VRBNO 2016 - 5. Cesta za tajnostmi Příčného vrchu
Jak už jsem se minule zmínil, pátek se na naší dovolené měl stát mým „volným“ dnem, který využiju k nějakému terénnímu výletu. Bohužel mám před sebou velké dilema: bude to Medvěďák se stovkami neznámých skal anebo Příčný vrch, provrtaný desítkami kilometrů důlních chodeb a na povrchu ošperkovaný dalšími zajímavostmi?
Promiň, Medvědí vrchu, ale asi až někdy příště...
V mém umanutém mozku se totiž po návštěvě nepřístupné Žebračky zahnízdila neodbytná myšlenka, později rozvinutá až k naprosté dokonalosti: po studiu map.cz normálních turistických i leteckých (Jana mne na chvilku pustila ke svému noťasu) jsem přišel na to, že z jistého místa ze strmého svahu nad propadlinou by do jejích útrob nakouknout šlo!
Při studiu informací o Příčném vrchu mne pak málem trefil šlak, neb jsem zjistil, že je veřejnosti s průvodcem na vlastní nebezpečí přístupna Poštovní štola! Má to jen jeden háček – k exkurzi je nutno se dopředu objednat a to já nevěděl...
Nevadí – taky někdy příště!
Po nočním deštíku je ráno zatažené, a proto na sebe navlékám mikinu. (Naštěstí už je to v průběhu dne jenom lepší a lepší a ona se stává pouze zavazadlem!)
Bus k zastávce pod poutním kostelem mi ráno odjíždí od vrbenského vlakového nádraží. Cesta není dlouhá a jsem tam coby dup. Na zastávce čekají čtyři mladí mužové s batohy na zádech, pátý se k nim připojuje z busu a všichni zamíří po silničce směr kostel. Když je nechávám předejít, slušně pozdravím, ale od silně věřící pětice se mi žádného křesťanského pozdravu nedostává. Že by bylo všech těch pět mládenců od narození hluchých? No, potěš je pánbú...
Po nočním dešti se vzduch pročistil a krajina, ba i ten tmavý les kolem se blyští milióny zářících krůpějí vody. O něco výš silnička míjí kaskádky Modrého potoka a za nimi v lese vidím první zajímavé skalní útvary. I když je jich na Medvěďáku víc, ani tady o ně nebudu ochuzen. Pak poslední serpentina a silnička klesá k novodobému poutnímu kostelu, který je zasvěcen Panně Marii Pomocné.
Dle staré pověsti se sem za třicetileté války uchýlila těhotná Anna Tankeiserová a v hloubi lesních houštin povila syna Martina. Ten pak měl dceru, která dala vymalovat obraz Bohorodičky a nechala ho zavěsit na jedli v místě tatínkova zrození.
Obrazu brzy začala dělat společnost dřevěná kaple, ale ta byla zbourána a na jejím místě v roce 1841 vyrostl opravdový poutní kostel. V blízkém a vzdálenějším okolí k němu později přibyly Kaple Sv.Marty a svAnny, lurdská jeskyně, posvátná studánka a křížová cesta.
Před druhou světovou válkou sem ročně přicházelo až sto tisíc věřících. Samotná válka kostelu kupodivu nijak neublížila, ale trnem v oku se stal komunistům. Proto v roce 1952 poutě k němu zakázali. Lidé ale zákazu nedbali a v září roku 1973 se chrámu od vlády jedné strany dostalo strašlivé pomsty: na příkaz ministerstva vnitra sem naběhla demoliční četa a vyhodila ho do luftu!
Ten nový vznikl až po sametu a slavnostně vysvěcen byl v roce 1995. I když jsem se na tato místa dostal až jednadvacet let po jeho zrození, musím uznat, že je jeho architektura stále moderní a působivá. Moc se mi líbí především jeho nádvoří s ambity. Tam se pro změnu zase já převelice zalíbím jedné kočce (bohužel čtyřnohé), která mne s hlasitým mňoukáním běží pozdravit.
Nakouknu ještě do interiéru, a poté už se loučím jak s chrámem, tak i s přítulným zvířátkem a mé nožky od rozcestníku zamíří po trase naučné hornické trasy do kopce kolmo vzhůru.
Achich ouvej... v lese je mokro, nožky se na rozryté cestě místy podlamují, naštěstí se brzy ocitnu na hřebeni s dalším rozcestím.
Tady si jen po rovinatém temeni odskočím k asi 200 m vzdálenému bizarnímu skalisku, které na sebe vzalo podobu nočního dravce, latinsky označovaného jako Bubo Bubo, po česku pak Výrem.
Po návratu taky ještě kousek po rovině, a pak přijde prudký výšvih na skalnatý hrb, z něhož se přes paseku otvírá výhled na Zlatohorsko a kousek Polska. Od hrbu do prudce stoupající lesní stráně Ostrá serpentina vlevo a mezi stromy se pro změnu objeví silueta pohraniční Biskupské Kupy. Další trasa až na vrcholový hřeben Příčného vrchu vede lesní cestou, jež si za svoji pouť vyvolil i jeden místní potůček. Ještě že mám na nohách kanady, neboť je to cesta vodou opravdu zarubaná!
(Tak by mne zajímalo, kde ke svému románu čerpal inspiraci Peter Jilemnický... nenavštívil dokonce i on po dešti Příčný vrch?!?)
Každý kopec má jednou svůj konec a i já brzy stojím na Hřebeni s vysílačem a lesním jezírkem, po němž prochází zpevněná cesta. Turistický rozcestník, bohatě rozkošatělý směrovkami mne navede na modrou a ta se mnou z hřebene prudce klesá nad Horní Údolí. Po pár set metrech silně znejistím, neboť terén okolo je stále beze změny, ale pak se najednou chodník lomí napravo a po vrstevnici mne zavede k první hluboké propadlině.
Tahle jáma (stejně jako i ty ostatní) nevznikla působením Matičky Přírody, ale přičiněním dávných kovkopů, kteří zde za středověku v podzemí hory hledali zlato a jiné vzácné kovy a rudy. Druhá propadlina je hlubší a svým nálevkovitým tvarem připomíná propast, další už je malou Macochou... a když mne chodníček, lemovaný z obou stran dřevěným zábradlím (to asi aby od úžasu návštěvníci dolů nepopadali) zavede k té proláklině největší a hluboké na třicet metrů, musím se o něj pořádně opřít i já. Mé oči nevěřícně sledují hlubinu ohromného propasťovitého kráteru, ale i tak vidí jen „špičku ledovce.“ Teprve pod dnem těchto jam horníci zlato dobývali až v několikasetmetrové hloubce... a když si představíme tehdejší středověkou techniku a osvětlení, nezbývá nám, než před jejich odvahou hluboce smeknout!
Tahle místa se nazývají Velké a malé pinky (jinak Starohoří alias Altenberg), a když pak procházím dalšími lokalitami, kde se v minulosti těžilo a čtu všechny ty informační tabule, nevycházím z opojení. Je to tady sice všechno poněkud zarostlé, ale přesto převelice působivé i dnes. A pokud máte v pořádku fantazii a dokážete si představit ty desítky kilometrů starých i novodobých štol a chodeb, které všude pod vámi prošpikovávají tuhle horu plnou pokladů, jistě budete místem nadšeni i vy!
(Příčnému vrchu chybí do tisícovky pouhopouhých dvacetpět metrů, ale přesto nemůže být tenhle ohromný masív považován za vrch či kopec ani omylem!)
Stezka mne vyvede znovu na hřeben, kde mne cestou k Olověné štole čekají další překvapivé výhledy na okolní krajinu. Protože mezitím ubylo mraků a přibylo slunce, jsou ty pohledy čím dál líbeznější. Nejhezčí na mne čekají z vrcholu kamenné rozhledničky, kde jsem vystoupal po volně naskládáných a viklajících se kamenech. Když se tady opřete o to chatrné železné a houpající se zábradlí, čeká vás pohled do lůna Rejvízu, na pásmo Rychlebských hor i Hrubého Jeseníku. A také na Zlatohorsko a žírné polské roviny.
Na dohled od rozhledny z okraje hřebenu vystupují krásně barevné Táborské skály. Kupodivu jsou prý tvořeny zelenou břidlicí, ale já tady vidím jen barvu bílou, růžovou a oranžovou. Buď jsem barvoslepý anebo čert aby se v těch geologických mutacích vyznal! Bizarní skalečky jsou díky proměnlivému počasí nádherně nasvíceny a i omezený výhled naproti na masív Orlíku a Medvědího vrchu se tu najde.
Chvíle rozkoše z krásného místa nejméně o jednu dimenzi navyšuje i chutná svačina, vylovená z batohu. A já se ani nedivím, že si jej kdysi oblíbili i husitští bojovníci, podnikající právě jakousi svoji spanilou jízdu do polských nížin a své tábořiště pojmenovali po své domovině v jižních Čechách...
Už za pařícího slunka a v dusnu se vracím nahoru na hřeben k Olověné štole. A odtud po silničce až na samotný top Příčného vrchu (975 m). Ten je ale zcela zarostlý a bez výhledů. Proto pokračuji tentokráte po červené značce dál. Při kilometrovém klesání po zpevněné cestě se setkávám jen s jedním dědkem na čtyřkolce a brzy poté s rozcestníkem, zvěstujícím mi, že se nacházím nedaleko Hornických skal.
Do lesa k nim vede odbočka. Dlouhá skalní hradba je složená z kvarcitu, pokrytá sutěmi a na první pohled asi nikoho moc nenadchne. Stačí ale vyšplhat na vlastní hřeben, který pokrývají pitoreskní věžičkovité nádstavby. Ta nejhezčí samostatná se ukrývá na samém konci hradby a mohla by být skalám jakýmsi poznávacím logem.
Podél úpatí stěny pokračuji až na její konec, kde se okolo další skalní polověže nachází naprosto přirozený lesní kout, jaký tu snad býval už v pravěku. Vždy, když střetnu něco podobného, úplně cítím, jak mi duše slastně pookřeje...
V okolí skal se prý ukrývají stará důlnická díla, ale v tom těžce prostupném terénu jsem je nehledal. Namísto toho jsem aktivoval soukromou Tamaru, kterou mám uloženu ve svém nose a zamířil směr Žebračka. Zmiňovat se o útrapách cesty, vedené cestou necestou, by bylo zbytečným fňukáním – vždyť jsem tomu sám chtěl!
Přes mnohdy těžko prostupný terén a jednu oplocenku jsem se nakonec vynořil pod dalšími pásmy mnohem divočejších skal na rozsáhlé pasece, z níž mi byl na uklidnění nervů nabídnut krásný pohled na Bišofku.
Pak jsem narazil na prostupný zbytek vrstevnicově procházející lesní cesty a z ní v určitém místě odbočil dolů srázem směrem k východu. Po jakési té plahočině bylo všechno mé úsilí rázem zmařeno výskytem vysokého neprostupného plotu. Podle polohy slunce, mojí a slabého hluku od projíždějících aut odkudsi zdola od silnice jsem správně vytušil, že se nacházím vysoko nad Žebračkou. Jenomže přede mnou ten neprostupný plot! Velmi smutný jsem vše další musel odpískat a okolo pletiva pak pokračoval dolů do civilizace.
Jenomže každý plot má někde díru, milá Lízo, díru má!
Když jsem na ni narazil, bylo vše další dílem okamžiku: shodit ze zad batoh, odhrnout pletivo a šup do zapovězeného území. Nejprve znovu do stráně s rozeklanými skalními útesy k místu, kde se podle intuice měl nacházet výhled na Žebračku. Tady lesem kousek níž, a pak už jsem konečně v hlubině viděl tu ohromnou novodobou propast - propadlinu Žebračky!
JENOMŽE JEJÍ ÚTROBY ODSUD NEBYLY VIDĚT, NEBOŤ BYLY PŘEKRYTY HALDAMI NAVÁŽKY!!!
Hluboce rozčarován a nasrán se vracím k batohu a tentokrát už opravdu mířím do civilizace, neboť čas okolo mne se povážlivě naklonil. A zlý autobus by nepočkal...
Lesem scházím k točně lesní asfaltky a ta mne vzápětí vyvede na hlavní rušnou silnici. Cestou k horní zastávce v Heřmanovicích, kde staví dálkař, mi společnost dělá okolní líbezná krajina a hlavní dominanty obce - kostel sv.Ondřeje, kaple sv.Jeronýma a opuštěný vápencový lom.
Když po zdolání jednoho a půlkilometru konečně přijdu na zastávku, zbývá do příjezdu spoje šest minut, tedy čas akorát tak na vybafání jedné cigarety.
Z okna dálkaře pak poslední kochání se pohledy na Medvědí vrch, Suchý vrch, Orlík a před Vrbnem i na Loupežníka, Zámeckou horu a Plošinu... a „doma“ v zámečku Grohmann i na náhle se zjevivší manželku...
Přidat do oblibených uživatelů
Zlaté Hory
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí VRBNO 2016 - 5. Cesta za tajnostmi Příčného vrchu
