Výstavná Praha výstavní

Vzhledem k tomu, že se neskromně považuji za člověka kulturně vzdělaného, nemohla mi uniknout početná nabídka nadstandardně zajímavých výstav, které pro své obyvatele i návštěvníky připravila na začátek letošního roku naše milá Matička stověžatá. Tedy minimálně tři z nich jsem si v žádném případě nemohl nechat ujít. A coby známý nenasyta jsem se nakonec rozhodl pro výstav pět a jako přídavek si přibral ještě jednu stálou expozici. Koneckonců jízdenka do Prahy není zadarmo, a tak je třeba tento náklad rozdělit mezi co nejvíce zážitků. První trojici jsem absolvoval částečně sám a částečně s kamarádkou z Národního muzea, tu druhou již za doprovodu své drahé polovičky. A hned na úvod mohu prozradit, že všechny výstavy rozhodně stály za vidění a kromě počasí mi v našem une capitale vyšlo úplně všechno na jedničku s hvězdičkou a ještě dvakrát podtrženou. Dokonce se na obou nejhlavnějších výstavách mohlo fotografovat, což jistě ocení zejména pravidelní návštěvníci mých fotogalerií. A i proto se teď pokusím v myšlenkách vrátit na konec první poloviny letošního února a o několik základních dojmů se podělit s čtenáři Turistiky …

Počasí bylo – pro mě poslední dobou již tradičně - odpudivě nefotogenické, ale to jsem si přivolal na svou hlavu tak trošku sám. Původně jsem totiž chtěl jet do Prahy o týden dříve, ale jakési střevní potíže mě donutily cestu o týden odložit. Celý víkend pak bylo modře-jasné mrazivo a já trpěl. Bylo mi jasné, že příští týden se počasí rapidně změní. Kupodivu nezměnilo … nebo přesněji řečeno, kromě Prahy a Českých Budějovic – kde jak známo by přitom chtěl žít každý – se nikde nezměnilo. Ale v Praze bylo skutečně po celou dobu mého pobytu odporné vlhké a šedivé lezavo. Nikoho pak jistě nepřekvapí fakt, že se ve chvíli mého odjezdu počasí prudce otočilo o 180 stupňů. Samozřejmě se tak při cestě na pražské hlavní nádraží nad našimi hlavami náhle objevila modrá barva a teple zářící hvězda. Naštěstí jsem většinu času trávil ve výstavních místnostech, takže nepřízeň počasí mi vadila méně než jindy.

Hned na úvod mě ovšem čekalo několik překvapení. Například, že nové boty někdy dřou. Na to jsem naštěstí přišel brzy, takže jsem stihl před čtvrtečním odjezdem změniti značku i typ obuvi a krvácející patu polštářkovou náplastí přelepiti. Vlaková souprava ČD mě pak zaskočila čistotou, dostatkem volného místa a hlavně tím, že do cíle dorazila – přes slibované výluky – již čtyři minuty před dojezdem, uváděným v lexikonu kouzel, běžně nazývaným jízdní řád. Po celkem dlouhé době jsem se také setkal v metru se slavným hrdinou spisovatele Gogola, resp. hrdiny jednoho celkem drsného maďarského filmu. Takže vlastně jedinou drobnou nepříjemností byla návštěva pivnice na dejvickém „Kulaťáku“. Obsluha vzorná a rychlá, Plzeň výborná, ale těch 45 očí za jedno pivo je celkem hodně. Kdybych to byl býval věděl, tak jsem pil pomaleji.

Noc jsem přečkal v příjemném azylu na hranicích Dejvic a Bubenče, a i když jsem se vzbudil už v době, kterou snad ještě nelze označit ani jako velmi časné ráno, vyrážel jsem do víru velkoměsta svěží a odpočatý. Nejprve jsem si neplánovaně prohlédl malou expozici na plotě polské ambasády, ale mým prvním cílem byla Valdštejnská zahrada a výstava „Otevři zahradu rajskou“. Více jistě napoví podtitul Benediktini v srdci Evropy 800 – 1300. Z něho je zřejmé, že vystavované exponáty jsou spojeny s jedním významným řádem a obdobím, kdy architektuře vládl sloh románský (i když v menšině jsou zde zastoupena i díla novější). A protože jsem několik dní před cestou do Prahy dočetl knihu Románské umění v Čechách a na Moravě, byl jsem upřímně nadšen tím, že jsem na vlastní oči viděl mnohé exponáty, které jsou v knize prezentovány na černobílých fotografiích. Focení bez blesku bylo povoleno, a tak jsem si nakonec ani nekoupil velmi pěkný katalog k výstavě. Hlavním důvodem byla ale obava z toho, že by mě Martina objemnou knihou pravděpodobně silně udeřila do hlavy. Byt v paneláku totiž, bohužel, opravdu není nafukovací. V každém případě jsem zde viděl přibližně 250 exponátů ze sedmi zemí a chvílemi jsem nevěděl kam se podívat dříve. Liturgické předměty, architektonické prvky, knihy, stavební plány, sochy nebo předměty ze svatovítského pokladu. Úvod – řekněme skromně – skvostný.

Poté si zaskočím do svého oblíbeného antikvariátu, levně a dobře pojím v oblíbené hospůdce v historickém centru města a vydám se na plánovanou kontrolu několika zajímavých – převážně sakrálních a gotických - památek. Postupně mě tedy čekaly kostel sv. Jiljí, kostel sv. Martina ve zdi, Novoměstská radnice, kostel sv. Štěpána a rotunda sv. Longina. Mezitím kamarádka Pavlína dokončila jednání se zástupci Národního muzea v ázerbájdžánském Baku a mě čekalo další výstavní kolo, které proběhlo ve dvou poločasech a v slavném Náprstkově muzeu. Musím se ale přiznat, že stálou expozici Vojty Náprstka jsem vynechal.

První výstava se jmenovala „Ázerbájdžán – čarovná země ohně“ a bylo to takové Pavlínino vlastní dítě. To bylo je zde plně na místě, protože tato výstava již v době mé návštěvy Prahy končila. K vidění zde byly například různé předměty z archeologických nálezů, zbraně, mince, hudební – převážně strunné – nástroje i proslulé koberce. K tomu množství informačních panelů, ze kterých jsem se například dozvěděl, že kdybych tuto zemi navštívil, viděl bych mj. také množství oblíbených hradních zřícenin a jako bonus dvě památky ze seznamu UNESCO. V každém případě zajímavá výstava; ono totiž ne každý den může člověk na vlastní oči vidět několik exponátů, pocházejících z 10. století před Kristem.

Druhou „náprstkovskou“ výstavu nazvali Rituály smrti a představuje vnímání smrti starověkými civilizacemi i současnými kulturami v různých částech světa. Mezi vystavenými exponáty vynikají preparované lidské hlavy zvané tsantsy z jihoamerického Ekvádoru, ale symbolem výstavy se stala mexická soška Catrina, což je smrtka v podobě elegantní dámy, pocházející z roku 2010. Najdete zde i předměty staré několik tisíc let. Zaujme určitě také indiánská válečná košile, kterou Souxové vyzdobili americkými vlajkami. Celkově zde najdete ve třech sálech více než dvě stě unikátních exponátů, které spojuje motto „Nebojme se smrti, patří k životu“. Koupil jsem si katalog výstavy a díky tomu jsem se dozvěděl, že v některých částech světa je zvykem zesnulému noc po smrti vyprávět vtipy a jiné veselé story, aby duše odcházela na onen svět v dobrém rozmaru; nebo že jinde je běžné po třech letech nebožtíka vykopat a obejít s ním jeho oblíbená místa, aby měl přehled, co je v našem světě nového. A pak už jen návštěva příjemného podniku Už jsme doma a rychle odpadnout do spánku spravedlivých.

Sobotní ráno, sprcha, snídaně a start směr hlavní nádraží, kde – samozřejmě toužebně – očekávám Martinin příjezd opožděným a přeplněným vlakem. Mezitím si koupím lístek na cestu domů, najdu úschovnu zavazadel a podívám se na přípravu motorového vozu pro jízdu nostalgie. Motorová M 262 se sice začala vyrábět nedlouho po komunistickém únorovém převratu, ale na Šumpersku (a myslím, že i na Plzeňsku) běžně jezdila ještě nedávno. Potom už jen hodit můj bágl do úschovny a vyrazit za pomoci metra a tramvaje č. 22 ku hradu. Tady na nás čekají dvě zajímavé výstavy. Máme ještě dost času, takže nakoukneme na chvíli do katedrály (prostor, který se dá navštívit bezplatně, je stále menší a menší) a až poté jdeme tvořit frontu. V pátek sice žádná nikde nebyla, ale je sobota a určitě přijeli i jiní nadšenci. Dohodli jsme se, že napřed navštívíme Císařskou konírnu Pražského hradu, kde probíhá výstava Matka a syn. Ta představuje gotické madony a vearikony z katedrály sv. Víta (veraikon je zobrazení Kristovy hlavy s trnovou korunou, které napodobuje roušku, do níž se údajně otiskla Kristova tvář). Menší vkusná a zajímavá výstava, tedy taková, co má Martina ráda. Vstupné 120,- Kč a moc lidí tady nebylo. Výstava působila opravdu až intimně a byli jsme tu takřka sami. Nepotěšil snad jen fakt, že fotografování povoleno nebylo a stráž byla příliš bdělá.

Následuje krátký přesun do Jízdárny Pražského hradu, kde se koná výstava s všeříkajícím názvem „Hrady a zámky: objevované opěvované“. Před Jízdárnou nás čeká celkem dlouhá fronta. Za oba dny jediná a nikoho jistě nepřekvapí, že v pátek samozřejmě žádná nebyla a při našem odchodu z výstavy už také ne. Bohužel se i u některých exponátů tvořily zástupy, protože někteří jednotlivci využili možnosti fotografování a ještě si k tomu preventivně opisovali popisky u exponátů, které si do svých deníčků rovněž malovali. Koneckonců jeden z takto „postižených“ byl i na výstavě ázerbájdžánské při podobné činnosti přistižen asi pětkrát. V každém případě se jedná o výstavu nádhernou, která mapuje nejen dlouhá staletí vývoje našich šlechtických – a turisticky oblíbených - sídel, ale i jejich nejcennější exponáty, včetně obrazů mistra Theodorika, Maurova relikviáře, Kosmovy kroniky české, Braunovy sochy Pýchy nebo závěti prezidenta T. G. Masaryka. Celkem je zde přes 600 exponátů a potěší katalog výstavy, který byl moudře prodáván za 90,- Kč. Zakoupili jsme si ho i my a vstupné ve výši 150,- Kč také nikoho negativně zaskočit nemohlo.

No a v této souvislosti ještě musím zmínit fakt, že ve frontě na tuto výstavu jsme stáli v debatě s dvojicí ze Šumperka. Den předtím jsem vstupoval na „benediktinskou půdu“ následován slečnou ze Šumperka. A tak jsem – jako správný patriot – získal oprávněný pocit, že je Šumperk velmi kulturní až nejkulturnější město ČR. Možná i proto jsme ještě využili polovičních „slevněnek do Lobkowiczkého paláce se stejnojmennými sbírkami (plné vstupné ve výši 275,- Kč bych asi neobětoval). Za vidění určitě stály a – alespoň pro mou maličkost – nade všemi rodinnými portréty, porcelánovými servisy, zbraněmi a hudebními nástroji vysoce čněly dva obrazy mých oblíbenců, tedy Lucase Cranacha st. a Pietera Brueghela st.

Ještě před Lobkowiczkým palácem jsme absolvovali malou procházku po Hradčanech. Jednak jsem se zaskočil podívat na první sakrální stavbu slavného barokního architekta K.I. Dienzenhofera, a poté jsme si chtěli dát tradiční točené U Černého vola. Druhý úkol jsme nesplnili, protože před věhlasnou hospodou probíhal pražský Masopust. Byla to celkem vyvedená taškařice na místě, kde by to člověk až tak moc nečekal. Účastníků akce dost a dost, nálada evidentně výborná … a tak jsme se chvíli zdrželi. Musím se přiznat, že těch čertů jsem se málem bál i já, takže jsem se raději díval po hezkých holkách. A je pravda, že účastníky masopustního veselí jsme potkávali po Praze ještě celkem dlouho a v počtu nemalém.

Na závěr nás čekala ještě procházka pražským Starým Městem, pozdní oběd a cesta na hlavní nádraží. Obloha konečně zmodrala, sluneční svit sílil … a my nastoupili do vlaku, vypraveného směrem moravským. Až do Pardubic bylo narváno, ale seděli jsme, a poté se vlak celkem vyprázdnil. Domů jsme přijeli v klidu a jen s přibližně desetiminutovým zpožděním. Večer jsme ještě stihli tiskovku na Koupáku a v neděli jsme hlavně odpočívali a chladili uchozené nožičky.

Jako P.S.: Omlouvám se za matení časů v textu. Cestopis jsem psal koncem února, ale nestihl jsem ho dříve publikovat. Takže dnes už lze navštívit jen Rituály smrti a Lobkowiczký palác.