 

Z Husovy ulice se vracím do již otevřeného areálu chrámu sv.Trojice za Janou. Tento polo zděný a polo dřevěný hřbitovní kostel byl nedávno spolu s ohrazenou venkovní zahradou renovován a po pěti letech prací zpřístupněn veřejnosti. Areál se stal místem, kde je možno obdivovat nejen samotnou sakrální pamětihodnost, ale ve venkovním parčíkově upraveném prostoru si také příjemně odpočinout.

 

V interiéru chrámu je umístěno lapidárium. Jsou zde k vidění vzácné architektonické prvky z období renesance a baroka, oltářní obrazy, sochy a dřevěné i kamenné krucifixy.

Do zdi je zasazena náhrobní deska rytíře Jana Žernovského ze Žernova (1585) a Magdaleny ze Žernovic (1584), zaujme i velmi hodnotná Pieta. Zároveň je možno „znaleckým okem“ ocenit celý vnitřní prostor, který byl díky rekonstrukci navrácen do původního stavu. Krom krovů byly vyměněny podlahy, na nichž stojí nové lavice a opravou prošel i kůr.

Kostel je obklopen parčíkem. Původní dřeviny byly doplněny keři a stromy skácené při úpravách dnes slouží jako „broukoviště.“ Ve venkovním areálu se dále nacházejí veliké makety těch u nás nejvíce rozšířených zástupců hmyzu a prochází tudy „Přírodovědná stezka“ spojující kostel sv.Trojice s dětským hříštěm na Vodní ulici. Park okolo chrámu, v němž jsou umístěny i další sakrální artefakty (např. kamenný kříž z roku 1775), obkružuje kamenná zeď s dřevěným plotem.

 

Od jara do podzimu je areál kostela sv.Trojice přístupný o víkendech, přes letní prázdniny pak (kromě pondělka) denně od 10.00 – do 18.00 hodin. Vstup je zdarma.

 

 

Po prohlídce jsme Sokolskou ulicí pokračovali k asi čtvrt kilometru vzdálenému Žerotínskému zámku. Ještě před ním jsme minuli ostrůvky nástupišť MHD a dva menší staré historické objekty sloužící dne jako galerie. Ten první býval renesanční kaplí a v jeho interiéru je vystavena ukázka nejlepších děl současného výtvarného umění.

Protější, poněkud strohý objekt, býval sýpkou. Dnes je v něm možno si prohlédnout tvorbu současných mladých umělců spolu s ukázkami prací z ateliérů vysokých uměleckých škol. V budově Galerie Sýpka je umístěno také Turistické Informační centrum.

 

Průchodem v přízemí jižního křídla Žerotínského zámku s růžovobílou fasádou vcházíme na zámecké nádvoří s kašnou a parčíkou úpravou ve stylu francouzských zahrad. Lidí je tu jak naseto, přesto se ale tím davem probojuji do pokladny a tam jsem se dozvěděl, že se poslední dopolední prohlídka zámeckých prostor koná ještě teď v 11 hodin. Rychle kupuji lístky a pádím ven vyhledat fotící manželku, protože prohlídka se uskuteční už za 8 minut!

 

(Byla úžasná, ale kvůli většímu počtu pořízených fotografií se o zážitky z ní se čtenáři Turistiky podělím až v příštím článku.)

 

 

Po návratu na zámecké nádvoří se už blíží poledne, my máme hlad a proto Komenského ulicí šlapeme na blízké hlavní "vamezské" náměstí.

Na začátku ulice se vypíná velká budova, v níž je umístěna ZŠ SALVÁTOR -církevní škola pro 180 žáků. Naproti stojí velmi interesantní vysoký objekt se žlutou fasádou, jehož interiéry využívá vícero institucí. Patří k nim Základní umělecká škola Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí, kde se více jak tisícovka žáků zabývá nejen výtvarnem, ale také výukou hudebních, tanečních a literárně dramatických oborů. Dále tu sídlí Divadlo Schod, Malá scéna za oponou, S-Klub pořádající koncerty a divadelní představení pro rodiče a děti a Kulturní zařízení města. Venku na fasádě je umístěna pamětní deska divadelního režiséra Alfréda Radoka.

Těsně před rynkem, kde se Komenského kříží s ulicí Křížkovského, se na nároží tyčí majestátní měšťanský dům U Apoštolů se zachovaným podloubím. V análech je zmiňován roku 1598. Původně renesanční stavení s mansardovou střechou svůj dnešní vzhled získalo na přelomu 17. a 18.století. Z fasády plasticky vystupují rokokové štukové reliéfy s vyobrazením dvanácti apoštolů. Protože dům stojí nejen na křížení ulic, ale v podstatě i na začátku hlavního valašskomeziříčského rynku s „velmi nápaditým“ názvem Náměstí, stal se v jeho zástavbě charakteristickým a oku lahodícím prvkem.

Hlavní městský rynek po nedávné velkorysé rekonstrukci zkrásněl a je obklopen starými měšťanskými staveními s velmi líbivými fasádami. Jeho rozlehlou plochu obohatila novodobá dlažbová fontána. Bohužel té zeleně tu mohlo být opravdu trochu víc, protože v dnešním dalším tropickém dni dlažba hřeje tak, že ji cítíme i přes tenisky. Starobylému renovovanému Mariánskému sloupu a sloupu se sochou sv.Floriána, zdobících už dlouhou řádku let jeho plochu, je to ale – zdá se, naprosto jedno...

Nás ale přes náměstí popohání hlad, takže jsme se zanedlouho ocitli na jeho jižním konci ve stínu podloubí. Restaurace U Mamulky je bohužel zavřená, ale azyl nacházíme v protější restauraci jménem Snoza. A tam si objednáváme hovězí s knedlíky a s tak fantastickou smetanovou houbovou omáčkou, že mám ještě dneska při vzpomínce tu její lahodnou chuť na jazyku!

Po obědě jsme se pomalu přes rynek vrátili k zámku a odtud seběhli po úvraťovém chodníku dolů k Bečvě. Až k lávce u sídliště jsme pokračovali po jejím levém břehu lemovaném vzrostlou vegetací. Mezi paneláky už bylo v popoledním hicu stínu mnohem méně a než jsme dorazili k vlakovému nádraží, nezbylo, než ještě na lavičkách pod stromy několikrát vydechnout.

Na vlak do Holešova se naštěstí dlouho nečekalo, ale při projíždění oblasti pod Kelčským Javorníkem do Bystřice pod Hostýnem se obloha hrozivě zatáhla a chvílemi orosila okna vlaku spadlými kapkami. V Holešově už bylo ale zase hezky a busový spoj do Zlína nám odjížděl za chvilku. Tenhle vedl přes Žeranovice, kde bylo před zámkem a na návsi lidí jako smetí, ale žádná pouť se tu nekonala – to zde právě probíhaly „Gulášové hody!“