Víkend v Českém středohoří 1. díl

Cestopisy

Kopečky • Fotografie (11) • Foto: klana

Vstoupit do fotogalerie (11 fotografií)

Lovoš

Kopec před Bílým Újezdem

Vstoupit do fotogalerie (11 fotografií)

Tak rok se sešel s rokem a já jedu s dcerami do oblíbeného Sředohoří . Využili jsme prodlouženého víkendu a státního svátku 28. října, k výletu do Českého středohoří. Cílem našeho výletu je setkání s kamarádama a kamarádkama z našeho klubu Přátel Milešovky a při společném obědě posedět. Popovídáme si a zhodnotíme turistickou sezonu. Já jako samozvaný náčelník tohoto zajímavého seskupení lidí, kteří mají rádi přírodu a turistiku, nesmím na tomto setkání chybět. Na tomto výletě mi budou dělat milou společnost mé dvě dcery. Oproti minulým výletům do Českého středohoří bude naše rodinka mezi Kopečky spát a to v penzionu Oráč v obci Opárno.

Lovoš • Foto: klana

Den první, neděle - ráno po probuzení vycházíme na vlakové nádraží Kladno Ostrovec, jdeme docela včas a tak nemusíme ani utíkat. Obtěžkáni batohy, s věcmi na dva dny přicházíme na místní nádražíčko a po zakoupení skupinové jízdenky vyčkáme příjezdu vlaku. Cestujeme jako vždy přes Kralupy do Lovosic. V rychlíku do Lovosic zaslechneme telefonní hovor jak mladý turista své babičce sděluje, že jedou na Milešovku. Vím, že poslouchat cizí hovory je neslušné, ale když telefonující sedí vedle přes uličku, nejde hovor přeslechnout. Když se zahledím z okna vlaku, tak se Lovosice utápějí v mlze a z továrních komínů vystupuje kouř. Před dcerama prohlásím, že máme štěstí, že dnes nejdeme na Milešovku. Dnes toho nebude moc vidět , a že takové počasí jsem ve Středohoří nezažil apod. zákulisní řeči. Samozřejmě to pronesu nahlas, abych mladým turistům vlil trochu optimismu. Dcery na mě koukají a z jejich pohledu vidím, ten táta zas dělá ostudu. V Lovosicích vystupujeme a přesedáme před nádražím na náhradní autobusovou Dopravu, která nás zaveze do obce Chotiměř. Tento bus jezdí místo vlaku, protože trať u obce Radejčín je po letošním sesuvu půdy neprůjezná. Zpoza oken autobusu pozorujeme Známé i neznámé vrcholky Českého středohoří a starší dcera je z těchto výhledů doslova nadšena a to mě velice potěší. Za chvilku průvodčí v autobuse hlásí"Chotiměř" a my vystupujeme z autobusu. Nejdříve se orientujeme v které části obce jsme a pak jdeme směrem k obci Hrušovka, kde máme sraz s kamrádem Vítkem. Vítka potkáváme na konci obce i s vlčandou Rinou a shledání je srdečné jako vždy. Obtěžkáni batohy a taškou s chlebem pro Vítkova zvířata, rozvážně postupujeme do kopce k Hrušovce. Po cestě začíná pofukovat silný vítr a ten rozežene mraky i mlhu a výhledy na kopečky jsou opět luxusní. Ty základní vrcholy Českého středohoří již dovedu pojmenovat a ty ostatní se musím doučit. Po nakrmení Vítkovi zvěře sestupujeme přes Bílý Újezd do Velemína a opět je čím se kochat, míjíme jabloňový sad a pastviny s kravičkami a ovečkami. Z dáli na nás majestátně vykukuje Milešovka a já žasnu jak je zde krásně. Ve Velemíně u Vítka výborně poobědváme a posedíme s jeho rodiči. Čas pomalu, ale spíš rychle běží a my zvedáme kotvy a vyrážíme do Opárna, kde máme zamluvený nocleh. Po chvilce dohadování s dcerami, že přece 4 km nepojedeme autobusem a za vydatné pomoci Vítka, dcery nakonec přemlouvám. Tak jdeme pěšourem a zase prozkoumáme jiné části tohoto malebného koutu naší vlasti. V Opárenském údolí na Milešovském potoce mlelo dříve mnoho mlýnů a dnes tyto objekty slouží k rekreačním účelům. U Opárenského mlýna zkoumáme zbytky náhonu na mlýnské kolo a zapojujeme naší představivost jak to zde za dob mlynářů vypadalo. Po chvilce pozorování spatřujeme na bývalém mlýně i místo, kde mlýnské kolo bylo připevněno. Po krátkém stoupání se do dostáváme do obce Opárno, kde se do zítřka loučíme s Vítkem a jdeme se ubytovat. Po uložení baťohů na pokoji v penzionu vyrážíme na večeři a po výborné roštěné ještě na krátkou procházku po okolí. Jdeme z kopce vesnicí směrem k viaduktu, za kterým už začíná Opárenské údolí. Skoro až k železničnímu viaduktu cestu osvětluje veřejné osvětlení a pak už je tma jak v pytli. Dcery namítají, jestli se nebudou bát a tak v lese sbírám kus dřeva, který zkracuji na hůl a současně zbraň proti divé zvěři. Jdeme jen kousek za svitu čelovky a baterky a pak to otáčíme zpět do penzionu. Než vstoupíme zpět do penzionu ukládám hůl za informační turistickou ceduli, která je před penzionem. Protože je tma, tak trochu narážím svojí hlavou do cedule a děvčata se tatínkovi smějí Smile . Při vstupu do penzionu, se majitelka penzionu ptá jak bylo na procházce. Pro Danču je hned nejlepší zážitek z procházky moje "hlavička" do cedule. Protože Danča není tiché a ani zakřiknuté dítě, tak hosté v restauraci zapomínají na své pivo a dívají se ke dveřím na toho nešiku, který jim ničí část jejich milované obce. Pak už jsme jen šli spát a pokračování příště......