Víkendový outdoor (Bílá, Kněhyně)

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (1 fotografie)

Taky míváte někdy ten pocit před víkendem, kdy v hloubi duši cítíte velkou pravděpodobnost nudného víkendu? Tak to určitě znáte i poučku : „Pokud na víkend nemáte nic naplánovaného a bojíte se, že bude nuda. Nezoufejte, protože se stane něco, co víkend udělá něčím výjimečným.“ A tak nějak to bylo u mně. V pátek jsem absolutně neměl šajn, co budu o víkendu dělat. Měl jsem sice hodně věcí co bych dělat mohl, ale do ničeho se mi nechtělo. Měl jsem slušně našlápnuto na proflákaný víkend.

Pátek večer zvoní telefon a na po zvednutí slyším Jirku : „Zítra se jede na Bílou na lyže. Jedeš taky?“ Proč ne, a hned si domlouvám odvoz. Nakonec se to zvrtlo tak, že jel i otec s bráchou a tak ráno po deváté sedám za volant a jedu směr Bílá. 10:15 přijíždíme na NEPLACENÉ! parkoviště, a s Janou a Jirkou vydáváme nakoupit permice. Celodenní 450,–, na 5hodin 400,–. Více než pět hodin určitě lyžovat nebudeme, a každých 50,– se hodí :) Naskakujeme na lyže a blížíme se k 4sedačkové lanovce.

Jak jsem si vždycky říkal, že nikdy v Česku lyžovat nebudu, protože je to „nuda kopce“ a velké fronty, tak jsem změnil názor. Protože na Bílé jsou kopce dosti dlouhé, i když v tom mokrém sněhu se nelyžovalo nejlépe, ale navíc lanovka bez fronty!! Sjel jsem asi 14 jízd, za 4hodiny. Byl jsem plně spokojený, i přes tu nekvalitu sněhu, ale za to provozovatel nemůže, že pršelo v noci. Problém byl však jeden, a to dost velký.

Mám nějaké divné nohy, přesněji šlapy, a jak jsem měl stáhnuté lyžáky, těch 4hodinách mně zmáčknuté klouby, klenba a kdo co ještě neskutečně hodně bolely. Řídit jsem jakž takž mohl, a tak jsem odřídil cestu zpět. Problém byl při tankování, kdy jsem se po výstupu z auta zřítil, jak věž ze sirek, na zem. Při cestě od auta k pokladně jsem spíše místo chůze předváděl tučňáka, který se krok sun krok šine kupředu.

Ještě v autě mi volal Ivánek, jestli stíhám vlak z Ostravy do Kunčic. Těžko :) Ale, řekl jsem ať zavolá až budu doma. Příjezd domů byl klidný, ale bolestivý na moje nohy. Těch pár metrů (40cca) jsem šel tři minuty :( Prostě jsem nemohl vůbec chodit. Sprchu jsem celkem zvládl, ale do kuchyně si dojít pro jídlo už ne. Zavolal mi Ivánek, domluvili jsme se na půl sedmé na Hlavním nádraží. Akorát na vlak mně musel dovézt otec autem, protože pěšky bych tam určitě nedošel. Z hlaváku lakem do Kunčic, kde jsme byli kolem deváté. Po cestě zmizel ve třech lidech, Ivánek, Jirka a Já, půl litru Rumu. Což nebylo asi dostatečné, a tak jsme šli ještě na jedno, dvě, tři, čtyři piva :)

Ráno v osm jsem se vzbudil a měl strašnou chuť jít na kopec, avšak zbytek osazenstva tento názor se mnou nesdílela. Zvlášť, když venku panovalo peklo, převlečené za vítr s rychlostí 27 m/s. A tak jsem šel ještě spát. V jedenáct se již lidstvo umoudřilo, a my se začali chystat na výšlap. Posnídali, udělali čaj a hurá na Kněhyni. Ještě nikdy jsem nezažil abych měl tolik energie. Tam kde se normálně již zadýchávám a potím se. Problém byl však v tom, že se promítlo včerejší lyžování a boleli mně nohy. Tudíž se nešlo moc rychle. Na Kněhyni sedlo, jsme byli za 1h a 10min, a z Kunčic to je cca 700 výškových metrů převýšení. Dalších 100metrů převýšení a cca 1Km délky, bylo hodně kruté. Při zapadání po pás do sněhu a prudkém stoupání, jsme zvolily variantu jít po čtyřech. Někteří při tom vypadali jako pes, někteří jako pavouk :) Ale byl to nejlepší způsob jak se dostat nahoru a dobít Kněhyni (1257m.n.m.).

Cesta dolů trvala velmi krátkou dobu a to ze dvou důvodů. Jeden byl ten, že jsme až po Kněhyni-sedlo běželi druhý důvod, že jsme nešli po turistických značkách, ale zkratkou, které se říká „přímo dolů“ a to mimochodem taky během, nebo po prdeli či chvílemi i po břichu. Celý výšlap na Kněhyni trval přibližně 4hodiny i s celkově asi 45minutovou přestávkou. Celkové převýšení asi 900 v.m.