Výlet po Severočeské transverzálce

Po dlouhé odmlce se opět vracím ke psaní článků a z hlediska toho, že jsem chtěl začít tzv. sněhově, jak se na zimní období patří, musel jsem vyrazit o nějaký ten metr výše, než je mé bydliště. Poslední zimy, zejména během vánočního času, bývají poněkud chudé na sněhovou nadílku a to nejen u nás v nížinách (i když České středohoří už zas taková nížina není).

Bez výjimky, kterou bychom ovšem mnozí, kteří mají rádi zimu, jak má být, tedy i se sněhem, přivítali, jsme i o poslední Vánoce zůstali u nás v Českém středohoří, až na vzácné výjimky, bez sněhu, ovšem v okolí to očividně nebylo lepší. Už nějaký čas jsem se chystal podívat na libereckou část mé rodné Severočeské transverzálky. Jedná se o trať, respektive seskupení tratí, začínajících v Řetenicích u Teplic v Čechách, vedoucích do Lovosic a dále do Litoměřic a České Lípy. Odtud Severočeská transverzálka pokračuje dále přes Mimoň, Křižany, Karlov pod Ještědem až do Liberce- zde svou pouť končí. Tato trať je pro náš rod, jehož přímení nosím, velmi významná, protože mí předci na sever Čech přišli právě kvůli tomu, aby se mohli podílet na stavbě této krásné Severočeské transverzálky. Díky ní se pak usadili u její středohorské části.  Středohorskou část už bych měl, jako zdejší rodák a obyvatel, poněkud znát. Vždyť jenom co jsem se například nasledoval posunů nákladních vlaků v železniční stanici v Chotiměři, i osobních vlaků, na kterých jezdili zejména motorové vozy řady 810, přezdívané Orchestrion. S nimi jsem pak jezdil i do učiliště. Ale to jsem tak trochu odbočil do svého dětství.

Méně probádanou částí pro mě zůstávala až do předposledního dne roku 2017 ,,liberecká“ větev Severočeské transverzálky. Nejen proto jsem se tedy na závěr roku 2017 do těchto končin vypravil.

Jak už to u mé maličkosti bývá, při objevování nějaké železniční trati mě zajímá i její okolí. Ani v tomto případě nedošlo k žádné výjimce. Když už jsem se vydal do končin, kde vládnou Jizerské Hory, hodlal jsem navštívit i Kryštofovo údolí, kde se nachází známé muzeum betlémů, orloj a krásný dřevěný kostel Svatého Kryštofa.  

Předposlední den roku 2017 připadl na sobotu, což u nás ve Velemíně znamená to, že dostat se odtud alespoň do Lovosic po ránu veřejnou dopravou je slušný oříšek. Naštěstí vlastním auto, takže jsem s ním svezl do již zmíněných Lovosic a dále už jsem pokračoval, dle plánu, vlakem. V 8:02h jsem vyrazil osobním vlakem do České Lípy a tím jsem vlastně započal samotné putování po Severočeské transverzálce. Následně jsem v České Lípě přestoupil na vlak do Liberce. Do tohoto města jsem ovšem v plánu jet neměl. Můj cíl byl o něco blíže a to v železniční stanici Křižany, odkud jsem také započal samotný výlet pěšmo. To, že jsem vystoupil zrovna zde, nebylo jen tak z ničeho. U zdejší stanice se totiž nachází mechanické závory a ty jsem si dal za úkol zdokumentovat. Jako fanda všeho mechanického na železnici jsem si nemohl nechat tyto závory uniknout.

Po nafocení a samotné obhlídce závor jsem se pustil po trati do Kryštofova údolí. Při cestě mě čekalo hned několik zajímavých staveb a ta první se nachází hned za samotnou železniční stanicí v Křižanech- Ještědský tunel (815,44 m). Tato díra v terénu v člověku budí respekt, o tom ani potom, ale jako fanda železnice jsem se nenechal tímto tunelem odradit. Někteří z vás si teď asi v duchu říkají, jestli mě napadlo do toho tunelu vlézt. Co myslíte? Asi vás to moc nepřekvapí, ale vlezl jsem do něj a dokonce ho celý prošel. Říkáte si, že je to hazard- tma, žádný telefonní signál…. Jenže právě u toho telefonního signálu bych se na chvíli zastavil. Velkým a příjemným překvapením pro mě bylo, když jsem zjistil, že v tomto starém a poměrně dlouhém tunelu je signál. Do této doby jsem myslel, že je signál jen v nových tunelech, ale očividně doba pokročila i v této oblasti. Takže kdyby přeci náhodou se mi něco v tom tunelu stalo, mohl jsem si přivolat pomoc. Ale nic se naštěstí nestalo.

A za další, z hlediska toho, že poměrně dost lpím na bezpečnosti, už léta při výletech po železnici mývám na sobě reflexní vestu a baterku sebou nosím, když vím, že půjdu skrz tunel. Vše zmíněné jsem praktikoval i při tomto výletě po Severočeské transverzálce.

Teď se ale opět vracím k samotnému výletu. Když jsem se ocitl na druhé straně Ještědského tunelu, rozprostřela se přede mnou krásná zimní krajina. Sněhu nebylo nějak závratně, ale na to, aby spolu s ojínenými kopci dotvořil krásnou zimní scenérii, to bohatě stačilo.

Když jsem udělal několik kroků vpřed, už z dálky se mezi stromy otevřel pohled na další úchvatnou stavbu Severočeské transverzálky- Novinský viadukt. Tento 30 metrů vysoký kamenný most je, alespoň dle mého názoru, nejhezčí stavbou na celé Severočeské transverzálce. O jeho kráse jsem už dávno věděl, ale když jsem ho spatřil na vlastní oči, jeho krása a monumentalita mě málem odrovnala.

Po projetí vlaku jsem dále pokračoval k této úchvatné stavbě, aby si ji prohlédl zblízka- z vrchu, i ze spodu. Z Novinského viaduktu se rozprostírají krásné výhledy na vrcholky Jizerských hor. Po prohlídce a pořízení několika fotek, jsem pokračoval k zastávce Novina, nacházející se hned u viaduktu a odtud opatrně sešel po zledovatělé cestě dolů, abych se na místní dominantu podíval i zespoda. Po obhlídce jsem se vrátil nahoru na trať a pokračoval dále do Kryštofova údolí. Při cestě jsem ještě prošel další dva tunely, ovšem délkou se nadají s Ještědským vůbec rovnat- tunel u Myslivny má jen 41 metrů a ten u zastávky Kryštofovo údolí, Kryštovský, je jen o 7 metrů delší.

Ze zastávky Kryštofovo údolí jsem se vydal na přibližně hodinovou návštěvu samotné obce Kryštofovo údolí, kde se nachází několik zajímavostí. To první je raně barokní kostel Sv. Kryštofa z 18. Století. V roce 1893 byly zdi zvenčí obloženy břidlicovými obklady, což tomuto kostelu přidalo na zajímavosti. U kostela se ještě nachází dřevěná zvonička.

Po tom, co jsem si prohlédl samotný kostel, jsem pokračoval v prohlídce starého hřbitova, který obklopuje kostel. Drtivá většina hrobů je německých, ovšem narazíme tu na jeden zajímavý jev, na který mně už dříve upozornil otec- i když se jedná o německé hroby, kde jsou pochováni němečtí obyvatelé, z některých jmen na náhrobcích je jasné, i přes Německý jazyk, že ten dotyčný, který je zde pochován, tak úplně původní Němec nebyl. I když je jméno poněmčené, je jasné, že ten nebožtík byl českého původu. Ovšem, jak je v česko-německém pohraničí známo, čeští obyvatelé byli vesměs v minulosti chtě-nechtě poněmčeni. To jsem ale tak trochu odbočil od samotného vyprávění o výletu, takže se opět vrátím zpět k tomu, co jsem dále zažil a objevil.

To, že se blíží čas oběda, mi už delší dobu dával vědět můj žaludek, takže mým dalším cílem byl už předem vybraný Hostinec u Kryštofa. K obědu jsem si dal bramborový knedlík s výpečky. Že bych si ale nějak pochutnal, se říct nedá, ale co, hlavně, že jsem žaludek zaplnil.

Po zaplacení jsem se šel podívat na další zdejší zajímavost- orloj. Pokud si ovšem myslíte, že se jedná o orloj, jako na Staroměstském náměstí v Praze, jste na omylu. Orloj byl během roků 2006 a 2011 vybudován na zdejší bývalé trafostanici. V průčelí jsou dvě okénka, v kterých se každou hodinu objevuje 12 apoštolů, v tom je stejný s tím na Staroměstském náměstí v Praze. I když tento orloj není tak monumentální a známí, jako ten v Praze, určitě je zajímaví už jen tím, na čem a na jakém místě byl vybudován.

Prohlédl jsem samozřejmě i samotnou obec s jejími poloroubenými stavbami. Teď se ale asi někteří z vás ptají, kdo zdejší prostředí znají, jestli jsem jen tak náhodou ještě na něco nezapomněl? Ani mi to raději nepřipomínejte. Straší mě to doteď. Úplně jsem zapomněl na zdejší muzeum betlémů, do kterého jsem se chtěl podívat, ale opravdu netuším, co se stalo, že jsem toto muzeum vypustil z hlavy, extra, když se nachází v té samé budově, jako Hostinec u Kryštofa. Jestli mě hlad zaslepil myšlenky a hlavně zrak a nevšiml jsem si, že vedle nápisu ,,Hostinec u Kryštofa“ je i nápis ,,Muzeum“, nebo v tom bylo něco jiného, nevím. Jedno vím, na to, že jsem zapomněl toto muzeum navštívit, sem přišel až doma. Hrklo ve mě a to, co jsem si myslel sám o sobě, raději nebudu z důvodu zachování slušnosti článku zveřejňovat. No nic, stalo se, tak někdy příště.

Po, ne zrovna úplně vydařené návštěvě obce Kryštofovo údolí, jsem se vrátil zpět na horu na železniční zastávku, kde jsem zůstal na vážkách, jestli se vydat doprava zpět k Novinskému viaduktu a ze zdejší zastávky Novina nastoupit na zpáteční vlak do České Lípy, nebo jít doleva a dále prozkoumat, co je zajímavého dále po trati k Liberci. Víc mě to ale táhlo právě na levou stranu. Že by se projevila má silnější levá ruka? Ne ne, důvod byl prostý. Měl jsem poměrně dost času na to, abych stihl dojít do čtyř kilometrů vzdáleného Karlova pod Ještědem, kde se nachází stále jedny mechanické závory. I když jsem s tím přímo nepočítal, že bych ještě karlovské mechanické závory navštívil, okolnosti mě nakonec přesvědčili a do místa jejich výskytu jsem se vypravil.

Po přibližně 20 minutách postupného klesání po trati jsem byl v mém dalším cíli, tedy u mechanických závor v Karlově pod Ještědem.  Radost byla veliká, protože se mi podařilo uskutečnit něco navíc a to ,,něco“ má pro mě, jako fandu železnice a všeho mechanického, velkou cenu, navíc v době, kdy mechanických závor, žel, ubývá kvůli modernizacím tratí.

Po prohlídce a důkladném nafocení závor jsem se vydal zpět do Kryštofova údolí. Paradox je tak trochu ten, že i když jsem byl přímo ve stanici Karlov pod Ještědem, vlakem jsem odtud odjet nemohl, protože tu staví jen vzácně. Takže jsem ty čtyři kilometry musel opět absolvovat i zpět, tentokrát ve stoupání po trati. I když už mi nohy dávaly najevo, že by chtěli odpočinek, nevadilo mi to, hlavní pro mě bylo, že jsem zvládl i tu pomyslnou třešničku na dortu, v podobě mechanických závor v Karlově pod Ještědem.

Z Kryštofova údolí jsem se i s dalšími turisti vydal po třetí hodině odpoledně zpět do České Lípy a odtud do Lovosic. To, co mě a celé osazenstvo osobního vlaku z České Lípy do Lovosic čeká, by asi vymyslel jen někdo s bujnou fantazií.

Po půl páté jsme vyjeli z České Lípy hlavního nádraží. Netrvalo dlouho a hned za stanicí se Regionova, která nás vezla, začala chovat divně. Doslova to znělo, jako když nemá tah, nešla tzv. do výkonu. Po marných snahách strojvůdce, jsme se přes jedno zastavení na širé trati dokodrcali do zastávky ve Stvolínkách, kde Regionova vypověděla službu na dlouho dobu. Co teď? Nastal blázinec, který by nevymysleli snad ani v Kocourkově. Strojvůdce volal na dispečink, který je ale z nepochopitelných důvodů po zvláštním rozdělení do obvodů až v Plzni, že má neschopný vlak. V Plzni samozřejmě neznají místní podmínky, takže bylo o zábavu postaráno. Abych to více ,,nerozpitvával“, zkrátím to asi takto. Po domluvě pro nás přijel vlak z Blíževedel, který měl jet do České Lípy, lidi, kteří tímto vlakem jeli do České Lípy, odjeli ze Stvolínek náhradní autobusovou dopravou a naší Regionovu dorazivší další Regionova odtáhla do Blíževedel. 

Tuším, že vám s toho asi jde hlava kolem a to jsem to ,,jen zestručnil“. Jestli jste to vše pobrali, pokračuji dále, ještě stručněji.

Naše Regionova zázrakem při odtahu naskočila a vypadalo to, že už bude vše v pořádku. Z Blíževedel jsme opět odjeli vlastní silou, jenže stačilo jedno zastavení v Úštěku a byli jsme tam, kde jsme byli již jednou ve Stvolínkách. To už bylo na jednu cestující až příliš, takže jí začali přetékat nervy. Naštěstí to nebylo tak zlé a příjemný průvodčí se paní, i nás ostatní, stále snažil uklidňovat, bavil se s námi, takže alespoň atmosféra nebyla tak hustá. Zaslouží si za tento přístup pan průvodčí poděkování.

Dál už nebylo co řešit. Do Lovosic nás z Úštěka po další půl hodince nakonec odtáhl další pravidelný vlak z České Lípy, jedoucí o dvě hodiny později. Takže sečteno, podtrženo, do Lovosic jsme místo pár minut před šestou dorazili až chvíli po osmé večerní. Jaký byl osud vlaku dále, jsem už neřešil. Směrodatné pro mě bylo, najít mé auto na parkovišti a odjet s ním domů.

Uf, dalo mi to trochu víc zabrat, sepsat tento článek, ale už mi to psaní nějak chybělo a jsem rád, že jsem se k němu mohl opět vrátit. Ta neplánovaná dlouhá odmlka byla docela náročná. Ale už jsem toto, pro mě zvláštní období překonal, takže budu opět přispívat, jak to jen trochu půjde. Samozřejmě musím také něco zažít. Teď mě například čeká další návštěva příbuzných na Slovensku, takže i odtamtud bych mohl nějaké zážitky opět přivést.

Věřím, že jste ve mně neztratili důvěru po mé delší odmlce a že se vám budou mé další články líbit.