Valmez a okolí, srpen 2019 – pt. 1

17.8.2019

I letos v srpnu nechyběl takřka v pravidelném termínu prostředního srpna prázdninový „učitelský“ zájezd spojený s cyklistickými výlety. Lokalita pobytu Valašské Meziříčí slibuje celkem dosti zajímavé okolí a místa, kam zavítat.

Protože to od nás zas taková dálka není, raní odjezd není přehnaně brzký a bez zastávky trvá jízda něco málo přes dvě hodiny. Už víceméně tradicí je bydliště ve školním internátu. Výhoda umístění na okraji města je v tom, když večer ve společenské místnosti proběhne nějaký večírek při otevřených oknech, nemusí to nijak rušit obyvatelstvo (loni v Poděbradech si někdo stěžoval).

Poloha na soutoku Bečev velí využít některou (nejlépe obě) z větví slavné cyklostezky, které se z Valašského Meziříčí rozbíhají podle Rožnovské nebo Vsetínské Bečvy.

Na místě jsme přeci jen už kolem poledne, takže pro začátek bude stačit ne příliš vzdálený cíl. A aby byl dosti atraktivní, je to Rožnov.

Přes centrum sjíždíme k centru Valmezu na kávičku a pivečko na náměstí, k Bečvě (té Rožnovské) už stačí sjet nějakou stovku metrů.

První metry (spíše stovky metrů) na pravém břehu vedou místní zástavbou, po přejetí jedné z mnoha lávek kolem sportovních areálů (koupaliště), pak už se vine samostatnou komunikací volnou krajinou. Na dohled jsou v okolí vesničky (Hrachovec, Veselá nebo Střítež). Maně vzpomínám, že snad u Stříteže jsem před časem posedávali s kolegou při samostatném výletu v „polním“ bufetu, tvořené karavanem, ten mezitím zmizel, kupodivu jsme viděli i reklamu na jinou zavřenou cyklo hospůdku, ne každá se patrně uživí. Navíc když do Rožnova je celkem blízko a tam je občerstvení víc než dost.

Krátkou zastávku učiníme u kostele – nevím, jestli mě Franta neprokleje, ale po poslední návštěvě (2014) mám zase otevřeno. Další kroky směřují na náměstí do IC, na zmrzlinu apod. Nezbytná je i projížďka ke vstupu do skanzenu, ačkoliv tam na návštěvu nesměřujeme.

K delší zastávce vybízí jiná zdejší atrakce – pivovar. Zdejší pivovar má celkem slušnou tradici od roku 1712, na sklonku socialismu byl sice zavřený, ale po revoluci byl obnoven sice jen jako minipivovar (ale s dosti velkou hospodou), součástí jsou i pivní lázně a poněkud nezvykle i čokoládovna. Na čepu tu nabízejí nepřeberné množství výrobků (asi 5) k tomu nějaké klasické pochutiny (škvarky, halušky aj.). A pro ty kteří se nechtějí příliš opíjet mají zajímavý vynález, prkýnko. U nás jsem takový vynález zatím neviděl (ne všechny pivovary vaří naráz 5 a více piv), takže zdejší prkýnko je právě na těch několik druhů v nabídce, něco přes deci tak akorát na ochutnání.

Zpět to vezmeme poněkud opačnou stranou, tedy jen po druhé straně řeky přes Zubří po místních silničkách, zhruba v polovině vzdálenosti do Valmezu před Zašovou se vracíme na cyklostezku, protože tady se ty silničky dosti od cíle vzdalují a po hlavní 35 se nám jezdit nechce.

Minipivovárek, s názvem Krásenský mají i ve Valašském Meziříčí. Ten je oproti Rožnovu zcela v moderním duchu (to neznamená že je neútulný). A oproti svému konkurentu mají ještě větší nabídku (tady je to prkýnko na 7 druhů).

 

18.8.2019

Kdo někdy byl v okolí Valašského Meziříčí na kole, ví, že jednou z hlavních atrakcí tohoto regionu je cyklostezka Bečva. Pro některé členy naší skupinky nejsou končiny, kudy stezka vede zas tak neznámé, ovšem zhruba pro 50% ostatních jde o záležitost zcela neznámou.

Takže výlet na tuto trasu jsme si nemohli odpustit. Bohužel nejsou všichni mezi námi dostatečně fyzicky vybavení, aby snesli delší trasu, takže po snídani (relativně brzy) vyrážíme směrem k místnímu nádraží. Do Vsetína nám jede pantograf, takže kola se musí poněkud směstnat do menších prostor. Ze Vsetína jezdí na konečnou, tedy do velkých Karlovic speciální cyklovlak, kde jsou vozy na vyšší počet bicyklů uzpůsobené. Jak už to bývá, sice přijíždíme s mírným zpožděním, takže přestup se koná v mírnějším spěchu a nakonec i ta jízda údolím Vsetínské Bečvy není nijak závratně překotná.

Ne všichni, ale většina naší výpravy si přidá pár kilometrů k centru do Leskového, kde se dá mj. objevit lyžařský areál Razula, poněkud výše vyhlídková terasa hotelu a cirkusový stan, který se tu chystá na příští týden Valašské kultury. Mimo to stojí za pozornost i okolní chalupy v převážně dřevěném roubeném stylu.

Obracíme se zpět do centra Karlovic, kde nás čekají odloučený pár (prostě museli na kávičku). Dřevěný kostel Panny Marie Sněžné vidím už po třetí a ani jednou jsem ho neviděl stejný. Poprvé už byl skoro černý (tmavě hnědý), jak už bylo šindelové obložení poněkud letité, podruhé tak půl napůl, kostel obložený lešením se šindelem už částečně vyměněným ale nenamořeným, takže světlý.

Teď už je celý exteriér vyměněný a šindel zatím světlejší (on časem taky ztmavne). Vedlejší chalupa, přesněji fara posloužila v jednom TV seriálu jako obydlí jistého doktora, na opačné straně kostela blíže k hlavní silnici je muzeum (samozřejmě dřevěné) s IC, porozhlédnout se i dá po zahradě, vyzdobené kláty, což jsou repliky starých včelích úlů.

Ve Velkých Karlovicích je cyklostezka spíše součástí chodníku, odpoutává se vlastně až u odbočky k obydlí místního rychtáře, kterému se tady říkalo fojt.

Fojtství je výstavná budova s balkónem, takže je patrné, že rodina patřila k bohatší a vážené vrstvě zdejších sedláků. Replika fojtství je tuším k vidění v rožnovském skanzenu, tady se normálně stále bydlí a hospodaří, takže výstavná dřevěnice je obklopena různými zemědělskými přístroji, na dvoře trůní velký John Deere a před průčelím kejhá početné drůbeží seskupení.

Centrum Karolinky příliš nepřipomíná typické Valašsko, objevíme ti spoustu panelové výstavby, ta souvisela s rozvojem zdejší sklárny, tedy spíše továrny na skleněné výrobky. Za zmínku tak stojí i přítomnost sklářského muzea. K dalším pamětihodnostem patří např. Valašské národní divadlo, které prozrazuje, že místní etnikum se považuje za takřka svébytný národ. Výhodou je fakt, že v současné době hovoří jazykem, který dokáže z velké části pochopit i zbytek obyvatel ČR. Když zřejmě přišli první Valaši někde z Rumunska, asi to bylo s dorozumíváním složitější.

V blízkosti panelové zástavby stojí za pozornost další moderní stavba, kostel Panny Marie Karmelské. Exteriérově jde v podstatě o větší halovou budovu s hranatou zvonicí, ale moderní mozaiková výzdoba zaujme jistě i atheistu.

První větší zastávku s občerstvením si dopřejeme u Balatonu. Bývalá pískovna je dnes oblíbeným koupalištěm a střediskem vodních radovánek. Potkáváme pár známých ze zájezdu, kteří zvolili přeci jen náročnější trasu přes Soláň a zde se oddávají zaslouženému oddychu.

Voda v nádrži je překvapivě chladná a příjemně čistá, takže osvěžení přináší i některým z nás, co si nezapomněli vzít koupací úbory.

Nový Hrozenkov se podjíždí z jihu, takže se z této strany můžeme podívat na památník Antonína Strnadla, místo něj si dopřejeme občerstvení v podobě točené zmrzily u přejezdu na druhou starnu hlavní silnice v údolí Vsetínské Bečvy.

Cyklostezka se vlastně drží blízko řeky, takže i v poměrně parném létě příjemně ochlazuje blízké okolí. To poněkud vzdálenější okolí představují obce s poetickými názvy Halenkov či Huslenyka i to drsněji znějící Hovězí vykazuje určitý rustikální půvab.

Jak míjíme Janov, citelně narůstá provoz v protisměru, což značí blízkost Vsetína. Poněkud chaotické hledání stinné zahrádky objevujeme jednu poblíž nádraží a po zjištění, že nikdo nemá větší hlad, ponecháme pouze tekutou formu osvěžení.

Za Vsetínem pokračuje stezka zčásti průmyslovou krajinou a ani nabídka Arboreta v Semetíně nikoho nezláká (naštěstí to jsem už předloni viděl).

Jednoho silničního podjezdu.

Za Pržne je stezka vedena v širší otevřené krajině i zde doplněné kukuřičnými porosty, další zákrut Bečvy upozorňuje na blízkost vesnice Bystřička, kde je v údolí známá přehrada.

Vlastně jediný „vyšší“ kopec po cestě je v Jarcové, což je defakto už takové předměstí Valmezu ač jde o samostatnou obec. Do samotného města následuje poněkud nezáživný úsek kolem kolejí.

Pt. 2