Vzpomínková procházka vonící jarem.

Na tuto procházku jsem vyrazil z několika důvodů a to byly, že venku se po dlouhé době udělal krásný den a vzduch byl krásně cítit jarem. Další důvod byl to, že jsem se chtěl projít do míst, které jsem dříve procházel téměř pravidelně při mé cestě do Prackovic nad Labem, kde bydlela moje babička s dědou a můj otec tu sloužil na železniční stanici jako výpravčí. Tomu je ale dnes všemu konec. Babička už nežije, děda se odstěhoval a železniční stanice už je zavřená. Jednou za čas akorát navštívím tetu, která tu také bydlí, o té jsem se zapomněl zmínit. Proto jsem se rozhodl, že si tuto cestu opět z větší části připomenu. Procházka těmito místy je něco jako klidový balzám na duši a klid člověk v dnešní hektické době doopravdy potřebuje. Alespoň já si to myslím. Klid ale v těchto místech už dlouho trvat nebude, protože podél této cesty se staví dálnice, takže za nějaký čas tu budou hučet auta. Existovala varianta, že těmito místy dálnice vůbec nepovede, protože měla vést tunelem pod vrchem Kubačka, ale to by se musela zastavit těžba kamene právě na Kubačce a to se samozřejmě těžařům nelíbilo, tak se zvolila tato varianta, která víc narušuje přírodu a vzhled KRAJINY, než ten tunel. Ale s tím mi obyčejní lidé moc nenaděláme.

Ale vracím se zpět na začátek mé cesty. Vyrazil jsem ze vsi Hrušovka i s fenkou Rinou a šli jsme spolu nejdřív po silnici směrem ke vsi Kletečná, ale pak jsme odbočily na silnici k lomu a z té pak na polní cestu klesající ke vsi Dobkovičky. Od této polní cesty se naskýtají krásné výhledy na České středohoří, proto jsem tudy vyrazil. To byla jediná změna vůči cestě, kterou jsem dříve uskutečňoval do Prackovic. To jsem chodil hruškovým sadem za Hrušovkou.

Při sestupu k Dobkovičkám jsem se pokochal krajinou, udělal nějaké snímky a potom jsme po okraji vsi pokračovali dále už po cestě k Prackovicím, nebo pro někoho také k Radejčínu. Do obou míst se dá touto cestou dostat. Cesta chvíli vede po asfaltu až ke křižovatce u malého železničního mostu. Od této křižovatky dříve vedla obyčejná polní cesta, ale od té doby, co se začala budovat dálnice, tu místo polní cesty je opět asi 100 metrů dlouhá asfaltová silnice jako přívod ke stavbě. Naštěstí po těch asi sto metrech silnice odbočuje Doprava a vlevo už pokračuje opět polní cesta k Prackovicím. V těchto místech, jak už jsem psal, je krásný klid, tak jsem se ho snažil co nejvíc užít. Vzduch byl provoněn jarem, Rina prozkoumávala množství stop na cestě….. Co víc dodat. Jedině, že se jedná o krásnou procházku.

Po chvilce chůze po cestě jsem se ale zděsil. U cesty se nacházela skládka, ale taková, až by člověk nad tím brečel. Nacházela se tu odhozená televize a další nebezpečné věci. Tato skládka tu už byla dříve, nacházela se tu v té době i lednička. Věřil jsem v to, že tu skládku někdo zlikviduje, ale místo toho ještě nějaký ,,chytrák“ skládku rozšířil tím, že starší odpad zavezl stavební sutí. Lidi si holt neumí vůbec vážit přírody. Než abych si ale kazil náladu skládkou, tak jsem pokračoval i ze psem dále v mé procházce. Kousek dál od místa skládky se nachází vyvýšenina, z které je krásný výhled nejen na Labské údolí, ale je odtud dobře vidět i rozestavěná dálnice. Opět jsem udělal nějaké snímky a šel s Rinou dále. Už od Dobkoviček jsem při cestě vzpomínal na své předchozí cesty do Prackovic, hlavně na to, že tu nebyla žádná dálnice, ale i na to, jaký tu vládnul klid, jen jednou za čas narušovaný projíždějícím vlakem na trati z Lovosic do Teplic v Čechách. Časy se ale mění, ale vzpomínky zůstávají, ty nám nikdo nevezme.

Dále už procházka probíhala podobným způsobem, jako před tím. Udělal jsem nějaké snímky KRAJINY a dálnice a potom jsem spolu s Rinou, která mě stále věrně doprovázela, došli až k přemostění dálnice, neboli ke koridoru pro zvěř. Prohlídnul jsem si a nafotil přemostění- můžu říct, že je to docela hezká stavba, nic fádního. Alespoň ta dálnice bude trochu vypadat, když už tu má být. Přešel jsem tedy přes přemostění a po cestě jsem došel až na kraj svahu, po kterém cesta vede dolů a ž do Labského údolí, do Prackovic a do Litochovic. Rozhlídnul jsem se po krásném Labském údolí a rozhodl jsem se, že vyrazíme na zpáteční cestu, protože se blížil večer a chtěl jsem dojít ještě za světla zpět na Hrušovku.

Při této zpáteční cestě se mi naskytl krásný západ sluníčka nad kopečky Českého středohoří. Můj fotoaparát cvakal o sto šest, protože tyhle momenty mám rád, když zapadá sluníčko. To se České středohoří ještě vyrýsuje do krásy. Dál jsem i s Rinou prošel opět Dobkovičky a za přejezdem jsem se zastavil na chvíli u křížku z nápisem, ten ale už není moc čitelný. Potom jsem se vrátil kousek proti kopci po cestě, kterou jsem přišel, abych vyfotil západ sluníčka nad středohorskými kopečky. Potom jsem sešel dolů a spolu s Rinou jsme se hruškovým sadem vrátili zpět na Hrušovku.

Procházka se doopravdy povedla, to, že jsem ji uskutečnil, zapříčilo hlavně to, že den byl jak na jaře, vzduch krásně čistý, ptáci zpívaly, no jednoduše krása. Nemohl jsem odolat a vyrazili jsme společně s Rinou. Ta byla šťastná, že se mnou mohla jít a mohla se pořádně proběhnout. Budu se snažit tuto procházku znovu uskutečnit, něž bude dálnice dostavěná. Třeba dojdu až do Prackovic.