Volovskými vrchy do drápů medvěda

Čierna hora

Na přechodu Volovských vrchů jsme se shodli bez problémů a nakonec nás vyrazilo vlakem z Českých Budějovic devět. Dost na to, aby se nám dařilo početní převahou zaplašit všechnu dravou zvěř v okolí naší hřebenové cesty. Po noční jízdě lůžkovým vlakem se osobáčkem ještě přesuneme do zastávky Ružín, odkud stoupáme přes Ružínskou přehradu po modré značce do Čierné Hory. Cesta se klikatí po úbočí a pomalu stoupá na Galovou. Po propršené noci je všude mlha a tak krásný výhledový vrchol Sivce jen míjíme. Vlhko se líbí snad jedině mlokům skvrnitým (salamandr), kteří opustili své úkryty a pletou se nám pod nohy. Za trest po nich střílíme blesky našich foťáků.

Lajoška

Sestupujeme po turistické značce, ale ta se cestou kdesi ztrácí a tak jsme nuceni zkoumat moji prastarou, socialistickou mapu. Ta se již tak úplně neshoduje se značkami a tak pozdě zjišťujeme náš omyl. Místo v Košické Belé obědváme v kempu, ale to zjišťujeme teprve hluboko v horách. Stoupáme tedy svážnicí směrem k Železnému vrchu a značku v podvečer nacházíme. To již se blížíme k chatě Lajoška a pod ní rádi padáme znavení na lesní mýtinu. Je neděle, vrchol léta, ale kolem páté večer je Lajoška kupodivu zavřená (až do pondělí). Klid občas ruší zlatá košická mládež, prohánějící se kolem na čtyřkolkách, které dost devastují hřebenovku. Stavíme na louce stany a u ohně po večeři ještě chvilku relaxujeme. V noci v lese pořád něco šustí a šramotí a tak půl noci místo spaní hlídám ostatní. Medvědů je tady všude dost a to mě nenechává klidným.

Kojšovská hoĺa a Kloptáň

Ráno procházíme již po červené značce hřebeny porostlé nádhernými bukovými lesy a cesta nám v nich za soustavného cinkání rolniček Elišky pěkně ubíhá. U Kojšovské hole jsme tušili občerstvení v chatě Erika, bohužel marně. A tak si po výstupu na vrchol Hory s krásným, nerušeným rozhledem dáváme zase jen chleba s paštikou. A zapíjíme vodou. U Tří studní nacházíme vydatný pramen a tak doplňujeme zásoby vody. Jdeme až na Kloptáň(1 153m), kde jak jsem předem zjistil na internetu, je na vrcholu rozhledna s malou chatičkou.

Blíží se večer a venku vyrostli tři stany, já s Lukášem a Honzou zůstaneme na noc v chatce. Škoda, že nejde zavřít, ale i tak se určitě konečně pořádně vyspím. Pohled na inferno nad Zlatým stolem a Vysokými Tatrami nás fascinuje a já si před spaním ještě do uší pouštím Crosbyho.  Spí se celkem dobře, ale nad ránem mě budí trojí zahrození mědvěda. Za chvíli je už někde mezi stany, kde si občas nespokojeně odfrkne. Čekám se zatajeným dechem, koho vyloví ze stanu, nebo jestli si přijde do chatky pro nás. Nakonec po pár minutách s úlevou slyším, jak sbíhá a mručí někde ve svahu pod námi. Za chvíli začíná svítat a mě ráno nikdo noční adrenalinový zážitek nechce věřit. A tak ho razantně zapisuji do přítomné vrcholové knihy.

Smolník

Dnes je takzvaný oddychový den a podle mapy je cesta do Smolníku, kam máme namířeno, krátká a z kopce. Nakonec to není až tak docela pravda a cesta přes Zbojnickou skálu, sedlo Jedlovec zabere dost času. Proto dáváme zavděk velkému množství lesních plodů, od borůvek, přes maliny, až ke skvělým a sladkým ostružinám a cpeme se k prasknutí. Štos-kúpele míjíme hřebínkem a do Smolníku klesáme od kostela Sv. Mária po nově upravené křížové cestě. Dobře se najíme v místní hospodě a domlouváme rozdělení naší výpravy. Hlavní část bude pokračovat dále hlavním hřebenem přes Volovec a my se s Lukášem a Honzou trhneme. Přesuneme se na dva dny do Slovenského ráje a domů pojedeme o den dříve. A tak zatímco ostatní stoupají znovu na hřeben Volovských vrchů, my se večer ubytujeme v penzionu Marianna, kde se od krásné majitelky dozvídáme, jak těžce se zde žije.