Vlakem do Španělska a Maroka den 4

Letmým pohledem na mapu, mi bylo jasné, že Gibraltar není nejjižnějším bodem Evropy, ale tento leží ještě trochu na západ. Naštěstí z Algecíras tam jede autobus zhruba v intervalu 1,5 hodiny a lístek stojí jako včera do La Línei 2,15 Eura. Musel jsem si opět brát s sebou batoh, protože jsem zase měnil (tentokrát už naposledy hotel). Úschovna na vlakovém nádraží chybí a na autobusovém jsou sice úložní skříňky ale relativně malé.

Autobus oproti včerejšku odbočuje doleva a jedeme krásnou vyhlídkovou silnicí kolem hřebenu Siera del Ojén, je kolem půl desáté ráno a kupodivu přestože jsme ve výškách kolem 350 m. n. mořem, kolem nás se převaluje oblačnost a počasí vypadá skoro jako před příchodem deště. Blízké vrcholky kopců po pravé straně cesty dosahující necelých 800 metrů nejsou vidět. Silnice přejíždí i několik mostů a míjí i parky větrných elektráren. Asi po 35 minutách odbočujeme vlevo z hlavní silnice a projíždíme palmami lemovanými ulicemi městečka Tarifa.

Autobus nás vyhazuje na „autobusovém nádraží“ což je trochu nadnesený název pro malou budovu, kde se nachází 2 okénka s prodejem jízdenek a informacemi a WC. Vystupuji z autobusu a dávám se na jih, směrem odkud vidím modré moře. Přicházím na pobřežní „promenádu“ což je cesta která vede kolem pláží a končí na zvýšené asfaltce, která protíná moře a vede směrem na poloostrůvek se starou vojenskou pevností. Bohužel když jsem došel až k pevnosti, zjistil jsem že pro normální smrtelníky je vstup nemožný, byť tam sem tam projelo auto a na hradbách bylo vidět i několik postav. Kousek před pevností jsou tabule, které upozorňují na to, že se tu lze vykoupat na jedné straně ve Středozemním moři a na druhé v Atlantiku a obě pláže jsou od sebe vzdáleny asi 50 metrů, takže lze celkem slušně přebíhat.

Jelikož dnešní den byl spíše odpočinkový, koupil jsem si u stánku na pláži zmrzlinu a vedle v kabince WC jsem se převlékl do plavek. Voda byla hodně studená, ale osvěžení bodlo. Mezitím se totiž mraky, o kterých jsem mluvil cestou do Tarify, rozplynuly, a vysvitlo slunce. K dispozici byly i sprchy. Po asi 3 hodinovém pobytu, které jsem kromě koupání vyplnil pozorováním vyplouvajících katamaránů do Tangeru, jsem se oblékl a kolem přístavu jsem došel na jakousi rozšířenou pěší zónu (vedle Avenida de Constitucion) lemovanou palmami se stánky, a restauracemi v okolních domech. Protože jsem chtěl ochutnat místní stravu, usedl jsem do jedné restaurace. Když ke mně přišla servírka, nezmohl jsem se v tu chvíli na jinou anglickou frázi, než „Něco bych snědl a vypil“ což se setkalo se smíchem mladé slečny a otázkou, co asi jiného bych tu chtěl dělat?. Objednal jsem si místní pivo St. Miguel, rybí polívku (což nebylo nic jiného než vývar z plodů moře a mušlí) a kraba (měl to sem chudák dál než já z Čech, protože to byl Norský krab). Útrata s dýškem se vyšplhala na 25 Euro. Po zaplacení jsem vyšel dále.

Na konci pěší zóny jsem objevil turistické informace, kde jsem si koupil pohledy. Bohužel pro známky mě paní poslala na místní poštu, s tím že určitě mají otevřeno, bohužel tato informace platila do nějakých 13 hodin. Procházel jsem úzkými uličkami městečka, které má asi 18.000 obyvatel a jehož ještě lemují zbytky hradeb. Pomalu jsem vyšel z klikatých uliček a po ulici Calle de la Batalla del Salado jsem došel zpět na autobusové nádraží.

Cestou zpátky jsem seděl na pravé straně autobusu, a udělal jsem dobře, cestou se otevíraly úchvatné výhledy z horské silnice dolů k moři a na protější africký břeh, který je odtud vzdálen nějakých 15 kilometrů. Přejíždím do Algecíras a cestou do hotelu se ještě stavím v jedné cestovní agentuře. Jelikož jsem chtěl jet do Afriky a sám jsem si to nedovolil risknout, zvolil jsem cestovku, která za cenu levnější než je trajekt pořádá zájezdy do Maroka. Ale o tom až další den, teď jen dojít do hostelu Nuestra de La Palma kde jsem měl rezervovány další dvě noci.