Vlakem do Španělska a Maroka den 5

Další ráno byl naplánován výlet do marockého Tangeru. Celou cestu do Španělska a zpět jsem absolvoval sám, ale abych řekl pravdu, Afrika je něco úplně jiného a měl jsem trochu strach z cesty na tento kontinent. Proto jsem přivítal možnost jednodenního výletu do Tangeru, který bylo možnou koupit v cestovní kanceláři v Algecíras. Za 55 EUR mi byla slíbena cesta, průvodce i oběd, což je nižší cena než jen samotný trajekt, který se pohyboval kolem 60 EUR za obě cesty.

Byl jsem nabádán, abych ráno v 8 hodin přišel přesně před cestovní kancelář. Zde si zkontrolovali zaplacený zájezd a pracovník CK (jakýsi naháněč, který lovil kolemjdoucí turisty) mě odvedl přes hlavní třídu a parkoviště do budovy přístavu. Zde byla opět přepážka cestovní kanceláře, dostal jsem zde nálepku, aby bylo vidět, k jakému zájezdu patřím, a byl jsem posazen před budovu, abych zde počkal na další účastníky. Tedy k mému překvapení, bylo nás celkem asi 30, z toho mimo mě dalších 5 Čechů.

Když jsme se shromáždili, odvedli nás do autobusu, který s námi odjel do přístavu v Tarifě. Cestu jsem popisoval v předchozím dni, akorát se zmíním, že v horách byla opět mlha, jako předchozí den. V přístavu jsme si vyzvedli vstupní a výstupní lístky do Maroka, které (psané v arabštině, Španělštině a Angličtině), jsme za společné spolupráce vyplnili. Před desátou hodinou jsme se přesunuli na trajekt, kde došlo už ke vstupní kontrole do Maroka. Bylo dobře, že jsme se do fronty postavili hned na začátku, protože se úřadovalo celou cestu, kterou někteří prostáli ve frontě na vstupní razítko.

Tak jako vždy na trajektech vylezl jsem za horní nekrytou část paluby, kde jsem přečkal celou cestu. Vyplovali jsme kolem pevnosti na nejjižnějším bodu Španělska, který není přístupný turistům, a mířili jsme na otevřené moře. Bylo nádherné počasí a jednom místě jsme viděli skupinku delfínů.

Jedna zajímavost z trajektu, jelikož nás převážela marocká společnost, byla na trajektu i jedna místnost s koberečkem, která sloužila věřícím jako místo k modlitbám.

Asi po 45 minutách přijíždíme do druhého největšího přístavu v Maroku – Tangeru. U východu nás čeká náš marocký průvodce – Abdul. Na odpověď odkud jsme, že z Čech, odpovídá lovely country, ovšem to říká úplně všem. Nastupujeme do autobusu a první část prohlídky je z oken klimatizovaného autokaru. Projíždíme centrem města a Abdul střídavě ve španělském a anglickém jazyce povídá, co právě vidíme. Tanger je město, které čítá zhruba 700.000 obyvatel a nejzajímavější část medina a kasba se stejně musí projít po svých.

Vyjíždíme za město, k moři. Jelikož je ramadán, pláže jsou zde opuštěné, zrovna tak jako řada rychlých občerstvení je přes den zavřená, jelikož věřící nesmí přes den konzumovat žádné jídlo. Zastavujeme u plácku, kde jsou k dispozici velbloudi. foto zdarma, projížďka 1 EUR. No projížďka, více času trvá postavení a poklesnutí zvířete, než samotné svezení, okruh, který procházíme měří asi 30 metrů. Nasedáme do autobusu, Abdul „robí prezentu“, tj. počítá nás a po asi 5 min, přijíždíme k Herculově jeskyni. Vstupné 50 centů, platí se Abdulovi do čepice. V jeskyni vyjma jednoho nádherného výhledu na moře, není nic moc zajímavého, je tam pouze několik stánků se suvenýry, ale nesetkal jsem se zde s žádným dotěrným nabízením. Kousek od autobusu stojí kluk asi 10-ti letý s oslíkem. Za malý obnos vykouzlí nádherný úsměv pro fotografii, ovšem jeho tvář se hodně rychle změní, když ho někdo chce fotit zdarma. Tady zkrátka si děti musí umět na sebe vydělat.

Opět nastupujeme do autobusu a vracíme se kolem nově postavených obytných domů, řekli bychom nových developerských projektů, které vznikají jak houby po dešti za městem, zpět do centra. Zde vystupujume z autobusu, a přes Grand Socco vcházíme do úzkých uliček centra města. Procházíme tržištěm. Nevím, jestli také existuje nějaká marocká obchodní inspekce, ale ta česká by se asi hodně divila, vystaveným kuřatům bez chlazení ve 30 stupňovém vedru. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Abdúl nás vede do jedné z restaurací. Usedáme v prvním patře za zvuků hudby ke stolům. Po stěnách visí perské koberce, před námi je malovaný porcelán v podobném stylu, jen na obrácené misce na polívku mně uhodí do očí nápis „Made in China“.

Přichází obsluha, dostáváme polívku a dále na jehlách asi 80 g jehněčího masa a salsa omáčku. Jako správní Češi se divíme, zda je to všechno, ale za chvíli přichází opět obsluha a donáší mísy kus kusu s kuřaty (doufám, že jsou to ty z toho trhu).

Najednou se vynořuje chlapík, kterého jsem si nevšiml, a přináší všem, co jeli na velbloudech jejich fotografie z tohoto zážitku….za 2 Eura samozřejmě. Pak nás obchází hudebníci, spropitné za hudbu a nakonec si platíme nápoje, ty nejsou v ceně. Abdúl nás pak vede křivolakými uličkami kasby, ovšem už k nám přibil docela velký počet různých dotěrných obchodníků s čímkoliv, kteří se nám snaží své výrobky vehementně vnutit.

Přicházíme do obchodu s koberci. Funguje to jako prezentační akce. Dělíme se na mluvící anglicky a španělsky a jsou nám představovány koberce, červená nálepka – extra kvalita, modrá – super extra kvalita, oranžová – hyper extra kvalita….a tak dále, cena pouhých 360 EUR a platit můžete i kreditkou a v několika světových měnách. Pokud se ohradíte, že tolik nemáte, tak Vás vezmou stranou a najdou pro Vás koberec třeba i za 30 EUR a dělají, že Vám to jako prodávají pod cenou a že to jako nesmí nikdo vědět. Pak Vám ještě vše zabalí neprůhledným papírem, protože venku pokud by uliční prodavači viděli, že jste něco koupili, okamžitě by se na Vás vrhli. Dokonce i náš průvodce s nimi měl několik výstupů.

Jdeme dál po křivolakých uličkách kasby. Abdúl se nás snaží spočítat, ale zjevně se mu to nedaří. Mezi náma je totiž spoustu prodavačů, a my taky nejdeme ve spořádaném dvojstupu. Pak nás čeká předváděčka na prodej parfémů. Různé žen-šenové výrobky, růžové oleje a tak, samozřejmě za cenu o více než 100% vyšší než lze dostat na trhu. Ještě nás průvodce provede kolem mešity, kam pouze nakukujeme a posléze dostáváme rozchod. Zdržujeme se více méně na ulici Grand Socca, s mnoha obchůdky. Jakmile jdeme sami nebo v malých skupinkách, prodavači už nejsou tak dotěrní, vlastně ani pořádně není poznat, kdo je turista a kdo místní. V obchůdku si kupuju pohledy, tady už jsou ceny vyvěšeny a nesmlouvá se, ale třeba v jiném obchodě s kabelkami, jedna z našich krajanek usmlouvala cenu za koženou kabelku z 29 na 13 Euro.

Už po dalším srazu kolují mezi námi zvěsti, že několik lidí chybí. No nic, je čas, odcházíme. Cesta vede z kopce, k parkovišti, kde na nás čeká druhý autobus, aby nás odvezl asi „500“ metrů do přístavu. Abdúl nám rozdává lodní lístky, 3 mu přebývají, běhá kolem nás a nějak neví jak to řešit. Vystupujeme z autobusu, dáváme Abdúlovi bakšišné, a ten se s námi loučí.

Čeká nás trajekt zpět. Čekáme docela dlouhou dobu, za chvíli se ozývají z mešity muezini, oznamují večerní motlitbu. Trochu jsem nepochopil místní čas, zatímco v přístavu na hodinách bylo o jednu hodinu víc, na hodinkách Abdúla bylo o dvě, ale konec konců ani to moc nevadilo, protože sraz jsme si dávali ne v určenou hodinu, ale za kolik minut po rozchodu.

Pokud chcete Africký kontinent opravdu jen olíznout a jen zakusit tu atmosféru kontinentu, tuto cestu doporučuji, i s veškerým bakšišným to není až zase tak finančně náročné a budete mít spoustu zážitků.