VRBNO 2016 - 1.Cesta přes Ludvíkovské skály na Žárový vrch a temena Plošin

Konečně tu máme poslední květnové pondělí a s ním odjezd na vytouženou dovolenou. Teď už jen překonat překážky cestování a po nich se naplno oddat krásám jesenických hor. Ale ještě než k tomu dojde, čeká nás kruté brzké ranní vstávání a přesun těžkých zavazadel na vlakové nádraží. Abychom to neměli tak jednoduché, samozřejmě prší. A to dost.

Naštěstí už v Olomouci, kde máme delší nucenou přestávku, vypadá počasí jakžtakž a stále se lepší. Následuje pohodová cesta do Bruntálu, kde musíme z rychlíku přestoupit na vlak, který staví v Miloticích. Půlhodinka čekání na něj ale utekla velmi rychle. Usazujeme se na pohodlných lavičkách u fontány na autobusovém nádraží a pozorujeme okolní cvrkot.

Zaujme mne pohled na budovu, o jejíž prostory se dělí hospoda spolu s lékárnou. Tohle rozhodně není špatný nápad: pokud požijete větší množství nápoje, který vám nesedne, můžete vedle vyhledat úlevu v podobě vhodné pilulky. A pokud je tomu naopak a vy máte jen žížu, že byste se o ni mohli opřít, ochotný lékárnický personál vám určitě doporučí blízkou pivní pomoc.

Osobní vlak z Milotic do Vrbna pod Pradědem je sice v rukou soukromých dopravců, ale je jen obyčejnou lokálkou (chtělo by se napsat kodrcákem), který nám v prudce řezaných zatáčkách trati natřásá veškeré svalstvo. Jinak je jízda docela příjemným zážitkem, vedoucím málo osídleným údolím Opavy až do města pod horami. Jen kdyby to okolí řeky nebylo tak zarostlé.

Vystupujeme na zastávce Vrbno, odkud do máme na místo našeho ubytování – do zámečku Grohmann jenom kousek. Za hlavní silnicí na okraji města vstupujeme do parku, obehnaného zdí a po chvilce se dostáváme před sympatickou historickou budovu, která byla novodobými vlastníky upravena na penzion s restaurací. Vstupujeme na nádvoří, obehnaném v patře kol dokola pavlačemi, na němž zrovna probíhají nějaké výkopové práce. Ujímá se nás vlídná paní, díky níž se rychle ubytováváme. A to v nádherné prostorné růžové komnatě, jejímž příslušenstvím je pochopitelně i koupelna s WC, satelitní televize a pochopitelně i wifi připojení. Důvodem k radosti je i velmi příznivá cena za týdenní ubytování. A též nabídka meníček, která nám dle výběru budou nechávána k večeři.

(Nyní předbíhám, ale klidnější místo ke spánku jsme na svých cestách snad ještě nikdy nezažili!)

Teď už jen rychle vybalit, zprovoznit kvůli spojení na přátele ineternet a vyrazit do půl kilometru vzdáleného centra města na nákup základních potravin a pitiva. Svítičko si z oblohy vesele sluní a my už jsme natěšení na první výlet.

Úderem čtvrt na dvě vyrážíme na zastávku busu, nacházející se od našeho přechodného domova jen několik minutek chůze, což patří k dalšímu velkému plus.

Autobusek nás veze přes město do údolí Bílé Opavy, v němž se okolo zurčícího toku dodaleka táhnou chaloupky Ludvíkova. Zde se naše cesty dělí. Manželka pokračuje do lázní Karlova Studánka, kam za ní v průběhu odpoledne snad dorazím a já vystupuji na zastávce poblíž kostela. Jeho bělostná omítka na slunci září jak budovy, které na netu zobrazují příbytky domorodců na řeckém ostrově Santorini.

Vracím se ke kostelíku, který má poněkud šikmou věž, ale možná se mýlím a jen se mi šiška točí z nedostatku kofeinu a nikotinu. Druhý problém se snažím hned napravit, a poté vstupuju do předsíně chrámu. Kostelní dveře, vedoucí do hlavního interiéru byly otevřené, leč zamřížované.

A tady se vyskytl menší zádrhel: ludvíkovský kostelík totiž nemá totiž vchod z čela, ale zboku!

Poněvadž člověk nemá tak malou hlavu, aby ji mezi otvory mříží prostrčil, nebyl odsud vidět hlavní oltář.

Naštěstí jí šlo ale prostrčit fotoaparát (modlit se, aby člověku z rukou nevypadl na dlažbu), zapnout, díky zoomu vyblejsknout interiér a poté se jeho podobou na displeji přístroje v klidu pokochat...

Bývalý Ludwigsthal (Ludvíkov) dnes obývá už jen něco přes 300 stálých obyvatel. Převážnou část zástavby tvoří rekreační objekty jako chalupy, chaty, penziony. Ale i největší camp v oblasti Hrubého Jeseníku zde nalezneme. Má jméno Dolina.

Původní obec ale vznikla díky přičinění řádu německých rytířů z naprosto jiného důvodu. Stalo se tak v roce 1672 kvůli místním železárnám. Ne, že by jejich majitelé hledali tolik nových dělníků do výroby, ale oni potřebovali osídlence, kteří by těžili v okolním horském hvozdu dřevo, jehož bylo třeba pro provoz železáren nesmírné množství. Spolu s nimi ale německý Ludvíkov osídlili i horníci, kteří hledali v okolí vzácné kovy, zvláště zlato. Na svazích Vysoké hory na něj (byť v omezeném množství) opravdu narazili, ale daleko důležitější byl nález měděných rud, které se zde těžily až do roku 1918! Dodnes lze ve svazích nad střední částí doliny narazit na stará důlní díla – šachty, štoly či terénní zářezy.

Ať už se jednalo o dělníky hutí, havíře anebo těžaře dřeva, všechny tyhle osídlence v minulosti spojovala převážně německá národnost a spolu s ní i silná katolická víra. Prvním svatostánkem bývala dřevěná kaple, o níž se zmiňuje německá kronika v souvislosti s darem obrazu Navštívení Panny Marie od paní Marie Pompe. O něco později se stal obrazem oltářním už v novém kamenném kostelíku, vystavěnému ve stylu pozdního baroka. Začátkem září 1793 byla osazením kopule na věž dokončena stavba celého chrámu.

V roce 2008 byl ludvíkovský kostel prohlášen kulturní památkou a brzy poté se započalo s celkovou rekonstrukcí. Zahrnovala jak výmalbu vnitřních prostor, výměnu elektroinstalace, rekonstrukci vnitřních maleb, tak i opravu venkovní fasády.

Hned nad kostelem se nachází čtvercový hřbitov, pod jehož zdí vede do lesa dobře vyšlapaný chodník, který mne už po dvaceti metrech přivádí do Ráje skal.

Skalních útvarů se v okolí Ludvíkova nachází tolik, že by je odtud mohli domorodci vyvážet na export a ještě dlouho by nebyl úbytek znát. Všechny se nacházejí na svazích okolních mohutných jesenických hor a jejich jména – Vysoká hora, Na Vyhlídce, Plošina a Žárový vrch jsou jistě nejednomu z vás dobře známa. Nevedou k nim žádné turistické značky a většina se nachází vysoko v okolních stráních, takže se dají nalézt jen za pomoci dobré mapy a neméně dobrého orientačního čuchu.

Existují ale dobře přístupné vyjímky.

Jednou z nich jsou právě tyhle pozoruhodné skály u ludvíkovského cintorína, které jsou už delší čas známy horolezcům a o nichž jsem se dozvěděl z jejich webu. V kratičkém informačním textu se o nich píše, že se jedná o soustavu skalních útvarů, táhnoucích se ve 400 m dlouhém pásu od hřbitova nad bočním ludvíkovským údolíčkem a dosahujících výše až 30 metrů! Sestávají ze čtyř hlavních bloků, pojmenovaných skálolezci jako K1 až K4 a krom toho se v jejich okolí nachází množství skal nižších.

Podle informace z geologických map patří do rozkošatělé skupiny desenských blastomylonitů, což není žádný neslušný výraz ani nadávka, ale jsou tak nově označovány všechny skály, tvořené krystalickou břidlicí, jež díky velkým tlakům prošly několikanásobnou proměnou.

I prošel jsem celý skalní pás, radostně využívaný horolezci, na posledním kameni u lesní silničky usedl a zrekapituloval vše viděné.

Nejprve začnu menšími opravami: skalní pás není dlouhý 400, ale jen 300 metrů. Nejvyšší skalní útvar nedosahuje výše 30 metrů ani náhodou (zřejmě někteří horolezci vlastní oči z Kašparovy krávy), ale dosahuje výše „jen“ něco nad dvacet metrů. Ostatní skalní bloky dosahují výše nadpoloviční, poloviční a třetinové.

Největším zklamáním pak pro mne bylo focení skalních útvarů – na otevřeném terénu dodaly sluneční paprsky obrázkům hezkou předletní atmosféru, ale tady v lese, kde listnaté stromy vrhaly na skalní stěny tisíce pruhů a stínů, se jednalo o činnost téměř nesmyslnou a naprosto zbytečnou!

Tak, to byla negativa... a nyní už jen to „nej“:

Pod celým pásem skal prochází dobře vyšlapaný a vcelku pohodlný chodník, kterým vystoupáte od hřbitova až ke zpevněné cestě, po níž prochází trasa NS Muzeum Wide Web. Chodník nevede prudce do svahu, ale spíše trochu napříč, takže stoupání není únavné. Skalní pás prochází ve směru východ – západ. Nemůžeme zde sice obdivovat pozoruhodné tvary, připomínající pohádkové postavy či zvířata, známé z pískovcových skalních měst, ale i tak jsou Ludvíkovské skály pozoruhodnou ukázkou jesenické neživé přírody. Stezka, proplétající se pod jejich úbočími, nabízí pohled na zajímavé skalní galerie, bizarní skalky i celé bloky, obzvláštněné několika masívy, z nichž vystupují hlavy a pitoreskní palice skalních polověží. A samozřejmě zaujme i ten vysoký skalní věžovitý útes.

Na samém konci skal se změnilo mé postavení proti slunci a já tady narazil na hezké barevné stěny. Pravděpodobně tak vypadají i ty ostatní, ale díky špatné konstelaci Oskara, objektivu fotoaparátu a lesního příšeří tohle moje očička neviděla...

Pak už mne po lesní asfaltce čeká cesta za milovanou ženou. Času mám ještě habaděj, a když po úbočí Centova kopce dofuním do údolíčka, odkud shora zurčí potůček, doprovázený lesní cestou, napadne mne, že bych mohl vystoupat k té horní asfaltce. A po ní dorazit k Lyře a před sestupem do Karlovy Studánky se ještě v krátkosti proběhnout po jejím skalnatém temeni. Když jsem tu byl naposled, nebyl jsem totiž ještě šťastným vlastníkem digitálu...

Lesní cestička v zákrutech stoupá do nesmírně prudkého svahu a tam, kde by už kopcům slušel konec, se teprve vyškobrtám na horní lesní silničku, která dle mapy probíhá teprve v polovině výše předlouhých strání Plošiny a Žárového vrchu! Tak jsou ty krásné jesenické hory rozložité a mohutné!!

Po chvilce přicházím ke studánce s lavičkou, napojím ušlé koně a usedám, abych mobilem informoval manželku, že už jsem na cestě za ní. A tu se mi dostane velkého překvapení: prý už má ve Studánce všechno projíté, začal tam fučet chladný vítr a ptá se mne, kdy jí jede bus nazpět do Vrbna. Z batůžku vytáhnu papír s vypsanými spoji, nadiktuju ten nejbližší, a pak jí popřeju hezký návrat a ať na mne o půl osmé čeká v restauraci, kam se dostavím na večeři.

A poté radostně vydechnu, neboť jsem se na několik hodin stal „pánem svého času!“

Takže žádná Lyra, ale Žárák a přechod přes obě Plošiny až dolů k Dolině k zastávce busu!

Tady v lese žádný ledový vítr nevane, jen vánek. Když brzy poté stoupám průsekem s holinou k horizontu hory, kde se v lese černá jakási kulisa skal, větřík příjemně chladí mou rozpálenou líc. Předtím jsem totiž pokračoval kousek po silničce s tím, že dojdu až k Sedlové boudě a od ní nahoru na Žárový vrch vyrazím klasickou trasou.

Ale to bych nesměl narazit na průsek s neznámými skálami.

To je totiž výzva, které má dušička nedokáže nikdy odolat!

(Ale zase, až se bude jednou smažit v pekle, bude mít celou věčnost na co vzpomínat...)

Nebudu tvrdit, že byl průstup svahem procházkou rajskou zahradou, ale zase se mi s přibývajícími výškovými metry otvíral hezký výhled na protější hornatou stranu údolí Bílé Opavy. A spolu s nimi se přibližovala i vrcholová hradba skal. Bláhově jsem si myslel, že ji zprava obejdu a tudy se pak vydám k vlastnímu vrcholu, ale tady hrozilo nebezpečí smrtelného úrazu!

Nezbylo než pod úbočím dlouhých, velice členitých a místy i hodně bizarních skalních stěn opatrně prostoupit až na místo, kde byly odděleny travnatou proláklinou a tudy se vyšplhat na vrchol.

Hrome, jaký vrchol – vždyť ten je ještě tři čtvrti kilometru daleko!

Nyní stojím teprve na hraně strmějšího svahu, spadajícího až do údolí Opavy a k vlastnímu temeni Žáráku mne čeká projít ještě dlouhým, naštěstí už sympatičtěji ukloněným terénem! Kličkováním mezi dalšími pitoreskními útvary jsem narazil na síť lesních cest. Ale ta, vedoucí k vrcholu brzy narazila na oplocenku, a když jsem ji obešel, ztratila se. Volím mezi jehličnatou houštinou přímý směr a je to spíš cesta necesta.

Ale boli sme na vojne a treba vydržať! Aj tie šlahance po tlame od rozličných konárov, aj chodzu po krpatej zemi a kličkovanie medzi skalami... ci boha, zasa som dostal vetvičkou do držky, drevorúbcov na teba, ty - chumaj ihličnatý akýsi!!

O mém oblíbeném Žárovém vrchu, tvořícím spolu s dalšími tisícovkami – Lyrou a dvěma vrcholy Plošin - horský hřeben, odddělující hluboké údolí Bílé Opavy od doliny s jejím tokem prostředním, a končící nižší Zámeckou horou až u Vrbna pod Pradědem, jsem tady už několikrát psal. Nejen hřebeny těchto hor, ale i jejich svahy jsou plny rozličných skalních útvarů, čímž se pro jejich milovníky staly Zemí zaslíbenou.

(O jedné takové se kdysi v obsáhlém poetickém vyznání jižním Čechám vyjádřil jejich velký obdivovatel Ladislav Stehlík v knize Země zamyšlená. Ale tento autor tíhl spíše k melancholické rybníkářské krajině a jesenické hvozdy, plné divokých a rozeklaných skalin, by jej asi tolik neoslovily...)

Ne tak nás – skalní tuláky. A především mne. Však túra touhle krajinou není o tom, kolik si člověk při spatření neznámých skal udělá do pažby nových zářezů, ale především o nevýslovném pocitu štěstí z pohybu zdejšími rozsáhlými a překrásnými horskými lesy. O potěše z křišťálově čistého vzduchu, o valení očních bulv při pohledu z Žáráku směrem k Lyře, Petrovým kamenům a na majestátní kupoli Pradědu. Anebo při rozhledu na opačnou stranu, nabízející panoráma Medvědské hornatiny. Bohužel - už nám ten výhled pomalu zarůstá.

Když jsem zde byl zhruba před pěti lety naposled, byl zrovna podzimek a skalnaté temeno Žáráku dosud nabízelo kruhový rozhled. Což už dneska neplatí – Smrk (a i ten horský) je přec jen stromem rychle rostoucím a z kruhového zoru se stal rozhled výsečovitý.

I tak je tady ale stále nádherně. A krásně tu snad bude i v budoucnu, i když toho rozhledu ještě více ubude. Ale ono stačí ještě tak deset patnáct let a z okolních ušlechtilých smrčků se stanou majestátní dospělé stromy. A mezi jejich kmeny pak už snad bude možné projít od temene Žáráku jeho západním svahem až dolů k vrstevnicové silničce, vedoucí od Sedlové boudy do Vrbna. Prostor mezi touto komunikací a vrcholem Žárového vrchu je totiž plný skalin a právě zde se rozkládá jeho hlavní skalní město. To, co vidíme na vrcholovém temeni a jeho bezprostředním okolí, je vlastně jenom vrcholem „ledovce“, neboť ostatní skalní útvary se před lidmi dokonale skrývají v husté jehličnaté mlazině.

Ano, jednou přijde čas, kdy se úžasný výhled na krále moravských hor ztratí. Ale skála pod vrcholem, mající z profilu podobu stařecké tváře, k němu bude shlížet i nadále... třebas i přes hustou clonu jehličí. Stejně jako ty rozeklané stěny pod ní, zdobené prapodivnými pletenci vrás. Či ostatní skalky, na věky věků zakleté do rozličných fantaskních tvarů – tu do podoby kamenné Kovadliny či bizarní věžičky, tam na hřebeni zase do hradby, připomínající středověkou pevnost anebo do té dole v lese, která se převlékla do skromnější kulisy týnka či tvrze...

A to vše tady nahoře na Žárovém vrchu stále ještě bude, i když my už nebudem....

Následuje sestup do sedla s rozsáhlou pasekou mezi Žárovým vrchem a vedlejším Plošiny. Některé okolní skaliny jsou tady víc rulovité jak blastomylonitové - fuj, málem se mi na tom slově klávesnice zakoktala...

Krátkým stoupáním okolo zajímavé skály s přírodním bivakem se dostávám na rovinatý hřeben, který mne po chvilce přivede k vedlejšímu vrcholu Plošiny. Tenhle zdobí dvě skaliska, z nichž to mohutnější má profil národního valašského mazlíka!

Od vrcholu po pěšině krátký, poněkud krkolomnější sestup a cesta k dalšímu skalnatému návrší. Ze zvědavosti juknu od hřebene ještě vlevo – ano, s rozličným působivým „kamením“ ani v jeho okolí Pánbožko rozhodně nešetřil – a pak už výstup na hlavní vrchol Plošiny.

Kromě nepatrného výhledu průsekem na protější Vysokou horu se tady dalším výhledovým panorámem pokochat nelze. Ale vnímavému tvoru stačí potěšit se pohledem na tu nesmírně esteticky vysochanou skalní hradbu, připomínající ruinu hradu a z níž trčí na jednom konci „ptačí“ skalní věž a na tom druhém jakási bizarní hlava obra. To pitoreskní skalisko dole pod hlavním blokem se zase podobá zkamenělému dvornímu šaškovi.

Ale kdoví, jestli úderem půlnoci všechny tyhle postavičky skutečně neobživnou a nebudou pokračovat v nějaké zajímavé diskuzi...

Tak dlouho, abych se jí také zůčastnil, bohužel čekat nemohu. Slunce zapadá za obzor a ve Vrbně mne čeká žena.

Proto už jen poslední pohled (já se sem jednou zase vrátím!) a sestup ostře klesajícím průsekem po hřebeni směrem k východu. Už hluboko pod vrcholem Plošiny průsek končí u fantastického vyhlídkového skaliska. Kondořím zrakem obhlédnu půlkruhovou rozhledovou výseč, jejímuž středu hluboko pode mnou dominuje město Vrbno pod Pradědem a - ač hrozně nerad - opouštím další kouzelné místo a vyšlapanými chodníčky, stáčejícími se spolu s hřebenem k severovýchodu, ostře klesám na nejspodnější část hřebene Plošiny. Tady už se sklon svahu mírní, potkávám se s pohodlnou lesní cestou a nožky mne nesou vstříc sedlu pod Zámeckou horou.

Na dohled od něj mne vpravo upoutá vrcholek sluncem prozářeného skaliska. Neodolám a činím ještě poslední průzkum: po pravé straně skalní stěny scházím k úpatí, odhadnu její délku na hezkých pár desítek metrů, a pak už zamířím k turistickému chodníku, který mne po prudkém sestupu vyplivne na lesní asfaltku. Kdybych po ní nepokračoval dolů do civilizace, ale na opačnou stranu, dostal bych se po ní zase ke studánce a místům, kde už jsem dneska byl.

Nad tou pošetilostí zabodovala nejen únava, ale i rozum: takže – vlevo v bok a hajdy dolů po silničce k zastávce busu u kempu Dolina!

Když tam s nožkama notně podlomenýma konečně dorazím, zbývá času do příjezdu autobusu akorát tak na jedno retko.

V restauraci zámečku Grohmann poté probíhá oslava návratu „ztraceného manžela“ a k jejímu radostnému průběhu určitě notně přispívá i ta konzumace dobrého řízku a piva.