Výlet Bořislav - Bílka - Bouřňák - Dlouhá louka - rozhledna Vlčí Hora

Výlet Bořislav - Bílka - Bouřňák - Dlouhá louka - rozhledna Vlčí hora.

S prima partou jsem se domluvila, že vystoupám nejvyšší horu českého Středohoří - její vévodící horu - Královnu Milešovku. Ta parta se jmenovala „Klub přátel Milešovky“, jejímž náčelníkem byl Honza Klanica - čili Klana. Domluvila jsem se s dcerou, která přijela o den dříve z Prahy, že pojede se mnou a celé natěšené jsme se ráno nachystaly a vyšláply k vlaku v Teplicích na Zámecké nádraží. To jsem ale ještě nevěděla, že na mě nachystala překvapení. Když jsme dorazily na parkoviště v Bořislavi a chvíli se porozhlížely okolo po památkách, a jejich nafocení, najednou mě oči zajely k autu, které zrovna zaparkovalo a já za jeho sklem nevěřícně koukala na syna a vnučku a nějak mě to nedocházelo - co tam dělají…..To bylo radosti……

A tak jsme čekali všichni již na partu, která měla přijít od nádraží. Cestou k parkovišti se ještě zmíním,že jsme šly okolo zajímavého upozornění na tabuli u studánky, pokračovaly dál okolo sochy Kalvárie z r.1801, poté jsme přešly silnici, kde byla další socha Piety z r.1720 a šly jsme se ještě blíže podívat ke kostelu sv.Kateřiny, který byl založen r.1717. Ani jsme k němu nepřešly, byl tu děsný provoz, jelo jedno auto za druhým, a bylo to oběma směry, tak jsme si ani netroufly silnicí přejít, aby nás to ještě nesmetlo. Tak jsme se vrátily a to už mezitím přijel syn s vnučkou a začali se trousit postupně cestou od nádraží z Bořislavi ostatní členové přátel Klubu Milešovky. Já znala jen Vítka, Honzu Klanicu jsem poznala za chvíli s jeho dcerami a i další členy a tak jsme se vydali na cestu do Bílky, která byla dosti přiznám se strmá a blátivá. Do Bílky jsme dorazili ale já zůstávala stále pozadu a to už jsem věděla, že pro mě zůstane Milešovka nesplněným snem, že ji zkrátka dnes nezvládnu. Páteř i kolena mě nevypovídaly službu, čehož jsem se nejvíc bála, byla jsem „nadopovaná“ léky, takže ty udělaly své, ale s dechem jsem nějak nevycházela. Děti to viděli a tak mě asi nechtěli nechat „padnout“, a tak se syn vrátil do Bořislavy pro auto a já ač nerada, jsem to holt musela vzdát k mé největší lítosti. Strašně mě to dosud mrzí, ale co nadělám, holt jsem na to už neměla. Zklamala jsem sama sebe. Ale protože jsem dostala nádhernou legitimaci člena přátel Milešovky - tak se budu snažit tu nebetyčnou horu, která je vidět snad ze všech stran zdolat, ale až z Bílky, kdy by mě tam zavezli synové, buď jeden, nebo druhý.

Musím ještě něco napsat k Bílce. Je tu krásná nová kaplička, která byla postavena v r.2000 - podle architekta Ivana Noska, jmenuje se po sv. Václavu. Stávala tu kdysi úplně jiná. Dále je tu postaven přírodní stůl z čediče a další netradiční skulptury – zkrátka moderní pojetí soch.

Tak jsem se rozloučila s ostatními přáteli a vraceli jsme se k autu. Ale aby nebyl ten den jen tak nadarmo zmařený nepodařeným výstupem na Milešovku, jeli jsme se ještě podívat někam dál, kde to nebude náročné a kam se dá blíže zajet vozem. Jeli jsme na Bouřňák, kde to v tu dobu zelo prázdnotou a tak nevím, zda již měli po sezoně, lyžovat se již samozřejmě nedalo, ale my tam byly kdysi i mimo lyžařskou sezonu, kdy bylo vždy otevřeno, tak nevím, buď si pan vedoucí vybíral dovolenou, nebo jim dal výpověď. Ať to bylo, jak chtělo, tak jsme si to dokola prohlédli. Přímo na domě byla pamětní deska zakladatele severočeské turistiky Karla Líma a budovatele této chaty. Okolo byly různé mapy tras a ukazatele kudy se dá kam vyjít. A tak jsme vyjeli směrem Dlouhá louka, kde jsem věděla že je rozhledna s názvem Vlčí hora a na ni jsem ještě nebyla. Moje rodinka to uvítala a tak jsme vyrazili, auto jsme nechali na parkovišti a dál pokračovali pěšky mírným vzestupem k rozhledně. Okolo velkého dřevěného kříže jsme zatočili již do vrchu a stoupali k rozhledně, které se dnes už budují jako telekomunikační věže a do určité výšky jsou přístupny jako rozhledna. Ta „potvora“ Milešovka se nám v dáli zjevovala a mě jakoby mě její obrysy hrozily, že jsem ji nezdolala. No, snad se mě to ještě poštěstí s menším výstupem z Bílky - uvidím, jak moje chátrající tělesná konstrukce bude reagovat…..

Na rozhlednu Vlčí Hora jsme vystoupali, kam až nás její schody dovedly. Dál už byla telekomunikační věž. Byla postavena v r. 2005, její nadmořská výška činí 890 m, věž tvoří 40 m vysoký tubus, okolo něhož se vine schodiště na vyhlídkovou plošinu ve výšce 15 m. Rozhledna je volně přístupná a stojí za to se sem podívat. Rozhledy byly i když v oparu viditelné. Měla bych ještě podotknout že se nachází ještě jedna rozhledna se stejným názvem Vlčí hora, ta je ale na severu Čech poblíž města Krásná Lípa a je to nejstarší z rozhleden, které se na severu Čech nacházejí.

Jak jsem již výše podotkla, Milešovka mě provokovala, že jsem ji dala vale…ale krajina okolo je tu všude nádherná, kousek pod námi se zjevoval podlouhlý vrch Stropník, pod kterým jsem byla blíže v sobotu, když jsme procházeli Domaslavicemi, zkrátka zeleň, nádherná příroda všude okolo co oku lahodí…

A tak skončil fiaskem můj dávno plánovaný výlet na Milešovku. Ale díky mým hodným dětem jsem jej zakončila jinými přírodními krásami.